Nedávno stopnula Socialistická internacionála (SI) členství Konstitučnímu demokratickému shromáždění z Tuniska, tedy partaji svrženého tuniského vládce Zína Abidína bin Alího. Nabízela se spíš otázka, proč tuto formaci, i přes její zřetelné autoritářské a korupční praktiky, SI ve svých řadách udržovala. Ze sentimentu, protože šlo o nástupkyni strany Neo Destůr legendárního „otce“ tuniské nezávislosti Habíba Burgiby?

Martinu Schulzovi a dalším funkcionářům SI se teď asi moc neuleví, protesty otřásají další zemí, jejíž vládní státostrana má v SI - pozor, nikoliv konzultativní či pozorovatelské, ale řádné členství. Tedy stejné jako např. SPD, Labour Party nebo ČSSD. Těžko říct, jestli Mubarakova Národní demokratická strana Egypta bude také vyloučena.

Jistě, nejde o jednoduchou záležitost. Přiznejme si, že to, co bylo a je možné na ulicích a náměstích v Tunisku a Egyptě, by sotva prošlo v Libyi, Íránu, Sýrii, Saúdské Arábii či v emirátech. Tam, kde byrokratické autoritářské režimy arabských „takysocialistů“ nechávají lidi tlouct nebo do nich občas dávají střílet, by absolutisticky vládnoucí generalita, náboženští fanatici nebo petrolejářští magnáti nasazovali hned tanky a popravčí čety…

Socialisté po roce 1989 logicky a správně otevřeli náruč řadě „osiřelých“, postupně se reformujících postkomunistických stran a národně osvobozeneckých hnutí (mimochodem: až na nikaragujské sandinisty z SI dosud zmizely všechny ostatní bývalé latinskoamerické partyzánské fronty – snad v reakci na znovuoživení radikálních vizí mnoha vlád od Chávezovy Venezuely po Lulovu Brazílii, zůstaly však dříve prosovětské povstalecké skupiny z vyhladovělé a zdecimované Afriky). SI na svém rozkročeném pragmatismu vydělala co do mohutnosti, na rozdíl od „internacionál“ sdružujících extrémní pravici, křesťanské demokraty a konzervativce, liberály, strany zelených či postkomunisty nejde u SI o europocentrické, ale o skutečně široké, celosvětové hnutí.

Na Středním východě má i seriózněji působící členy, např. Vlastenecký svaz Kurdistánu, jehož šéf Talabání je dnes prezidentem Iráku (jako první nearabský prezident této země). Statusem člena s poradním hlasem disponuje Abbásovo palestinské hnutí Fatah. Najdeme tu ještě několik menších stran a skupin z Alžírska, Maroka a Libanonu (příznačně ze zemí formovaných francouzským kulturním vlivem), dál z Jemenu, z Kurdy osídlených zemí a ze Západní Sahary, mnohdy ještě nedávno uplatňujících ozbrojený boj. Standardy evropských demokratických formací splňují ovšem jen Židé - Izraelská strana práce a menší Meretz. Do SI naštěstí nikdy nepatřily ani Assadovo syrské, ani Saddámovo irácké křídlo Socialistické strany arabské obrody (BAAS), které v sobě slučovaly rivalizující proudy od levicových po fašistické, jejichž představitelé se často vzájemně likvidovali atentáty, popravami a vojenskými převraty.

I tak se ovšem při pohledu na události v tuniských a egyptských městech nelze nezeptat: kde leží onen bod, za kterým se snaha SI rozšiřovat řady socialistického hnutí dostává do rozporu s programem a ideály, které hlásá?

Zkráceno vyšlo v deníku Právo, 2. 2. 2011

Autor je politolog