V. Slovo na závěr
Probrali jsme si v předešlých částech tohoto souboru prameny, z nichž čerpá islám, a jež by měl aspoň ve zkratce znát každý, kdo se chce pouštět do diskuzí o této poněkud znepokojivé věrouce. Jak se může střet islámu se způsoby západní civilizace vyvíjet dál, bude-li spíš uhasínat, jak se těší ušlechtilé duše, nebo spíš nabírat na síle, jak varují všelijací populisté a islamofobové, ukáže budoucnost, a nemusí být ani příliš vzdálená. Sám bych, ač nerad, spíš sdílel stanovisko populistů. Mám k tomu následující důvody:
Svět islámu, jak ukazují ty rumrejchy v Egyptě i leckde jinde, se pomalu, ale nepřehlédnutelně dostává do úzkých. Nic nechce jít jak má v zahradě Alláhově, a věřící jsou rozezleni. My bychom řekli, že stěží co půjde jak má dle receptů ze století sedmého; to muslim nemůže, popřel by tak konečnou a neměnnou dokonalost Zjevení. Ptali bychom se sami sebe, kde jsme, k čertu, udělali chybu; ostatně se tak ptáme dnes a denně. Ani to muslim nemůže a nesmí. Dokonce ani muslim umírněný, o němž se jaksi automaticky předpokládá, že stojí s námi na straně rozumu. Nestojí. Rád si zunkne vína či kořaličky, když Alláh nekouká (ještě se k tomu roztomilému tématu vrátíme), ale o jednom nepochybuje: cokoliv, co člověk činí, i bezděky, i nejnepatrnější pohyb prstem, vše činí z Jeho nezbadatelné vůle. Proto nemůže připustit vlastní selhání; připustil by tak, že selhal Bůh, což je nemyslitelné. Maléry se ovšem dějí a nějakého původce mít musí; i táže se muslim hněvivě – který zlovolník mi tohle způsobil? Osvědčeným kazisvětem je Boží odpůrce Satan, ale sionista nebo západní křižák v nejhorším taky stačí (mimochodem, ani Satan není islámský vynález, svůj původ má v perském zoroastrismu, z nějž se oklikou přes judaismus a křesťanství dostala do učení Prorokova).
Nůžky času se však i nadále rozevírají a co založilo moc a slávu islámu ve století sedmém, nestačí dnes naprosto. My bychom si opět řekli: stavěli jsme na určitém předpokladu a on se neosvědčil – uberme trochu! Ideologií zatížená mysl – a islám je ideologie – si řekne: byli jsme příliš liknaví, přidejme! Málo bylo islámu! Nemalujme si, co není: určitá sekularizace, přetrvávající v některých nuslimských zemích, je pozůstatkem snah dřívějších vládců, jež prohrané války a jiné neúspěchy přiměly k opatrné nápodobě západních metod (nikoli hodnot a morálních zásad). O něco později se vládcům zalíbilo v socialismu sovětského typu; jsouce nicméně muslimy pokoušeli se o zkřížení zásad islámu se socialistickými. Čehož výsledkem také byl určitý druh sekularismu, a také ten selhal. Nyní se tedy islám – a my s ním – nachází se stadiu opačném, jímž je radikalizace, volání po přísnějším, doslovném dodržování příkazů koránu. Jeho výrazem je dosud nejextrémnější odnož Prorokova učení, saláfismus. V jeho intencích pak nenávistný džihád, ládinovský terorismus a vše ostatní, s čím Západ volky nevolky bojuje, ale moc nechápe. Zbláznili se ti mohamedáni? Nu, nezbláznili. Jen se vrátili k podstatě své víry.
Co se sekulárně, kriticky smýšlejících muslimů týče, na něž rády poukazují smířlivé duše, nu, hrstka by se jich porůznu našla. Je ale otázka, jsou-li ještě muslimy. Nezanášejme se chimérami; muslim, který tu a tam poruší příkazy své víry, napije se kořaličky nebo sní deset deka šunky, zdaleka ještě nesmýšlí sekulárně či dokonce kriticky. Můžeme udělat pokus: najděme takto světsky si počínajícího muslima a dejme se s nám do debaty o islámu. Povím předem, jak nejspíš dopadne: muslim se nějak zdvořile vykroutí, začne mluvit o něčem jiném, nebo jsa povahy přímější, poučí nás v téže blahosklonné zdvořilosti, že náš názor zajisté ctí, ovšem pouze jako názor neúplný, nepoznavší dosud pravdu učení Prorokova. Že však s jistotou, jako že je podlaha dole a strop nahoře, je všemu světu a tudíž i nám určeno, abychom poznali pravdu v celé dokonalosti a radostně se jí podřídili. Bane. Muslim, byť i pivo pijící a ramadán nedodržující, je pořád ještě muslim, ledaže nedbalý. Krajní formy své víry včetně terorismu neschvaluje, ale ani se jim neprotiví. A dojde-li ke sporu, postaví se stranu toho, co při všech svých poklescích pokládá za jedině pravdivé, je naivní vidět v něm spojence v zápolení s náboženským fanatismem.
