Izrael křižovatkou islámské války

Rok 2007 je ve znamení přehodnocování strategie i taktiky v izraelské armádě.
Přemýšlení je orámováno pesimistickými úvahami, že do 30 až 50 let může být Izrael vymazaná z mapy světa. Likvidace Izraele bude signálem, že Arabové získali převahu nad línými vítězi z minulých staletí, bílými křesťanskými psy. Bude to vítězství nad euro – americkými křesťansko – liberálními technologicky šikovnými, ale pohodlnými křupany, závislými na arabské ropě.
Dá se tato negativní prognóza zvrátit? Ano, ale …

1. Postlibanonská fáze

Proti Izraeli se vede dlouhodobá opotřebovací válka. Vstřícná gesta - opuštění jihu Libanonu a stažení izraelské armády (IDF) z oblasti Gazy a z některých oblastí Západního břehu Jordánu, nesnižuje nebezpečí arabských útoků vůči Izraeli. Radikálové budou útočit z libanonského a palestinského území i nadále, možná také ze syrské hranice v oblasti Golanských výšin.
IDF se musí připravit na širší ofenzivní taktiku. Tedy na možnost, že boj s gerilou bude vyžadovat i údery na vzdálenost stovek kilometrů proti klíčovým cílům některých arabských států, které podporují milice.
Po politické stránce se Izrael snažil najít defenzivní způsob soužití. Generál a premiér Ariel Šaron vyklidil pásmo Gazy a ponechal je Palestincům, což nebyl ústup, ale strategické odpoutání. Gaza je plně v palestinských rukou. Předtím i odchod IDF z libanonského pohraniční v roce 2002 měl odstranit záminku k útokům arabských milicí z libanonského území. Útoky pokračují. Izrael musí počítat do budoucna s tím, že není schopen politicky výhody stažení zužitkovat. Arabští protihráči si vždy najdou záminku a využívají klišé, že při protiútocích proti milicím hynou i civilisté.
Útok Hizballáhu na Izrael v létě 2006 měl na muslimské ulici širokou lidovou podporu. Írán již nebyl středem pozornosti kvůli jadernému programu. Sýrie si tím zajistila zpět větší vliv v Libanonu, který musela v roce 2005 vojensky opustit. Konfrontace arabských protivníků s Izraelem v budoucnosti znamená v arabském světě spíše podporu, v nejhorším případě toleranci. Dlouhodobě jsou arabské státy v lepším výchozím postavení než Izrael.
Izrael musí najít strategické postupy vůči arabským zemím, aby omezily agresivitu a nastavily neutrální vzorec soužití. Izrael se musí připravit k novému úderu typu 1967 (ochromení vojenské síly okolních arabských států) a zároveň k opačné alternativě - velkorysé spolupráci, ale k tomu je třeba, aby Izrael podpořily další významné státy, nejen USA, ale i země EU, což je ale málo pravděpodobné.
Budoucnost lze charakterizovat větou: „Musíme přestat hledat okamžitá řešení a debatovat s ohledem na dlouhodobou strategii,“ řekl Moše „Bogie“ Jaalon, bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády 22. 1. 2007, v projevu na konferenci o národní bezpečnosti v izraelském Herzliji.
Tak „univerzálně“ zní vytržení jedné generálovy věty z kontextu. Ale generál pokračoval po těchto slovech dál. Řekl: „Není jiná možnost, než konflikt s íránským režimem. Celý svět musí pochopit, že íránský problém není lokální a že dodávky technologií a financí Íránu musí být neprodleně zastaveny... Ti, kdo nebrání těmto dodávkám, přibližují okamžik konfliktu. Syřané a Íránci musejí být světem potrestání; dotlačili Hizballáh k válce, ale potrestání nebyli.“
Hranice arabsko – izraelského konfliktu se rozšiřují do většího prostoru než v roce 1967, kdy zahájila IDF preventivní červnový úder.

2. Budoucí bojiště

2.1. Libanon
Libanonský Hizballáh bude v roce 2007 lépe vyzbrojen, než v červenci 2006. Na daleko vyšší úroveň proti červenci 2006 stoupne počet protitankových prostředků a protiletadlových raket. Budou doplněny komunikační prostředky a zabezpečené kanály a propojeny se syrsko – íránskou špionážní a komunikační sítí.
Hizballáh zahájil i politické čistky. Zvyšuje svojí popularitu u šíitského obyvatelstva. Íránské peníze na obnovu zničených domů a dalšího majetku rozdávané Hizballáhem tuto situaci umocňují. Lze očekávat, že v průběhu roku 2007 se Hizballáh pokusí převzít v Libanonu moc.
Cílem milicí vedených Íránci v Libanonu je další konflikt načasovaný podle potřeb Sýrie a Íránu. Libanon zůstává aktivním bojištěm. Přítomnost jednotek OSN je jen epizodou, která dovoluje milicím se v klidu dozbrojit.

2.2. Palestinská gerila
Snaha o vytvoření státu Palestina je v přímém rozporu s cíli gerilového hnutí. Vytvoření státu by znamenalo normalizaci vztahů s Izraelem, protože by z logiky vývoje došlo postupně k ekonomické spolupráci. Ta by měla pro palestinské arabské obyvatelstvo větší význam, než ekonomická spolupráce s Jordánskem.
Do gerilové sítě sponzorované Íránem je již zapojen i Hamas v Gaze a, dá-li Alláh, snad v blízkém budoucnu i na Západním břehu Jordánu, kde je dosud relativní klid. Gazu potřebuje Hamas vyzbrojit před zahájením vojenských konfrontací moderními protitankovými a protiletadlovými střelami. Izraelská rozvědka varuje, že desítky těchto zbraní již byly do oblasti Gazy dodány.
V polovině října 2006 se izraelská armáda vrátila do tzv. Filadelfského koridoru na hranici mezi Pásmem Gazy a Egyptem. Vyklizení této zóny při stažení z Gazy bylo kritizováno dokonce i mezi stoupenci vyklizení osad. Pesimisté předpokládali, že z egyptské strany se tudy budou ve velké pašovat zbraně do Gazy. To se potvrdilo. Není jisté, zda pomůže, že 28. října 2006 Egypt posílil počet příslušníků bezpečnostních sil na hranici s pásmem Gazy poté, co Izrael varoval, že by mohl začít bombardovat tunely používané k pašování zbraní z Egypta na palestinská území. Otázkou je, zda egyptští policisté budou hranici striktně hlídat. Sympatie vůči palestinskému odboji mezi arabskými obyvatelstvem jsou silné.
Je jen otázkou času, kdy se palestinské gerile v pásmu Gazy podaří získat tak velký arzenál, aby mohla vyprovokovat rozsáhlé střetnutí s izraelskou armádou. V Libanonu to byla otázka několika let budování infrastruktury Hizballáhu, i když velkou pomocí bylo zanechání části výzbroje a munice syrskou armádou, která se musela stáhnout v roce 2005 z Libanonu.
Dojde v boji k libanonskému scénáři. Izraelská armáda v tomto prostředí ale má již propracované účinné techniky postupu.

