Sedm kilometrů pod povrchem pouště Karakum, ve skulinách, pórech a dutinách horniny černé jako noc, pod obrovským tlakem nadloží a při teplotě, která dosahuje skoro 140°C, se nachází 10 000 miliard kubických metrů metanu, jedno z největších nalezišť plynu na světě. Toto bohatství se nachází v Turkmenistánu, paradoxně v jedné z nejchudších zemí světa. Celková hodnota zemního plynu se zde odhaduje na 350 miliard dolarů.
V roce 1950 počali sověti severně od vesnice Darvaza s těžbou plynu. Uprostřed pusté země nekonečných písčitých dun (rozloha 400 00 km²) navrtali naleziště a postavili ropnou věž. Deset let těžili plyn a zdálo se, že vše poběží v rámci normálu.
Pak však, zcela nečekaně, těžní věž explodovala. „V okolí několika stovek metrů se vše proměnilo v prach, stovky zaměstnanců, těžní věž, auta, elektronika, vše bylo během sekundy zničeno,“ říká expert pan Laurent Ruseackas.
Hlavní příčinou neštěstí byl obrovský přetlak, který se dá na horní části vedení regulovat. Zde se asi nacházela netěsnost, která způsobila výbuch rovnající se síle malé atomovky. Explose byla slyšet až v 250 km vzdáleném hlavním městě Ašchabadu.
Od té doby hoří v centru pouště oheň. V kráteru, který má 200 metrů v průměru a 20 metrů hloubky. Miliony tun hornin drží metan v hloubce pouště, avšak kráterem uniká plyn pod tlakem 500 atmosfér. K přirovnání: pneumatika aut vystačí i s tlakem 1,5 atmosféry. Desetiletí může trvat, než tlak klesne. Neexistuje možnost oheň zkrotit či uhasit. Denně zde shoří 200 000 kubíků metanu, tolik, že by se dala zásobit jedna vesnice po celý rok energií.
Nemluví se však o plýtvání, poněvadž plynový kráter je jen malá skulinka gigantického rezervoáru. Turkmenistán je pátý největší dodavatel plynu na světe. Ročně vytěží 71 miliard kubíků plynu, který se nachází i v našich plynovodech.
V oáze Darvaza žije 350 nomádů kmene Teke. Jako jediní střeží věčný požár, kterému říkají „čertův zapalovač“. Poskytují pocestným vodu, potraviny a přístřeší, což je tisíciletým zvykem. Karakumská poušť je lidmi nejdéle osídlené území světa. Darvaza je uzlem legendární Hedvábné stezky. Tudy se v dávné minulosti přepravovalo drahocenné zboží, nyní vedou západním směrem plynovody.
Území, které odpovídá rozlohou Německu, je skoro liduprázdné. Jen takzvaný dech kráteru chrání život, pokud tu nějaký je. Oheň spotřebuje denně jednu miliardu kubíků vzduchu. Proto v okolí ohně vanou věčné větry směrem k plamenům. Kdyby měl oheň vyhasnout, což se prakticky nemůže stát, zaplavil by metan poušť, tiše, neviditelně a bez zápachu. Zničil by veškerý život. Lidé by se udusili. Pak by stačila jediná jiskra a nastalo by peklo na zemi.
V noci, v nekonečnu tmy pouště, fascinují hejna hmyzu a netopýrů jsouce přitahována jediným, ďábelským světlem. Končí v horkém infernu, v plamenech, které paradoxně chrání život. Pod karakumskou pouští je uloženo tolik metanu, že by oheň mohl, použijeme-li básnickou metaforu, nebe zcela vysát. Přesto si je pan Laurent Ruseackas jist, že hornina, ve které je plyn držen, je natolik pevná, že gigantický tlak plynu udrží.
Hořící kráter je jediné světlo ve ztracené dálavě. Sykot plynu, jenž neustále dodává ohni zdroj energie, a průvan větrů, které oheň k e spalování potřebuje, nazývají obyvatelé kmene Teke „dech kráteru“.