Jak se střet západní civilizace s islámskou může odvíjet dál… nejsa prognostikem z povolání váhám s odpovědí, ona má budoucnost v zásobě všelijaké kličky. Možná zanikne Západ na následky své pošetilosti. Možná bude ještě dřív konec islámskému sebevědomí. Možná se naplní předpověď libyjského vůdce Kaddáfího o islámském státu jménem Evropa, k jehož dosažení nebude třeba džihádu ani terorismu, jelikož jej přivodí plodná lůna muslimských žen. Možná to bude jeho konec; nelze dosti dobře předpokládat, že evropský řád ustoupí muslimskému, všechny jeho příjemnosti však zůstanou zachovány. Leda by se vítězní muslimové naučili i něco víc než nejprostší manuální úkony a obchod na úrovni zeleninových stánků, jimiž se z vysoce převážné většiny živí dnes, o penězích z veřejných kasiček pomlčivše. Leda by se přestali spoléhat na svého Boha, jenž za ně všechno zařídí a všechno vyřeší, i ten západní blahobyt, i ten kolosální průšvih, k němuž nevyhnutelně směřuje plodnost řečených lůn. Co k tomu dodat… hlupák si ze všech eventualit vybere tu nejpříznivější, a diví se pak náramně, že se dostavil prů…švih. Rozumný člověk se připraví na všechny eventuality včetně nejhorší, a když nic, aspoň není vývojem zaskočen.
K odlehčení poněkud ponurého tónu těchto úvah uvedu na závěr hrstku bizarních, přesto poučných zážitků, jak jsem je posbíral na cestách zahradou Alláhovou. Přijdu takhle večer do hospody v tureckém Trabzonu, a poroučím si: "Kırmızı şarap, lütfen!" Červené víno, prosím! Šenkýř koulí očima a ukazuje palcem k oknu – nejde to! Oknem je totiž vidět mešita; a v mešitě, jak známo, bydlí Alláh. Kdyby ho napadlo nakouknout do hospody a zjistil by, že se v ní chlastá víno, dožral by se přeukrutně. Pakli z mešity do hospody vidět není, Alláh je namydlen, a já bych své víno dostal. Dodávám, že popsaný zážitek pochází ze závěru let osmdesátých, kdy Turecko ještě ctilo sekulární odkaz Kemala Atatürka; jak je tomu dnes, za postupující islamizace, neodvažuji se soudit. Třeba už Alláh umí prokouknout zdmi hospody. Něco podobného jsem si odnesl z turecké Kappadokie, jestli znáte obrázky takových těch skalních homolí, provrtaných buňkami lidských sídel jako ementálský sýr dírami. Mezi homolemi zraje výtečné víno; i ptal se se mladého muže, človíčka zdělaného, Atatürkův odkaz ctícího, jestlipak to víno taky pije. Pravil tajemně: "Piju, ale nejdřív jdu a zavřu okenice." Tak. Zavřenou okenicí Alláh nic nevidí, to dá rozum. A mohl bych uvést takových historek víc, nechci ale natahovat tento odstavec přespříliš.
Zvykněme si, že muslim pojímá svého Boha velmi osobně, až do těch oken, co jimi nakukuje do hospod. Nám je takový ten fousatý dědeček v dlouhé noční košili se zlatým kolečkem nad hlavou, co zkoumá naše skutky a tresce nás za naše slabosti, už jaksi nevěrohodný; muslimovi nikterak. Islám, slovo odvozené z arabského istaslama, poddat se, plně se odevzdat (do vůle Boží, rozumí se), neponechává člověku ani stín vlastní zodpovědnosti, vlastní vůle, vlastního rozhodnutí. Sám rozum je podezřelý; rozum je jako osel, dovozuje muslimský učenec, na němž dojedeš k bráně paláce (ráje), chceš-li však vstoupit, musíš nechat osla venku. Pochopíme-li tuto logiku, bude nám zřejmější důvod zaostání islámske civilizace, i pocitu křivdy, pro niž se vydává v boj. Vlastní zkušeností rád doložím, že muslimové jsou vesměs lidé přátelští, vlídní, zdvořilí, pohostinní, ve styku s cizincem tolerantní (není-li cizinec takový trouba, aby se dával do debat o Izraeli), neúchylně poctiví; necháte-li omylem ležet v krámě peněženku, prodavač poběží přes půl města, aby vám ji vrátil. Nebo aspoň jsou takoví ve vlastních zemích. Přesazením do našeho světa jako by se v nich něco zlomilo: pozitivní povahové rysy ustupují negativním, zášti, ublíženectví, urážlivosti, pocitu vyloučení a křivdy. Ne vždy, ale z velké, tón udávající části. Co s tím… patrně už ne mnoho, ten vláček jsme si nechali ujet. Snad jen už dál neustupovat, nepodlézat, nezastírat malér šmajchlovnými řečmi v duchu sebevražedné ideologie politické korektnosti. A rozpomenout se na hodnoty, jimiž se naše civilizace na řadu století stala vůdčí sílou světa: prozíravost, zodpovědnost za sebe sama, myšlení ne do dnešního večera, nýbrž na dlouhý čas dopředu, odvaha k podstoupení rizika, protože život s vyloučením rizik je životem v ustrnulosti. Čímž se dostáváme zase zpátky k začátku.
Hannover, 26. července 2013