Syrský ministr zahraničí Valíd Mualim v srpnu 2014 oznámil, že Damašek je připraven spolupraco­vat se Spojenými státy v boji proti radikálům z Islámského státu.

Na tuto zprávu reagoval francouzský prezident Hollande prohlášením, že syrský prezident Bašár Asad nemůže být partnerem Západu v boji s radikálními islamisty, protože je „spojencem džihádistů“. Dne 22. září 2014 pak armáda Spojených států podnikla první letecké údery v Sýrii. Přičemž řada zahra­ničních komentátorů tehdy upozorňovala na fakt, že operace Spojených států a jejich spojenců se nemůže opřít o žádnou rezoluci OSN ani o oficiální žádost legitimní syrské vlády. Operace Spojených států a jejich spojenců v Sýrii se podle ja­kéhosi oslího můstu mají opírat o údajnou žádost Bagdádu, neboť likvidace cílů za hranicemi Iráku je pova­žována za „součást jeho obrany“.

Nicméně nejde tu jenom o nálety. Následně došlo a dosud dochází ze strany koalice vedené Spojenými státy i na dodávky zbraní západní provenience ur­čené syrské „umírněné opozici“, v jejíchž řadách nechybí ani Hollandem vzpomínaní džihádisté. Ti se za­pojili například i do uskupení Svobodná syrská armáda (FSA) tvořeného z větší části dezertéry ze syrské armády, v našich sdělovacích prostředcích často označovanými za „umírněné vzbou­řence“. Ovšem jak se v několika komentářích zahraničního tisku říká, ve skutečnosti se již FSA téměř roz­padla a většina těchto „umírněných vzbouřenců“ přeběhla k islamistické An-Nusře nebo k Islám­skému státu. V těchto dnech také Pentagon přiznal, že příslušníci jím vyzbrojené skupiny zvané Nové syrské ozbrojené síly (NSF) předali frakci An-Nusra, napojené na Al-Káidu, velkou část své výzbroje.

Ke konci roku 2014 americké jednotky a jejich spojenci ukončili v Afghánistánu bojové operace, neboť odpovědnost za bezpečnost v zemi měla převzít afghánská armáda a policie. Alianční mise s názvem Resolute Support (Rozhodná podpora) se má zaměřit už jenom na poradenství a výcvik afghánských bezpečnostních sil, přičemž se po­čítá s postupným odchodem veškerých amerických jednotek z Afghánistánu. Ale jak se ukázalo, přes všechna prohlášení Spojených států a jejich spojenců se v případě Talibánu a jeho „bratrské“ Al-Káidy situaci vyřešit nepodařilo. Zdejší hornaté oblasti jsou ideální pro partyzánský způsob boje a dá se očekávat, že ztráty afghánské armády v případě dalších bojů, jestliže na ně zůstane sama, budou v tomto ne­přehledném terénu vysoké. A tak na přelomu srpna a září letošního roku vice­prezident Afghánistánu, vzhledem k vývoji situace, požádal ruskou diplomacii o zorganizování nové, regionální koalice nejen pro boj s Talibánem, ale i s tzv. Islámským státem pronikajícím na území Afghánistánu. Zároveň také požádal Ruskou federaci o novou dodávku zbraní a vrtulníků.

Rusové totiž, i když se o tom u nás v novinách nepíše, afghánské armádě dlouhodobě zbraně do­dávají. Přičemž některé dodávky, např. nákup ruských vrtulníků, paradoxně fi­nancovaly Spojené státy. Jedná se o vrtulníky Mil Mi-17 s kódovým označení NATO HIP-H. Prv­ních 21 vrtulníků řady Mi-17 u firmy Rosoboronexport pro Afghánistán objednalo Ministerstvo obrany Spojených států amerických, tedy Department of Defense (DoD), v roce 2011. Kongresu se to nelíbilo, ale DoD se podařilo prosadit nákup logickým (a také pravdivým) argumentem, že objednané vrtulníky jsou zdokonalenou verzí staršího typu Mi-8, na kterou jsou afghánští piloti zvyklí (tyto vrtulníky dodnes slouží zhruba v 50 státech celého světa k různým účelům). Afghánci ruské vrtulníky považují za spolehlivé, především však jsou vůči strojům západní provenienci levnější (je obecně známo, že americké vrtulníky využívané pro vojenské účely jsou extrémně drahé). V roce 2012 byly pak objednané stroje do Afghánistánu dodány a bylo objednáno dalších 12 kusů. V roce 2013 následovala objednávka na dalších 30 vrtulníků Mi-17, které byly do Afghánistánu dodány ke konci roku 2014.

Mnohem zajímavější paradox však představuje ruský nákup víceúčelových výsadkových lodí třídy Mistral vyráběných ve Francii. Lodě obsluhuje 160 členů posádky a můžou na místo určení dopra­vit kromě vrtulníků či obrněných vozidel až 900 výsadkářů. Mistraly mají nejnovější koncepci pohonu, která jim propůjčuje výjimečné manévrovací schopnosti. Z hlediska vojenské strategie však mají jednu vadu na kráse: nejsou určeny pro drsné klimatické podmínky. Přesto si ruské námořnictvo objednalo celkem čtyři lodě třídy Mis­tral. První dvě (Vladivostok a Sevastopol) měly být podle smlouvy stavěny ve Francii, zbývající pak v ruských loděnicích s tím, že se na výrobě ve Francii bude subdodávkami podílet ruský průmysl. V Baltských loděnicích v Petrohradě pak také skutečně byly vyrobeny bloky záďové části trupu tohoto plavidla. Vedle čistě výsadkové role hodlalo ruské námořnictvo plavidla po vzoru Francouzů využít především jako velitelská stanoviště. Ovšem o jejich praktickém využití se na stránkách novin a časopisů je­nom spekulovalo. Mistraly hodlalo ruské námořnictvo údajně zařadit nejen do Tichomořské, ale i do Severní flotily, která operuje v Barentsově moři a v Severním ledovém oce­ánu. A tak není divu, že se v ruském tisku objevila kritika kontraktu z úst vicepremiéra Dmitrije Ro­gozina: „Je velmi zvláštní, že s ohledem na naše zeměpisné šířky kupujeme výsadkové vrtulníkové lodě, které nefungují, když teplota klesne pod mínus sedm stupňů Celsia.“

Uzavření obchodu oficiálně potvrdil francouzský prezident Nicolas Sarkozy v prosinci 2010. V první fázi se jednalo o zakázku v celkové hodnotě 1,12 miliardy eur (zhruba 30 miliard korun), čímž měl prodej vý­sadkových lodí, který se vyjednával téměř dva roky, představovat největší zbrojní obchod, jaký kdy některá ze zemí z paktu NATO s Ruskou federací uzavřela. „Spolupráce mezi Francií a Ruskem dosáhla strategické úrovně a těší se vytrvalé podpoře ze strany hlav obou států,“ prohlašoval po uzavření smlouvy francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Přičemž se spolupráce mezi Paříží a Moskvou zdála úspěšně rozvíjet i v dalších oblastech, neboť se Francouzi rozhodli pro svůj kos­modrom ve Francouzské Guayaně nakoupit nosné rakety Sojuz.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, chystané rozšíření ruského vojenského arzenálu o plavidla vy­bavená západními technologiemi začala silně zneklidňovat Japonsko, které s Ruskem vede terito­riální spor o část Kurilských ostrovů. Přesto se díky dohodnutému kontraktu ruští specialisté něko­lik měsíců učili obsluhovat systémy Mistralu. A v případě využití nejmodernější elektroniky získali řadu cenných informací přímo od odborníků z francouzského zbrojního průmyslu. Zde nešlo ani tak o to, že by se v nějakém případném budoucím konfliktu získané zkušenosti mohly Rusům hodit. Šlo spíše o to, že za jiných okolností by se ruští odborníci k potřebným informacím dostávali jen s velkými obtížemi. Jinak řečeno, ve skutečnosti v tomto kontraktu z vojenského hlediska spíše než samotná plavidla byla důležitější technologie Mistralu a celá řada technických informací, které Rusové získali.

Po sesazení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče z února 2014, kdy došlo k ukončení proruské orientace Ukrajiny, a po následné jarní politické krizi na Krymu, která vyústila v jeho anexi, za­čaly proti kontraktu vehementně brojit Spojené státy. Rozšíření ruského vojenského arzenálu o plavidla vybavená západními komunikačními technologiemi se jim jevilo jako nepřípustné. „Je zcela nevhodné, aby náš partner dodával Rusku zbraně,“ zaznělo z Washingtonu. „Něco takového je nemyslitelné,“ přidal se záhy britský premiér David Cameron.

Francie svůj obchod dlouho obha­jovala, neboť podle platné smlouvy, uzavřené za vlády prezidenta Nicolase Sarkozyho (kdy o ukra­jinské krizi žádný státník neměl ještě ani potuchy), už za dohodnutou výrobu lodí obdržela pěkný balík peněz. Nakonec však Francie nátlaku spojenců přece jen ustoupila. A obě plavidla třídy Mis­tral, která podle původního plánu mělo získat Rusko, připadnou Egyptu, který je uvažuje vybavit ruskými vrtulníky Ka-29 a Ka-52K, jak bylo původně v rusko-francouzském projektu plánováno. „Musel jsem je prodat do země, která je nezbytně potřebuje k zajištění své vlastní bezpečnosti, ale nebude jimi nikoho ohrožovat,“ prohlásil před novináři při návštěvě loděnic v Saint-Nazaire v zá­padní Francii prezident Hollande. V zápětí k tomu dodal: „Vztahy s Ruskem byly po zrušeném kontraktu urovnány. Myslím, že s ním můžeme uzavřít dohodu o dalších lodích.“ Ovšem o jaký typ lodí by se mělo jednat tentokrát, to Hollande novinářům neprozradil.

Jinak řečeno, když Sarkozy přikývl na spolupráci francouzských zbrojních firem s ruskými vojen­skými experty, podle některých komentátorů si pustil, jak se u nás říká, lišku do kurníku. Přitom však zapomínali na fakt, že na druhé straně tak mohli Francouzi případná ruská velitelská stanoviště znát až do těch nejmenších detailů. Přestože Ru­sům plavidla Francouzi nakonec nedodali, Rusové všechno to, po čem bažili, stejně získali. Ovšem díky tomu, že Francouzi na nátlak spojenců zrušili sjednaný kontrakt, vrátili Rusům vyinkasovaná eura a zaplatili jim penále, měli Rusové všechno zadarmo.

Inu, dodávky zbraní po celém světě jsou a ještě dlouho budou kvůli politikům plné paradoxů.