2.2.1. Zcela zaměnitelná hnutí
Zda ve správě palestinských území získá převahu umírněnější Fatah či radikální Hamas z hlediska budoucnosti není podstatné.
Ukázaly to klanové střety mezi prohamasovskou rodinou Deri a profatáhovskou rodinou Durmuš v Gaze. Durmuš velí Armádě islámu – operačnímu nástroji al-Kajdy v Pásmu Gazy. Abbásova vojenská pravá ruka, Mohammed Dahlan, najal skupinu al-Kajdy, aby posílila Fatáh v boji s Hamasem.
Podle zpravodajství Debky klan Durmuš je jen jiné jméno pro skupinu al-Kajdy v Gaze, která také vystupuje pod názvy Armáda islámu, Al-Kajda – Palestina, Brigády svatého džihádu a Fatáh – Brigády islámského meče. Izraelská armáda se s teroristy obou organizací potýká neustále, např. Izraelské síly v úterý 6.2.2007 zabily v Šechemu - Nablusu jednoho teroristu z hnutí Fatáh a další dva zadržely. Jeden z hledaných mužů plánoval sebevražedný teroristický útok, uvedlo zpravodajství Eretz. Kruh se uzavřel – není východisko: Jakákoliv vojenská nebo finanční pomoc poskytnutá Mahmúdu Abbásovi jde přímo palestinské pobočce Al-Kajdy v Pásmu Gazy. Hamas nebo Fatah? Rozdíl je jen v taktice postupu proti Izraeli.
Oficiální Národní bezpečností síly Palestiny mají 40 000 mužů. Jedná se již prakticky o solidní armádu. Stačí jí bleskově (během nějaké vyvolané mezinárodní krize) dodat těžkou techniku a přímo na hranicích Izraele jsou jednotky až se sebevražednou chutí pomstít se Izraeli.

2.2.2. Otázka dalšího stahování
Před Izraelem je otázka stažení ze západního břehu Jordánu - Judeje a Samaří. Izraelské osady v této oblasti jsou bezpečnostní zátěží.
Politika jednostranného stahování sice selhala, ale i nadále je nutné s ní počítat. Dá Arabům žijícím v Palestině zpět území, které jim podle OSN přísluší. Z hlediska míru se tím ale nic nevyřeší, protože Izrael nemůže ustoupit z oblastí, které dají Palestincům možnost ideálního ostřelování z převýšení na Izrael a působení ekologických škod odtokem kontaminovaných vod z palestinského území do Izraele.
Přesto izraelská vláda s myšlenkou odsunu, se kterou vyhrála i volby, pracuje. Ročně se v Judeji a Samaří narodí 10 000 dětí, je potřeba zhruba 2500 nových bytů, ale díky omezením se staví necelých 600 ročně.

2.3. Útok na Sýrii
Írán a Sýrie koordinují svůj tlak na Izrael a tím nepřímo i na USA. Obě země zahájily v listopadu 2005 strategickou špionážní spolupráci typu SIGINT (Signals Intelligence). Dvě íránsko – syrská odposlechová střediska šmírující elektronickou komunikaci v oblasti vznikla v Al-Jazirah v severní Sýrii a na Golanských výšinách a fungovat již od června. Nejpozději do ledna 2007 mají začít fungovat další dvě dodatečná zařízení SIGINT v Bab Al-Hawa’ v severní Sýrii (blízko turecké hranice) a v AlbuKamal v severovýchodní Sýrii, na jih od Al-Jazirah. Zřízení čtyř středisek odpovídá předpokladu, že některá z nich budou v budoucnosti zničena a musí být proto zálohována. Informace získané z okolí Sýrie budou směřovat do syrské zpravodajské služby a do kontrarozvědky a dále na stůl syrského prezidenta Bashar Al-Assada (Bašára Assada).
Sýrie posiluje svoji pozici i ekonomickou spoluprácí. Např. Írán, Venezuela a Sýrie podepsaly v poslední říjnový den 2006 zřízení konsorcia kvůli vybudování ropné rafinerie v Sýrii. Výkon rafinerie má být 140 000 bpd. Hugo Chavez, venezuelský prezident, když navštívil Sýrii v září, si pochválil, jak společně s Íránem odolává Sýrie tlaku USA.
Podporu Íránu vyjádřil i v lednu 2007 při návštěvě íránské delegace ve Venezuele. Írán a Venezuela mají za úkol „šířit po světě revoluční myšlenky“ na oplátku prohlásil 13. ledna 2007. Oba prezidenti se dohodli na zřízení finančního fondu s počátečním vkladem dvě miliardy dolarů (43 miliard korun) na podporu investic v obou státech i v dalších zemích ve snaze omezit americkou dominanci ve světě. Na této vlně se pohoupe i Sýrie.

2.3.1. Pseudogolanská gerila
Sýrie, inspirovaná tím, co považuje za vítězství Hizballáhu, začíná prý vytvářet obdobnou gerilovou organizaci ve stylu Hizballáhu, aby bojovala s Izraelem v naději na osvobození Golanských výšin. Deníku WorldNetDaily to 16. srpna 2006 sdělil představitel vládnoucí strany Baas prezidenta Bašára Assada.
Je to možné? Faktem je, že když Sýrie přijala příměří OSN v říjnu 1973, vedla sporadickou gerilovou kampaň proti izraelským jednotkám na Golanech, dokud nebylo dosaženo dohody o stažení v 31. března 1974, po níž se Izrael stáhl z některých částí teritoria. Ale i bez toho si Izrael ponechal významnou část Golan, aby si zajistil v těchto strategických výšinách svou vojenskou přítomnost.
Assad v TV projevu 16. srpna 2006 vyhlásil, že cesta odporu Hizballáhu dosáhla během čtyř týdnů bojů proti Izraeli výsledky. Sýrie pořádala registrace dobrovolníků prý již v červnu. Pokud to je pravda, inspirací není prázdninová válka Hizballáhu s IDF, ale prostě vytvoření podmínek pro další gerilovou frontu, tentokrát na Golanech. Členy fronty prý budou Palestinci a nikoli členové syrské armády. Tím by mělo být dosaženo jakési odpoutání gerily od oficiálních syrských orgánů. Syrské gerily prý budou cvičeny veliteli Hizballáhu. Pokud to není jen zpravodajská hra, se ukáže.

