V září minulého roku mi vyšel článek, v němž jsem vyzval k bojkotu OH v Pekingu. V něm jsem odsoudil (ne poprvé a ne naposledy) přiřknutí pořádání olympiády Číně, a to vzhledem k tomu, že již tenkrát bylo zjevné, že natěšení organizátoři olympijského veselí nejsou s to plnit závazky, jež vůči Mezinárodnímu olympijskému výboru (MOV) přijali.

Represe nabírají na síle. Odpor k lidským právům mohutní. Děje, k nimž po celé Číně dochází, jako by dokazovaly, že čínští delegáti slíbili MOV něco naprosto odlišného. V rámci protiteroristických opatření jsou přemísťováni (bůhvíkam) „troublemakeři“, od nichž (řečeno jejich umravňovateli) hrozí vážné narušení bezpečného průběhu jednotlivých sportovních klání. Zde v Evropě se můžeme jen pozastavit nad tím, proč mezi těmito individui převažují letití političtí odpůrci čínského vedení. Disidenti, intelektuálové a příslušníci utiskovaných menšin.

To vše by nesmlouvavým vládcům prošlo. Ale ne v 21. století, jehož samotný počátek umocňuje vnímání tohoto období jakožto mediálního věku. Při Velkém skoku mezi roky 1958 až 1961 zemřelo 30 milionů obyvatel Číny. Mao za něj nikdy nebyl donucen skládat účty, neboť světová veřejnost se o této humanitární katastrofě dozvěděla se značným zpožděním a probíhající studená válka spolu s izolací státu poskytly diktátorovi neprůstřelné krytí.

Dnes by to měl Mao o dost těžší. Napáchané hrůzy by brzo zaplnily nesčetné zpravodajské portály, o blogách nemluvě. Ihned by západními metropolemi pochodovali rozhořčení aktivisté požadující okamžitou nápravu (nejlépe zahrnující pád režimu). Politici (ti důležití, i ti na okraji) by vyjádřili svá znepokojení. Předseda Mao by zkusil podstrčit nespokojeným masám jakési nejapné fráze o zkreslování informací, ale co naplat….Vox media, vox populi. Vox populi, vox dei.

Otec Čínské lidové republiky se době brilantně zkonstruovaných mediálních štvanic (ne)šťastně vyhnul. Jeho pokračovatelé už ne. Otevření se Číny světu spustilo druhou kulturní revoluci. Bez krve. Zato se sledovaností vpravdě globální a 24 hodin denně. Fenomén všudypřítomnosti médií srostl s moderním kapitalismem v jedno tělo. A i když se čínská moc bude také do budoucna držet hesla „demokracii nikdy, kapitál všemi deseti“, mediálnímu Velkému bratru, který o čínském míjení se s demokracií bude hlásat do širého světa, prostě neunikne.

Čím více bude starý režim usilovat o své zachycení v dokonalé prestižní formě, tím spíše se pozornost nás, mediálních konzumentů, přesune k odvrácené straně čínské skutečnosti. Olympiáda nám podává spolehlivý důkaz. Čína chtěla obejít svoji povinnost, nezdržovat se úvahami o svobodě a mířit dál vlastní cestou ke šťastným zítřkům s budovatelským úsměvem na tváři. To však není možné bez rozčarování, které takovým skutkem vyvolává.

Olympijské hry budou letos opravdu exkluzivní. I když poněkud v jiném významu, než si to pořádající velmoc představovala. Sport se ocitne na nejposlednějším místě. Na své si tedy přijdou konečně též ve sportu nezainteresovaní diváci. Namísto přihlížení rekordům ve skoku o tyči či v plavání kraula se zúčastní senzačního odhalování šokujících tajů z domácí kuchyně.

Proto opravuji svoji původní výzvu ze zářijového textu určenou televizním divákům. Nebojkotujte Peking 2008. Třeba přece jen tahle olympiáda Čínu polidští (nebo alespoň donutí ke studu).

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz