Je všechno naruby? Co bylo politicky nesprávné a o čem se mlčelo, o tom najednou, zdá se mi, zpívají přísloveční vrabci na střeše. Když otevřu New York Times nebo Washington Post či jiný poplatný plátek, připadá mi, že se o ničem jiném nepíše než o rostoucí chudobě v Americe, poklesu kupní síly pracujících a zániku střední třídy. Jako by nebyly nové, naléhavější sociální problémy, o nichž se zmíním níže.

Tisk je korouhvička. Chytil snad vítr populismu, když zjistil, že to zvyšuje náklad, a otočil o sto osmdesát stupňů? Televize nezůstává ušetřena. Včera jsem zapnul CNN a koho nevidím na obrazovce jako hvězdného moderátora Freda Zachariu, který měl ve studiu bandu „deplorables“, jak těm nevděčným nespokojencům říká Hillary. Na jejich stížnosti jsem nebyl zvědavý, ale poslechl jsem si Zachariu, protože občas z něho vypadne něco pravdivého. Co řekl, mne uzemnilo.

Statistika ukazuje, že průměrná kupní síla amerických pracujících s přihlédnutím k inflaci stagnuje zhruba na úrovni roku 1974 navzdory zvýšení mezd. Když se váš plat zvýší během roku o 1.200 dolarů a činže vzroste o sto dolarů měsíčně, nepotřebujete účetního, aby vám řekl, že jste si o nic nepolepšil.

Kdyby průměrný roční příjem amerických domácnosti rostl od roku 1970 souměrně s výkonností ekonomiky, činil by dnes přibližně 92.000 dolarů a ne pouze 50.000 dolarů.

Pak začal povídat o tom, že kromě lidí, kteří mají dva džoby a rodinu neuživí, je nová kasta chudáků s univerzitním vzdělaním, kteří dřou jako mourovatí ve špatně placených místech a stačí bankám splácet jenom úroky mnohatisícových půjček, jež si vzali na studia. Je jich prý tolik, že dohromady dluží dva biliony dolarů. To je větší dluhová bublina než ta realitní, co praskla v roce 2008.

Zacharia řekl, že universitní vzdělání dneska není místenkou do budoucnosti. Dobře placené práce je málo a když hledáš místo, už nezáleží, co znáš, ale koho znáš.

Co je moc, toho je příliš, tak jsem telku vypnul. Co bytostně nesnáším, jsou mluvící hlavy nebo pisálkové, kteří přetřásají známé historky a zavírají obě oči před novým varovným symptomem úpadku Ameriky. Jak je mým zvykem, zformuluji jej bez kudrlinek na rovinu:

V AMERICE MILIARDÁŘI BOHATNOU POMALEJI A MÍŇ NEŽLI JINDE NA SVĚTĚ!

Nevymýšlím si, zjistila to agentura Bloomberg, kterou jistě nikdo nepodezřívá, že by nadržovala lidem schopnějším a výkonnějším, než jsou jejich závistivci. Bloomberg hlásí, že během první poloviny letošního roku jmění amerických boháčů, jako jsou Bezos, Gates, Buffet nebo bratří Kochové, vzrostlo o pouhých patnáct procent. To je znepokojivě málo, uvážíme-li, že francouzští bohatci si polepšili o 35 procent, thajští o 33 procent, singapurští o 31 procent a japonští o 24 procent. Nepřekvapuje, že čínští miliardáři zbohatli jen o 14 procent, neboť tam vládnou komunisté.

V celkovém měříku poprvé za dobu, co se vede přehled růstu bohatství ve světě, se pokrok zpomalil. Dvacet šest nejbohatších jednotlivců má dnes jen o maličko větší jmění 1,43 bilionu dolarů oproti 1,4 bilionům na konci loňského roku.

Velice by mne zajímalo, zda tento špatný a společensky nebezpečný úkaz postihuje rovněž nejmohovitější rodinu planety, klan Rothchildových. Na Forbesovu seznamu boháčů je nenajdete, a tak se musíme spokojit s odhadem, že mají souhrnné jmění víc jak pět set miliard dolarů, což dělá půl bilionu.

Kolik lidské práce obnáší tahle suma? Představte si, že, že vyděláte jeden dolar za vteřinu, což činí 86.400 dolarů za den. Když nic nebudete utrácet, nashromáždíte za rok víc jak 15 milionů. K tomu, abyste si tímto způsobem vydělali půl bilionu dolarů museli byste pracovat 16.000 let.

Není divu, že Rothchildové jsou pro našince něco jako desátý div světa a přelud zároveň. Něco neskutečného, jako kdybych vyhrál finále ve Wimbledonu proti Federerovi. Nebo, abych ten jev přiblížil jinak, představte si, že na německé dálnici, kde se místy ještě dá pádit, co to dá, jedete ve veteránské škodovce Felicii s plynovým pedálem přišlápnutým k podlaze, když se vedle vás mihne jako tryskáč červené Ferrari Special Edition a vy máte dojem, že prudce couváte.

500.000.000.000.000

To číslo mě fascinuje. Sním o tom, co všechno bychom mohli za takové peníze pořídit. Je toho tolik, taková fůra potřebných a prospěšných věcí, co mi napadají, že si nemohu vybrat, čím začít. A vy?

Psáno pro televizi Prima