2.3.2. Úder jako krajní možnost
Sýrie sice nepodceňuje schopnosti izraelské armády, ale předpokládá, že Izrael je politicky ochromen v ofenzivních akcích ropnou brzdou Západu. Přímé útoky na Sýrii a Írán by mohly způsobit nervozitu na trhu s ropou nebo i selektivní krátkodobé embargo vůči určitým zemím.
Izrael musí být připraven souběžně reagovat na útoky milic z libanonské hranice, útoky palestinských Arabů z Golanských výšin a zároveň musí být schopna zlikvidovat důležité dopravní objekty a sklady v Sýrii ve směru k libanonské hranici.
Zároveň musí mít připravené izraelské letectvo i operační plány útoku proti důležitým syrským objektům.
Izraelské letectvo musí být schopno během krátké chvíle ochromit (v pořadí podle aktuální důležitosti) syrská velitelská stanoviště, komunikační uzly, letiště a elektrárny, případně i jiné klíčové objekty energetiky. U syrského režimu nelze vyloučit, že by konfrontační tón vyměnil za neutrální až spolupracující, kdyby z toho plynula strategicky výhodná spolupráce s USA.

2.3.2.1. Ochromení moci nebo mír?
Cílem útoku na Sýrii nemůže být nic menšího, než ochromení syrských vojenských schopností. Nic menšího při konfrontaci se Sýrií se nevyplatí.
I při daleko menším útoku by podle následných hysterických reakcí médií šlo o „vyhlášení války“ arabskému světu. Podobně jako při řadě předchozích akcí v historii izraelského letectva by se jednalo o časově velmi omezený pečlivě naplánovaný úder.
Nelze vyloučit zásadní omezení, že úder v hloubce Sýrie by probíhal jen po dobu několika desítek minut v rámci jedné či dvou na sebe rychle navazujících vln letadel. Včetně využití bezpilotních prostředků k úderům proti bodovým cílům jako v prázdninové libanonské válce (2006) proti nosičům raket.
USA si uvědomují, že stíhací bombardéry jsou v rukou izraelských pilotů velmi efektivní zbraní. Izraelské verze F-15 mají omezené softwarové vybavení pro pozemní údery, protože nelze vyloučit akce, které by mohly mít pro USA mimořádné politické důsledky. Neočekávaný úder na Sýrii patří mezi ně, pokud by neproběhly po dohodě s USA.
Dohoda se Sýrií o zastaveny podpory milicí v Libanonu nebo jednorázový varovný úder se značnými následky jsou dvě krajní varianty „dialogu“ Izraele a Sýrie. Který je pravděpodobnější lze těžko předvídat. Záleží hodně na dalším postavení Íránu.

2.3.2.2. Íránská nervozita
Izraelský deník Haarec v polovině ledna tohoto roku uvedl, že účastníkům tajných izraelsko-syrských jednání se v minulých dvou letech podařilo připravit dokument, který by mohl v budoucnu posloužit jako základ mírové smlouvy o Golanských výšinách. Izraelské úřady i Damašek existenci jakýchkoli kontaktů popřely, což je pochopitelné v situaci účelového spojenectví Sýrie a Íránu. Svědčí o tom podpora šíitského Hizballáhu, ale na druhou stranu je ochotna Sýrie jednat s USA i s Izraelem o normalizaci vztahů, jak lze nazvat navrácení Golanských výšin.
Íránci kvůli tomu již jednali se Syřany, jak mají chápat strategické společenství v následujích 2 - 3 letech. Pro Írán je důležité, aby zbraně, které přes Sýrii putují do Libanonu, skutečně dorazily k šíitským milicím. Poprvé po sedmi letech strategických kulišáren se Sýrií ukazuje Teherán obavy, že spojenectví nemá hlubší vazbu.

2.4. Útok na Írán jako hlavolam
Írán údajně nabídl USA v 2003 balík ústupků, ale byly odmítnuty, uvedla letos 18.1. BBC v programu Newsnight. Teherán navrhl ukončení podpory libanonské a palestinské milice a pomoc při stabilizaci Iráku, včetně zprůhlednění jaderného programu. Podmínkou bylo ukončení amerického nepřátelství a sankcí. Ale Dick Cheney plán odmítl. Bílý dům použil starou mantru: „Nepaktujeme se se zlem.“
Před čtyřmi lety mohly být možná Spojené státy a Írán blízko toho, co by chtěly USA i dnes. Mezitím se Írán pojistil proti americkým tlakům bližší spoluprací se Sýrií, podporou Hizballáhu a Palestinců.
Írán za sebou ve 20. století nemá na kontě žádnou agresivní válku. Zůstává hlavolamem, co dál. Do jaké míry je schopna agresivní, islámsky zabarvená politika vytvořit z Íránu časovanou bombu? Podpora protiizraelských milicí a štvavá protiizraelská prohlášení íránského prezidenta ještě nemusí znamenat, že situace se nemůže změnit.
O tom uvažují i bossové izraelské politiky a armády. (Poznámka na okraj: v izraelském vedení donedávna stáli tři íránští židé. Izraelský prezident Moše Kacav a zástupce ministerského předsedy Šaul Mofaz se narodili v Íránu, zatímco šéf generálního štábu izraelské armády, generálporučík Dan Halutz, je synem íránských přistěhovalců. Halutz odstoupil kvůli libanonské kampani o prázdninách 2006, prezident Kacav byl dočasně odstoupen z funkce kvůli vyšetřování sexuálního skandálu.)
Situace v Izraeli a v Íránu je nepřímo závislá na situaci v Iráku. Šíité v jižní části Iráku se stávají dominantní politickou i ozbrojenou složkou. V Iráku je porušena mocenská rovnováha a povzbuzuje to šíitské milice, které provádějí etnické čistky vůči sunnitům, kritizuje situaci soused, sunnitská Saudská Arábie.
Saúdská Arábie se rozhodla postavit mezi Irákem a svým územím téměř 900 km dlouhou zeď. Důvodem je chaos v sousedním Iráku. Zeď bude vybavena kamerami pro noční vidění, ostnatým drátem a potáhne se liduprázdnou pohraniční pouští. Bojí se emigrantů z Iráku, kteří by přinesli do Saudské Arábie chaos podobně jako palestinští Arabové do Jordánska a Libanonu. Celá stavba nápadně připomínající izraelskou protipalestinskou zeď má být hotova do jednoho roku.
Ministerský předseda Ehud Olmert řekl v rozmluvě s německou televizí že Írán touží „mít jaderné zbraně jako USA, Francie, Izrael a Rusko“. Bylo to první oficiálně neoficiální přiznání, že Izrael má jaderné zbraně. Lze si to vykládat jako signál arabským protihráčům: pozor, vše má své hranice.

2.4.1. Milice středního doletu
Vývoz íránské šíitské revoluce lze chápat jako ekvivalent strašení raketami s jadernými hlavicemi. Íránské vedení nemůže mířit na potenciálního protivníka raketami, ukáže alespoň prstem náboženským fanatikům, komu mají znepříjemnit život.
V Libanonu, a teď již i v Gaze, má Írán milice středního doletu. Nevypouští je z íránského území, a přesto zasahují Izrael. Protiizraelský postoj podporující gerilu je účelový, podobně jako vůči Íránu účelová přítomnost amerických válečných lodí na dolet od íránských břehů. Lze to vykládat jako historicky první agresi Íránu vůči zahraničí.

