Je to možná nepodstatný detail, střípek v mé paměti vytržený z proudu skličujících zpráv plynoucích z Blízkého východu: v souvislosti s vlnou útoků nožem proti Izraelcům uvolňuje svým občanům izraelská vláda podmínky k získání zbraně k osobní obraně.

Je to projev naprosto jiného uvažování, než jaké se zavedlo v našem kulturním okruhu. Zkusme si to představit. Co by udělala naše vláda nebo francouzská vláda nebo americký Obama v takové situaci? Politici by dali najevo rozhořčení, před televizními kamerami. Navštívili by jednu z obětí v nemocnici, za účasti fotografů. Parlament by odhlasoval bohaté odškodnění pozůstalým. A právníci by začali usilovně pracovat na zákonu regulujícím prodej nožů. Sestavovali by ho odborníci, tedy kriminalisté, specialisté na boj chladnými zbraněmi, psychologové a samozřejmě lékaři. Jen ti by posoudili, jaké je zakřivení nože a jaká míra jeho špičatosti v limitu bezpečnosti a jaký průběh má ideální čepel určená ke krájení chleba ve vztahu k pronikání živou tkání s přihlédnutím na odpor kostí vázaný na průchodnost šlach. To vše by musel ten zákon zohlednit.

Izrael na to jde jinak. Je to země po desítky let ohrožená zavilou nenávistí, země existenčně ohrožovaná a ohrožená. Kdyby se neuměl bránit, bylo by už dávno po skončení Holocaustu 2 a nějaký novodobý Franz Werfel by dostal Nobelovu cenu za literaturu za tklivý román silně připomínající Čtyřicet dnů z pera německého barda. Tématem by opět bylo vyvraždění jednoho malého národa.

V neděli byla na Václavském náměstí demonstrace na jeho podporu. Okolnosti mi zabránily v účasti, tak se účastním aspoň takto, písemně. V sobotu byly na tom místě demonstrace hned dvě, tentokrát s uprchlickým tématem, pro a proti. V té souvislosti lovím z paměti jinou vzpomínku, už ne střípek, ale pořádnou, ta věc na mně silně zapůsobila.

V Izraeli jsem osobně byl jen jednou, muselo to být někdy v roce 1991 nebo 1992. Tehdy se čekala vlna imigrantů z oblasti rozpadajícího se Sovětského svazu a tuším že také z Etiopie. Ukázali mi tam, jak se na tu vlnu připravují. Přivedli mě na velikou plochu někde na okraji Tel Avivu a tam stál jeden bydlík vedle druhého – byly to kempingové rekreační vozíky, takové co se připnou k háčku na zádi osobáku a jede se s tím na Mácháč. A tam že budou ti imigranti bydlet.

Divil jsem se. Pálilo slunce a ty bydlíky byly opravdu mrňavé.

„Co když nebudou v těch bydlících chtít bydlet?“ zeptal jsem se.

Otázka zůstala nepochopena. Jak to, nebudou chtít? Prostě budou v tom bydlet.

„Co když se vzepřou?“

Tentokrát to byl úsměv. My si poradíme.

Je to drsný přístup k problému, zrovna tak drsný jako vzestup prodeje revolverů a fronty před obchody se zbraněmi. Ale funguje to.

Vážím si té země a přeji celé oblasti mír, Izraelcům i Arabům v okolních zemích. A jsem rád, že se i v tomto přístup naší vlády liší od hanebného postoje vedení Evropské unie. Její nápad označovat izraelské zboží – obrazně řečeno – žlutou hvězdou židoviny posunulo laťku padoušství o velký sáh nahoru.

LN, 19.10.2015