2.4.2. Letecký úder jako středník ve větě
Írán se nemusí ze strany většiny zemí bát při rozvoji jaderného programu vyhraněně negativní reakce. Kdo by měl zájem zaříznout perspektivní íránský trh kvůli skutečně tvrdému embargu?
Pro Čínu představuje íránská ropa a zemní plyn prioritu. Neustále lze číst o tom, že Írán rozšiřuje petrochemické kapacity, aby investicemi směřoval k dosažení soběstačnosti ve výrobě pohonných hmot, které musí zatím dovážet, ačkoliv je čtvrtý největší ropný těžař. Ve dnech 17. a 18. února 2007 proběhne v Íránu mezinárodní forum o petrochemickém průmyslu mající usnadnit spolupráci íránských a zahraničních investorů. Írán také investuje do dalších průmyslových odvětví a energetiky a rozšiřuje nepřetržitě kapacity přístavů.
Íránská schopnost ovlivnit dění kolem Izraele je značně závislá na spolupráci se Sýrií. Zpacifikovat Sýrii může být v očích stratégů menší problém než Írán. Mohl by to být varovný signál pro íránskou politiku. Varovný úder na Írán může působit ale také podobně na Sýrii. Důležité bude pro Izrael, zda se vyplatí si udržet se Sýrií více méně nekonfliktní vztah, tedy neprovést tvrdý trestný úder. Neboť při bombardování je třeba uvažovat o tom, co bude za rok, za dva po útoku. Bombardovací diplomacie je jen prostředkem, podobně jako libanonské milice a Hamas v Gaze.
Cílem bombardování Íránu je likvidace jaderného programu, ale podaří se tento program zbrzdit, ne zastavit, protože je decentralizován. Lze počítat i s více než 100 objekty útoků, dojde-li k útoku silami USA. Vyřadí se z provozu na čas širší infrastruktura potřebnou k dalšímu postupu v jaderné oblasti, ale jednorázový úspěch jako při izraelském útoku na irácký reaktor nelze očekávat.
Letecké údery představují středník ve větě. Co se bude dít po úderech je obsahem druhé části věty…

2.4.3. Čas pracuje proti USA
Američané čas pro hrubý politický nátlak na Írán propásli. Ideální podmínky byly loni na jaře, kdy bylo útokem vyhrožováno a strašeno i sankcemi. Nakonec sankce jsou bezzubé. Mezitím Írán zvyšoval tlak v Iráku a v Libanonu a koncem roku 2006 začal své experty angažovat více i v pásmu Gazy. Američané vyhrožovali, Íránci konali.
V roce 2007 je Bush již velmi silně omezen demokratickou většinou v Kongresu. Letecké údery proti Íránu jsou možné v souvislosti s posílením amerických sil o dalších 21 000, možná i více vojáků.

2.4.3.1. Protiamerické šílenství jako dobrá zpráva
Letecké útoky na Írán by logicky vedly k ofenzivě šíitských milicí v Iráku a na Blízkém východě. Arabská ulice by vybuchla nenávistí k USA, protože útok by byl islámskými radikálními ideology ukazován jako útok na muslimy.
Tím se vyvolá politická a vojenská krize, ale bude to pro Írán a Sýrii ve fázi přezbrojování, kdy nakupují zbraně, zvyšují schopnost své protivzdušné obrany a celkovou připravenost, tedy i k odvetným úderům pomocí milicí v Iráku a na hranici Izraele.
Dojde tedy k eskalaci konfliktu, ale tím bude odhalena i struktura a způsob velení a taktika nasazení ozbrojených složek a autonomních milicí.
V omezené míře dojde i k otestování nově dodaných ruských zbraňových systémů. Jejich testování nebude tak nebezpečné jako za 1 až 2 roky, protože se předpokládá další nárůst syrských a íránských žádostí o dodávky ruských zbraňových systémů. Např. v prosinci syrský prezident Assad měl údajně jednat o dodávkách zbraní za půl miliardy dolarů poskytnutých Íránem pro syrské síly, ale především pro Hizballáh.
Ruský ministr obrany Sergej Ivanov v prosinci 2006 obhajoval prodej protiletadlových systémů TOR-M1 Íránu: „… jestliže to chce koupit pro obranu… pak proč ne?“ Jeho šéf Putin v listopadu 2006 řekl: „Prodáme Íránu a Sýrii všechny zbraně pro obranu, které potřebují koupit… Pokud jim nedodáme útočné zbraně, není nač si stěžovat.“ Takže ani prodej protiletadlových systémů S-300PMU2 pro PVO Sýrie nelze napadnout, že není košér.

2.4.3.2. Útok jako kolektivní trest
Bushova administrativa může ustát úder na Írán. Paradoxně z toho může mít více výhod než nevýhod. Úder se dotkne především evropských a asijských zemí, které nakupují ropy v Íránu. Může být proto úder pojat i jako ekonomický kolektivní trest za malou podporu USA vůči Íránu a v Iráku.
Zbrzdí se také investice směřující do Íránu. Tím se oslabí íránské hospodářství, jehož stav vzbuzuje obavy již i u konzervativních vůdců Íránu. Ti jsou již pro zmírnění konfrontačního tónu v jaderném problému.
Bombardování Íránu by legalizovalo odříznutí Iráku od íránské hranice a snahu likvidovat íránské poradce v šíitské části Iráku. Znamenalo by to i zvýšení tlaku na Sýrii a palestinský Hamas.

2.4.4. Strategický význam úderu
Z dlouhodobého hlediska by měl útok proti Íránu jediný výsledek – zdržení jaderného programu.
Vazby šíitské většiny Iráku na Írán a ekonomické vazby Iráku a Íránu na Sýrii nebudou útokem USA na íránská zařízení z dlouhodobého hlediska oslabeny.
Např. podle agentury SANA z 18. 1. 2007 ministři obchodu Sýrie a Iráku se dohodli na dalším posílení společných vazeb v oblasti obchodní výměny a dopravy ropy směrem k hospodářské integraci. Irák má zájem otevřít se syrskému obchodu a stavebním investicím a má chuť obnovit dopravu ropy na středomořské pobřeží přes Sýrii. Jednotícím prvkem mezi dnes krizovými státy Írán – Irák – Sýrie bude těžba a transport ropy. Na dokreslení: podle íránská agentury IRNA íránský export zboží do Iráku během 9 měsíců (březen – prosinec 2006) dosáhl 900 milionů dolarů a předpoklad pro rok 2006 je 1,2 miliardy dolarů. Není to málo, pokud si uvědomíme, že to je v čase více méně občanské války.
Izraelské vyhlídky: Izrael bude čelit agresivnímu tlaku čili politické a vojenské spolupráci Libanonu, Sýrie, šíitského Iráku za podpory Íránu. Jordánsko zůstane pravděpodobně nadále neutrální, Egypt by se přidal na stranu protiizraelské koalice v případě, že by zvítězily ve volbách krajně islamistické síly, což v horizontu méně než 10 let lze očekávat.

2.4.5. Zaútočí na Írán Izrael?
Když se objeví poblíž Íránu dvě americké letadlové lodi, je to signál, že by mohlo dojít k útoku na Írán. A to proto, že jedna letadlová loď zpravidla je schopna zajistit denně nepřetržitou leteckou bojovou činnost po dobu 12 hodin a při dvou lodích lze zajistit letecké operace nad cílovou oblastí v souvislém 24hodinovém cyklu. Proto na počátku operace Trvalá svoboda USA měly k dispozici letadlovou CVN 65 a CVN 70.
Podle čeho ale poznat znamení na nebi či vodě, že by se blížil útok izraelských letadel?
Podle ničeho. Úder je spíše nepravděpodobný, protože by byl proveden slabými prostředky a důsledky by byly přitom pro Izrael i USA stejné, jako kdyby Američané se do akce pustili sami, ale s mnohanásobně většími silami i efektem.
Izrael by mohl vyslat nanejvýše 20 strojů F-15I a zhruba stejný počet F-16I, spíše méně, protože operace svým rozsahem musí být omezená. Pravděpodobnost izraelského útoku výrazně snižuje nebezpečí prozrazení letadel, protože nelze vyloučit zachycení letadel radary států v oblasti letu k cíli. Řešením by nemuselo být ani využití iráckého vzdušného prostoru.
Novinové pověsti o tom, že by mohlo k útoku použít izraelské letectvo taktické jaderné bomby, lze přiřadit k blábolům. Všichni se varují toho, aby jako první vypustili jaderného džina z vojenské láhve. Atomová bomba zůstává zbraní naprosté nouze, zastrašovacím klackem.

2.5. Bakerova křižovatka
Americká studijní komise, která měla zhodnotit situaci v Iráku, došla k závěru, že postavení Američanů a jejich plánů v Iráku je vážné a zhoršuje se. Není k dispozici žádná cesta, která by vedla k úspěchu, ale jsou vyhlídky na možné zlepšení situace.
USA by měly více prosazovat přenesení tíhy bezpečnostních a bojových akcí na iráckou vládu.
Násilí v Iráku se stupňuje kvůli odporu iráckých sunnitů, šiítských milicí, zločinnosti a teroristům z Al-Kaidy. Největším problémem jsou podle komise sektářské srážky.
Pokud demokraticky zvolená vláda v Iráku nebude schopna zabránit chaosu, hrozí sunnitská vzpoura a Al-Kaida by mohla vyhrát propagandistickou válku, hrozí nebezpečí od šíitských milicí, což může vést až k nefalšovaným etnickým čistkám a rozdělení Iráku.
Americká diplomacie musí podle zprávy do jednání o Iráku zapojit Sýrii a Írán jako sousedy, kteří mají vliv i na vnitřní iráckou situaci.
Pro Izrael je Bakerova zpráva nebezpečná, protože hovoří o staronovém klišé: o údajné přímé spojitosti bezpečnostní situace v oblasti Blízkého východu s arabsko–izraelskými srážkami. USA se musí zasazovat o trvalý mír v oblasti ve spolupráci s Libanonem, Sýrií a Palestinci. K tomu je připsáno další klišé: Palestinci musí Izraeli uznat právo na existenci.
Přitom 60 % Američanů má za to, že „situace v Iráku nebude vyřešena vyřešením izraelsko-palestinského konfliktu“. Ukázal to průzkum organizace The Israel Project. Jen 28 % dotazovaných se domnívá, že spor o Izrael je klíčem k řešení iráckého problému.

3. Blitzkrieg po roce 2007

Izrael se musí připravit na novou válku Vzor 1967 (červnový preventivní útok proti okolním arabským státům) kombinovanou s válkou Vzor 2006 (libanonská kampaň). Útok z roku 1967 byl klasický Blitzkrieg a libanonská válka z doby školních prázdnin roku 2006 naopak asymetrická.
Pokud existuje něco jako „asymetrický Blitzkrieg“, lze se ho nadít od Izraele, protože zárodky této koncepce jsou již patrné.

3.1. Blitzkrieg jako fenomén
Blitzkrieg jako koncepce rychlých synchronizovaných úderů a nepřetržitého postupu tanků a letadel je spojován s německou armádou počínaje polským tažením v roce 1939. Přepadení Polska ve skutečností nebyl bleskový úder, ale železničně–koňský úder. Při plánování útoku byla důležitá hustota železniční sítě na německé straně fronty a při postupu koně a kopyta německé armády.
Nedošlo k žádným rozhodným tankovým bitvám. Hluboké průniky tankových kolon sice vyvolaly v polské armádě zmatek, ale hlavní slovo měla německá armáda v příhraničních oblastech. Vyhrála obkličovací bitvy a nedovolila Polákům se rozvinout.
Blitzkrieg tedy není jenom výsledkem úderů tankových armád, ale celkové koncepce armádního útoku. Rychlé vítězství může být dosaženo jakýmkoliv rychlým ochromujícím způsobem.
Blitzkrieg je tedy možný i v případě asymetrických válek či kombinací asymetrických a technologických válek po roce 2007.

3.2. Absolutní časová hranice: rozhodnout dříve než OSN
Izrael je v politicky nevýhodném postavení. Jakýkoliv izraelský manévr vždy skončí nevýhodně – z rozhodnutí OSN patovým příměřím, jež je východiskem pro další boje.
Proto Izrael musí dokončit vojenské operace ještě dříve, než o tom rozhodne OSN, aby byl v nejlepší pozici pro další budoucí válku (čti: vyjednávání).

3.2.1. Princip 24 hodin
Izrael musí být schopen vyhodnotit nebezpečnost a především záměr útoků nepřítele během prvních 24 hodin. Ještě v té době musí zahájit zásadní vojenská protiopatření.
Strategické útoky proti nepříteli tedy musí provést v případě nebezpečí již během prvních desítek minut prvních 24 hodin.
Konkrétní akce, ke které dojde, bude jen vyvrcholením mozaiky skládané z neustálého přísunu zpravodajských informací.
Tato dynamika je pro budoucnost IDF stěžejní. Moderní technologie zkracují čas, který má IDF k odpovídající reakci.

3.2.2. Čtyři typy hrozeb
IDP musí být připravena v zásadě na 4 typy konfliktů:
a) stupňující se arabská boží válka proti Izraeli
Dojde k startovacím bojům na jednom místě (třeba k neustále ostřelování jednoho města raketami z pásma Gazy – viz Siderot), což vyprovokuje Izrael k protiakci. Ta bude záminkou k postupnému „lidovému“ stupňování odporu proti Izraeli i z dalších směrů – např. z Golanských výšin, libanonského a palestinského území a vysílání dobrovolníků a odesílání demonstrativnímu techniky pro gerilu z arabských států jako projev narůstající mezinárodní muslimské demonstrace. Tím bude docházet k narůstající eskalaci konfliktu nebo
b) náhlý výbuch hněvu
Boje vypuknou naráz z více směrů jako lidové povstání Palestinců a kdejakých islámských bojovníků božích. V tom případě gerily budou přímo zastupovat armády sousedních států, protože při bojových operacích bude nutno udržet nepřetržitý přísun zásob pro bojující jednotky ze sousedních států. Např. Sýrie bude muset přímo zásobovat „nezávislé gerily“ na libanonské hranici a na Golanských výšinách vojenským materiálem, aby udržela tempo operací.
Tyto dva typy gerilových konfliktů mohou být v počáteční fázi doplněny následujícím:
c) technologický džihád
Dojde k útoku (nebo bude zachycen nástup útočníků ještě krátce před úderem) pomocí nejmodernějších zbraňových systémů „technologickou milicí“.
Může se jednat o synchronizované útoky množstvím neřízených „primitivních“ raket a zároveň raket s doletem několik set kilometrů, které dopadnou na „ikony“ izraelského státu. Zároveň dojde k úderům bezpilotními prostředky a k překonání izraelské hranice dálkově řízenými bojovými vozidly. Vystřelení raket, vypuštění bezpilotních letounů nebo jednoduchých křídlatých raket dodaných z třetích zemí může být uskutečněno také z běžných civilních dopravních lodí. Ke vzletu bezpilotních letounů i raket může dojít i z neutrálních států (např. Jordánsko a Egypt), kde mohou být sestaveny z propašovaných nebo na místě vyrobených komponentů. Spojení s bezpilotními prostředky a některými typy raket může zajišťovat speciálně vypuštěná nebo „pronajatá“ družice.
d) Jomkippurská válka č.2
Nejhorší varianta. Synchronizovaný úder (arabský útok Vzor 1973) letectvem řady arabských států a pozemní útok geril na všech frontách.
V závěsu útok syrských jednotek na Golany, nelze vyloučit irácko–íránské jednotky postupující z jordánského pohraničí kolem syrských hranic směrem na Golany. Z Gazy tlak Palestinců pomocí těžké techniky poskytnuté Egyptem a útok egyptských jednotek za symbolické pomoci libyjských jednotek.
Současně úder proti izraelskému loďstvu a přístavům silami arabských států z oblasti Středozemního moře. Plus použití bezosádkových rychlých lodí v radarově neviditelné podobě s trhavinou směřujících do izraelských přístavů. To vše doprovázeno masivními rušivými údery gerilových neřízených raket z libanonského, syrského i palestinského směru.
Vzhledem k izraelskému jadernému potenciálu pozemní boje budou minimální. Budou pouze obsazeny Golanské výšiny, jen pár kilometrů izraelského vnitrozemí při libanonské hranici a zdevastováno několik izraelských osad na západním břehu Jordánu.
Hlavním cílem arabského útoku bude likvidace leteckého potenciálu IDF a těžké poškození strategické infrastruktury státu Izrael, včetně rozvrácení špičkových zbrojních výrobních podniků. Cílem bude, aby přes zásah USA v OSN měl Izrael v následujícím mírovém období po úderech jen minimální technologický potenciál.

3.3. Plánování nade vše
V prostředí, kde je uskladněno tisíce raket a zbraní poblíž hranic s Izraelem, nelze většinou včas zabránit gerilovému útoku ani jeho rychlému rozvinutí. Je ale možné proti rozvíjejícímu se útoku bleskově reagovat. Pro Izrael do budoucna z toho plyne:
a) nepřetržitý strategický průzkum – Izrael musí počítat s plošným nepřátelstvím muslimských zemí. Současně s tím musí vypracovat plány ofenzivní obrany s možnostmi nejefektivnějších úderů proti všem státům v doletu izraelského letectva,
b) prioritou je protiraketová obrana – funguje proti raketám typu Scud a křídlatým střelám, neúčinná dosud proti raketám krátkého dosahu,
c) zabránění raketovým úderům z moře proti strategickým cílům v Izraeli,
d) posílení stavu letectva natolik, aby Izrael odolal hypotetickému leteckému útoku všech okolních států včetně letectva Saudské Arábie a arabských států na středozemním pobřeží Afriky,
e) schopnost nepozorovaného letu izraelských letadel do vzdálenosti 1500 km,
f) schopnost chráněného spojení mezi vojenskými jednotkami,
g) zajištění nepřetržitého taktického průzkumu na jednotlivých frontách (libanonský a golanský směr, v oblasti Gazy a Západního břehu Jordánu) na úroveň praporu,
h) modernizace výzbroje a výstroje pozemních jednotek pro vedení kontaktního boje v nepřehledném a městském prostředí včetně posílení obrněné techniky ženijních jednotek

Výčet toho, co musí Izrael udělat, ukazuje jen část z nejdůležitějších opatření. Seznam je ve skutečnosti daleko obsáhlejší.
Například pod bod h) se vejdou požadavky od neprůstřelné ochranné vesty až po výrobu bojových vozidel pěchoty, které by měly pohyblivost a rychlost jako tanky Merkava Mk4. se stejnou pancéřovou ochranou a schopností uvézt 11 vojáků. Vychází z tanku Merkava Mk4 a je označeno Namer APC a první požadavek zní na dodávku 200 Namer APC. Patří sem i zodolnění tanků Merkava systémy aktivní ochrany.
Uvažování o budoucí válce má stále strategičtější rozměr. Bude zřízeno velitelství speciálních operací odpovědné za akce, které nepodléhají odpovědnosti teritoriálních velitelství.

3.4. Blitzkrieg v asymetrické válce
Důležité je vyhodnocení potenciálu gerily a úmyslů jejich sponzorských států na základě výzvědných informací.
Rozvědka nemůže přesně vědět, kolik a jakých zbraní má gerila v oblasti, kolik a kde má přesně bunkrů, která místa zaminovala. Bude mít ale přehled o způsobu jejich využití. Znát způsob boje je důležitější než vědět, kde přesně a kolik nepřátel zaútočí. A to využít při protiútoku. Pohyblivá komanda IDF mají úspěch v oblasti Gazy. Jsou předobrazem asymetrického blitzkriegu – jednotlivé fáze útoku pokud možno zahájit naráz, ne postupně, jak by nepřítel očekával.
Jak takový asymetrický blitzkrieg vypadá? Opak toho, co se stalo v Libanonu v roce 2006.
K útokům dojde v první linii i v hloubce několika kilometrů operačního prostoru gerily zároveň. Bleskový přesun malých bojových skupin na místo zásahu a zároveň jednotky s obrněnou ženijní technikou vyjedou k vyčištění průnikových tras do hloubky nepřátelského území pro připravovaný nástup větších jednotek.
Letectvo a dělostřelectvo zároveň srovná se zemí vybraná místa v týlu gerily, kde dojde k výsadkům. Bojovníci gerily se ocitají v dvojím tlaku. Zároveň budou provedeny údery na pravděpodobné logistické uzly povstalců a dojde k přerušení komunikací k oblasti bojů v ještě větší hloubce i několika desítek kilometrů.
Nad nejdůležitějšími místy úderů a postupu jednotek bude probíhat nepřetržitý průzkum bezpilotními letouny. V případě rozsáhlých akcí bezpilotní průzkumný letoun slouží k přehledu místa postupu praporu, ne větší jednotky.
Nejedná se o utopii, ale o zkušenosti, které budou systematicky využity v rámci přípravy pozemních vojsk.

3.5. Jomkippurský stín jako realita
Může dojít k nečekanému útoku arabských států vůči Izraeli?
Pokud Američané mocensky selhají v Iráku, oblast Íránu, Iráku, Sýrie a Libanonu se stane agresivním protiizraelském prostorem.
Jordánsko je neutrální a bude dlouho odolávat vyhlášení nepřátelství. Odpor vůči Izraeli pro Jordánsko není ekonomicky výhodný. Např. připravuje s Izraelem projekt letiště na břehu Rudého moře, na druhé straně zálivu v němž je izraelský přístav Elat. Letiště Al-Aqubah (Aqaba) již mohlo stát nebýt vyhlášení intifády Palestinci v září 2000.
Tlak na demokratizaci arabských států posiluje islamisty. Hrozí reálné nebezpečí, že ve volbách zvítězí v Egyptě islamisté. V tom případě společně s Libyí uzavřou prostor kolem Izraele i z africké středomořské strany.
Sama EU způsobí převzetí moci islamisty v Turecku, protože důraz na demokratizaci Turecka oslabuje direktivní moc laické armády ve prospěch islamistů. Hrozí nebezpečí, že do 10 let se stane z Turecka islámský stát, Izrael v Turecku ztratí spojence a Turecko se stane, byť třeba jen pasivním, členem protiizraelské sítě.
Írán je sice přirozeným rivalem Egypta na Blízkém východě, lze sledovat vzrůstající napětí mezi šíitskými a sunnitskými oblastmi, ale likvidace Izraele se může stát zcela účelovou momentální shodou v postupu.
Írán přitom jako samotný stát nepředstavuje dnes reálnou hrozbu pro USA ani Izrael a militantní rétorika nynějšího íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda je směšně přepjatá. Ani s jadernými zbraněmi by nepředstavoval hrozbu, protože jich nebude mít tolik, aby mohl ovlivnit chování mocností a jejich spojenců, tedy i Izraele, který sám by mohl Íránu vrátit jaderný úder.
Hrozbu může představovat Írán jako součást rozsáhlejší sítě států, které se rozhodnou agresivně konat.
Pokud by v budoucnu snad zaútočily muslimské státy na Izrael podobně jako v roce 1973, bude se jednat ne o zahnání Izraelců do moře, ale o likvidaci jejich špičkové výzbroje a moderní infrastruktury. Bude to první fáze nátlaku, aby židé emigrovali z ohroženého Izraele, který ztratil vojenskou převahu, a nakonec odešli všichni i se svými jadernými zbraněmi.
Izrael proto musí být schopen zasáhnout ne jenom Írán, ale ubránit se proti celé islámské protiizraelské síti. Proto sám musí být Izrael součástí podobné spojenecké sítě, ve které dominantní roli budou hrát USA.
Izrael ve své strategii bude muset být schopen se postavit proti převážně letecké a raketové válce s islámskými zeměmi.

4. Izrael - křižovatka nenávisti

Izraelsko–arabská válka byla od počátku součástí studené války a dnes je součástí války o přerozdělování moci ve světě. Likvidace amerického vlivu v Iráku a likvidace moci Izraele jsou základní předpoklady vzrůstu moci islámských politických skupin vůči USA a EU.

4.1. Fotbalový a křižácký význam islámu
V jedovatém komentáři ze 4. 8. 2006 v íránském vládním deníku Tehrantimes se uvádí, že agresivní chování USA a Izraele oživuje duch odporu v islámském světě, což zvyšuje význam džihádu. Vzdát se machinacím USA by zvýšilo pouze americkou hltavost. V jiné stati z téhož dne se hovoří o bezvýznamnosti rezolucí OSN. V Tehrantimes z 2.11.20006 u příležitosti zahájení vojenských manévrů „Veliký prorok 2“ brigádní generál Yahya Rahim Safari, velitel sboru islámských revolučních gard (IRGC), uvedl: „Pro islámskou republiku sousedé jsou našimi přáteli a nepřátelé našich sousedů jsou považováni za naše nepřátele.“ V tomto rámci se pohybuje tzv. protizápadní politika oficiálního Íránu.
Je zafixovaná pověra, že boj proti Izraeli je bojem muslimů proti židům. Ve skutečnosti muslimské náboženství či víra je pouze účelovou zbraní. Íránská muslimská revoluce šíitského střihu vyztužená jadernými ambicemi se stala testem americké (ne)schopnosti prosazovat svůj vliv v oblasti. Stejně tak odolnost Izraele je testem odolnosti euro–americké civilizace vůči arabskému tlaku.
Islám představuje politický fan klub fotbalového typu. Z této „fotbalové“ základny lze ve jménu islámu vést ryze mocenské křižácké výpravy proti území dosud ovládanému křesťanskými psy.

4.2. Víra a fan-klub
Víra v Boha je vnitřní záležitostí člověka. Je to jeho důvěra v cosi zcela nehmatatelné a neviditelné. Důvěru v neviditelný smysl světa člověku pomáhá formovat viditelný řád popisovaný náboženstvím.
V souvislosti s tím křesťanský i islámský příběh o štěpení náboženské praxe do různých věroučných variant je osudově totožný. Křesťanství zrozené s židovského prazákladu je rozštěpeno na katolickou církev a pravoslaví a později po Lutherově incidentu na spoustu protestantských církví, církviček a sekt. Není tomu jinak ani v muslimském světě. Muslimové jsou také od raného období islámu rozděleni v otázce nástupnictví po proroku Mohamedovi. Sunnité uznávají za vůdce osobu, na níž se muslimská obec shodne, šíité pouze Mohamedovy příbuzné. Oba tábory se dále štěpí. Např. v Saúdské Arábii převládají vahhábovští sunnité, tedy vyznavači ultrakonzervativního proudu. Dodejme, že Rijád od počátku konfliktu v Iráku poukazoval na nebezpečí posílení vlivu šíitského Íránu v Iráku, s nímž Saúdská Arábie sousedí. Islámské proudy soupeří mezi sebou, protože každá z verzí islámu je též nositelem místní politické moci.
Z tohoto pohledu ultrakonzervativní američtí protestanti jsou fundamentalisté stejně nesnášenliví jako islámští agresivní a ultrakonzervativní džihádisté. U obou skupin se nejedná ani tak o víru jako spíše o stav duše, o psychické tíhnutí člověka k ostře vyhraněnému (nesnášenlivému) konzervativnímu vysvětlování světa.
Dokládání, jak korán je plný lásky či nenávisti podle frekvence určitých slov, je zcela zbytečné. Z bible lze vypreparovat také dostatečný počet slov mluvících o trestu a pomstě. Korán i bible se podle potřeby mohou stát zbraní nebo naopak mapou na cestě do zahrady klidu. Obě posvátné knihy jsou pouze objekty politického zneužívání podobně jako samotní věřící.
Izrael je pouze objektem, na které chtějí islámské fan-kluby ukázat svojí moc. O nic složitějšího nejde.

4.3. Křižácká technologie islámu
Kolonizační expanze evropských států byla vedena ve jménu rozšiřování křesťanské víry. Ve skutečnosti se jednalo o územní a hospodářskou expanzi. Podobně i dnešní islámský politický džihád je křižáckým tažením. I on je motivován nábožensky a zisk je politický a ekonomický.

4.3.1. Hlavním proměnnou na izraelské křižovatce jsou finance
Rusko zcela oprávněně může prodávat arabských státům zbraně, podobně jako západní firmy. Pokud Írán a Sýrie si nemohou objednat zbraně v USA, pro Rusko to je vítaný trh. Pokud oba jmenované státy předají nakoupené zbraně muslimským milicím, je to na jejich odpovědnost.
V podstatě ale Izrael musí do seznamu válečných prostředků nepřítele zahrnout všechny zbraňové systémy islámských zemí.
Pro Izrael je důležitý počet a kvalita zbraní, ne politika arabských států. Ta se během 5 až 10 let může zcela změnit. Záleží na momentálních politických potřebách jednotlivých islámských států.
Izrael se proto již dnes nachází na samém okraji zvládnutelnosti leteckých útoků islámských států. Z hlediska počtu letadel budou mít arabské státy nad Izraelem vždy převahu. Pozemní síly arabských států by se vůči Izraeli zapojily jen velmi omezeně. Pro pozemní boje není dostatečný prostor a přesun pozemních sil by byl mimořádně nápadný.
Arabské státy jako nesourodý celek mají dostatek finančních prostředků, aby
a) technicky i početně dohonily izraelskou nadvládu v letectvu
b) dosáhly v oblasti komunikace a průzkumu rovnocenného postavení s Izraelem
c) zahájily v nejbližší době nepřetržitý kosmický průzkum oblasti Blízkého východu
d) konvenčními raketovými prostředky napadly jakékoliv cíle v Izraeli a zdevastovaly jeho vojenské a industriální uzly moci
Finanční válku muslimské státy budou trvale vyhrávat dokud bude dostatek těžené ropy. Do té doby má být Izrael zničen.

4.3.2. Kosmická válka začne nad Sinají?
Permanentní průzkum blízkovýchodní oblasti je pro Izrael nutný ve všech patrech reality: od kosmického prostoru až po detailní průzkum bezpilotními letadélky při hledání nově budovaných pozic Hizballáhu v libanonském pohraničí.
Koncem ledna 2007 zavrkal Allaeddin Boroujerdi (Alaodin Borudžerdi), předseda Komise pro národní bezpečnost a zahraniční politiku íránského parlamentu, že Írán dokončil vývoj průzkumné družice a balistická střela ji vynese do kosmu. Pokud to je pravda, Írán může kopnout na oběžnou dráhu mičudu s průzkumnými chytrostmi o váze více než 300 kg.
Co z toho vyplývá?
Již v devadesátých letech Izraele pochopil, že je nutná stálá přítomnost izraelských družic v kosmu, aby nebyl závislý na milostivé pomoci USA a dalších zemí. Totéž pociťují v poledních letech i islámské země.
Izrael je jednou z osmi zemí světa schopnou vynášet umělé družice a provozovat kosmický průzkum. V minulých 20 letech stavěl Izrael družice, které vynášel vlastními nosnými raketami Jericho, z nichž některé byly neúspěšné. Družice Ofek Izraeli dávají nezávislost na Spojených státech. V dubnu 2006 Izrael vynesl na oběžnou dráhu průzkumnou družici Eros B s využitím ruské nosné rakety. Je to družice fotografického průzkumu s pozemní rozlišovací schopností 70 centimetrů. Podává i komerční informace, ale na fotografie z Íránu má výhradní právo izraelské ministerstvo obrany.
Satelity se stávají nepostradatelné i pro komunikaci na bojišti. Ale protože využívat balistické rakety k vynášení malých družic na oběžnou dráhu bude schopno stále více států, před Izraelem leží skrytá výzva: Je pravděpodobné, že první aktivní družice bude ve válce zničena v kosmickém prostoru letectvem Izraele.
Pokud Izrael zjistí, že jeho nepřátelé chtějí využít nejmodernějších družicových komunikačních a průzkumých prostředků, aby získali převahu, první úder bude směřovat na začátku konfliktu do kosmu. Nemusí přitom jít o jediný úder, ale o zničení několika malých družic.
Přitom se nelze vyhnout diplomatické roztržce, protože cílem může být oficiálně „neutrální“ např. saudsko-arabská družice nebo komerční družice jiného státu, ne íránská či syrská, i když bude využívána ve prospěch např. libanonského Hizballáhu a geril v Gaze.

4.3.3. Kosmická válka jako samozřejmost
Kosmická válka může být zahájena nenápadně. K sestřelení družice nebude ani potřeba podobné rakety jakou použili letos v lednu Číňané proti své vyřazené meteorologické družici na oběžné dráze. Pravděpodobně bude stačit např. letoun F-15 s raketou, kterou odpálí na hranici maximálního dostupu letounu.
Nevěříte? Na systému vynášení družic (proč tedy ne také antidružic?) pracuje v Izraeli konsorcium firem RAFAEL, Israel Armament Authority a IAI, které bylo za tímto účelem založeno.
Doprava družice na oběžnou dráhu kolem Země za využití letadla je levnější než pomocí klasických nosných raket, startujících z kosmodromu. Rusové připravují ze stejného důvodu dvojici letounů MiG-31. Američané úspěšně použili dopravní letoun L-1011 a v premiéře bombardér B-52.
Likvidace aktivní nepřátelské družice byla dosud tabu, ale jeho prolomení hrozí možná již za několik let právě v blízkovýchodní oblasti.

4.3.4. Symbolika jako zbraň hromadného ničení
Izrael bude muset řešit v rámci kosmické války těžké dilema. Má první zaútočit a zničit „islámskou družici“? Pokud to učiní, bude obviněn, že zahájil válku v kosmu.
Pokud izraelskou družici zničí islámská raketa, začnou tím sice islámské země kosmickou válku, ale toto moralistické fuj bude přehlušeno ohromným výbuchem radosti a slávy nad tím, že islámská raketa jako první zasáhla židovskou družici ve vesmíru, a tím islámské státy dohnaly technologický náskok hnusných sionistů.
V obou případech bude Izrael v propagandistické nevýhodě. V prvním případě bude válečným štváčem, v druhém případě supermanem ztrácejícím dech, a tím vyzývající nepřátele: kopněte si, už začínám pelichat. Symbolika se objevuje podobně jako ve starověku či středověku jako zbraň hromadného ničení.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

KONEC