III. O věcech právních

V jedné věci bychom si měli udělat jasno: jako je muslimovi podřadné a přinejmenším nepotřebné vše, co vzniklo před islámem nebo mimo něj, stejně podřadné je mu i to, co my nevěřící nazýváme právem. V českých podmínkách se zdá být představa náhrady západního právního systému islámským neskutečná, ale v Nizozemsku a jiných evropských zemích se silnou a stále rostoucí muslimskou – dosud – menšinou to začíná vypadat jinak. Zatím vesměs platí pravidlo, že islámské právo může být uplatňováno uvnitř muslimských komunit, pokud se nekříží s právními normami toho kterého státu; jak tomu může být, až menšina přestane být menšinou nebo se k té mezi přiblíží… nečiňme si iluzí. I jest lépe malérům předcházeti, než pozdě bychů honiti.

3. Šarí´a

Abych konečně už jednou vysvětlil, co si má čtenář počít s tím apostrofem před –a (ale i jinými samohláskami): označuje v arabštině přiškrcený hrdlení zvuk, trochu jako když na nás jde s odpuštěním dávení. Odbyvše si toto, pokročme dále.

Právo a náboženství jsou dvě věci u nás. V islámu se však obojí překrývá, pročež pusťme z hlavy parlamenty a jiné demokratické spletitosti: jediným zákonodárcem je Bůh. Určil pro všechny časy a pro veškeré lidstvo bez rozdílu jak náboženské předpisy (al-´ibádát), tak i zákony mezilidských vztahů (al-mu´ámálát). Povinností člověka je přijímat ustanovení islámského práva – včetně jeho rozporuplných výkladů, jak si hned ukážeme – bez pochyb a kritických připomínek. Zkoumání právní logiky je pak přípustné pouze tehdy, ukázal-li cestu Bůh. I jinak se liší šarí´a od naší představy práva; není to pevně stanovená sbírka zákonů, spíš metodologie jejich vytváření. Tím se zabývající vědecká disciplina nese název fiqh (literu q čtěme jako hrdelní k); a teprve nálezy škol islámského práva jsou vzdáleně srovnatelné se zákony v našem slova smyslu. Přitom mohou různé školy dojít k různým závěrům, což však nevadí, neboť zdánlivý rozpor je milostí Boží k sjednocení obce věřících (ichtiláf al-umma rahma), rozuměj tomu jak kdo umíš.

Šarí´a, bezchybná, samým Bohem daná, univerzálně závazná, zahrnuje všechny oblasti náboženského, politického, rodinného a osobního života, a to jak muslimů samých, tak islámským státem trpěných jinověrců (dhimmí). Obyčeje jinověrců jsou pak trpěny, nestojí-li v cestě muslimským (tedy pokud například do hlasu muezzina, svolávajícího věřící k modlitbě, nebimbají nějaké zvony). Ale i pravověrní synové Prorokovi jsou ve svém konání mnohem omezenější, než bývá pravidlem u nás; daleko přísněji než naše pojetí práva vymezuje šarí´a oblast toho, čemu my říkáme "svoboda". Nám, příslušníkům západní civilizace, zákon dovoluje vše, co výslovně nezakazuje; islám naopak zakazuje vše, co není výslovně povoleno. Ostatně s tím není sám; totéž je vlastní všem rozkazovačným ideologiím. Ne náhodou téměř všechny křesťanské nebo i formálně křesťanské státy jsou demokraciemi, a ne náhodou téměř všechny islámské státy jsou diktatury či polodiktatury. Poslední vývoj – mám na mysli doposud jakž takž sekulární Turecko – začíná činit zbytečným i to "téměř."

Právní postavení jednotlivců i společenských skupin je v islámském státu odstupňované takto:

• Muslim požívá všech práv a zároveň podléhá povinnostem, jak je stanoví tzv. Pět sloupů islámu: aš-šaháda (vyznání víry), as-salát (modlitba pětkrát denně od předjitřní hodiny do hodiny po setmění), az-zakát (almužna chudým, otrokům, dlužníkům a poutníkům, rovněž tak povinná daň k vedení džihádu), dále as-saúm (půst od svítání do soumraku v měsíci ramadánu), a dú l-hidždža (pouť do Mekky).
• Dhimmí neboli jinověrec (jmenovitě křesťan či žid, nikoli však vyznavač polyteistických kultů, hinduista například nebo japonský šintoista) požívá ochrany islámského státu, za niž musí platit zvláštní daň. Jeho práva jsou omezená, zato je zproštěn účasti ve válce.
• Harbí = občan státu stojícího s mocí islámu ve válečném stavu. Šarí´a přikazuje vyzvat ho k přijetí islámu; neuposlechne-li, kíže ho zabít, možno-li v boji. Ženy, děti a muži nepodílející se na válce (např. mniši) požívají zákonné ochrany.

4. Jiná ustanovení a zákazy

Važme si, křesťané, našeho Pánbíčka, který se nám neplete do toho, co jíme, pijeme, i všelicos jiného provozujeme! To Alláh se plete prostřednictvím šaríje téměř do všeho, například do peněžnictví. Zakazuje obchody na úrok, což pak muslimové musí buď složitými kličkami obcházet, nebo se finančních transakcí zříci úplně a přenechat je těm, jichž se ta potíž netýká. Proto jsou banky v pravověrně muslimských zemích zpravidla v rukou Arménů, Řeků a jiných nevěřících k jejich velikému prospěchu a věřícím ku zlosti. Rovněž tak platí zákaz spekulace a her o peníze; proto vidíme v arabské kavárně sedět strejce ještě tak nad dominem, ale karty… oho! Z dalších ekonomicky podmíněných zákazů jest jmenovati výrobu, zpracování a prodej alkoholu, pornografii, provoz prostituce, zpracováni a obchod s vepřovým masem.

Fatwa

Díky ajatolláhu Chomejnímu s jeho honem na rouhače Rushdieho vešel tento pojem do obecného povědomí; i povězme si krátce, co to slovo označuje i co neoznačuje. Fatwu nelze zaměňovat za soudní výrok; není víc než dobrozdání, vydané zpravidla některým právním znalcem na žádost laické či právnické osoby k zcela určitému problému. Z našeho pohledu je v tom dost zmatek. Sunitský islám uznává čtyři právní školy (madhhab). Ší´itismus jich má také několik, ale jiných. Každá škola má svůj vlastní právní systém; výrok fatwy je tak závazný jen pro toho, kdo uznává její autoritu. Je-li ovšem duchovenstvo a tím i právnictvo nejvyšší aurtoritou státu jako například v Íránu, může fatwa pro ledakoho znamenat rozsudek smrti. Jakž se i děje.

Sijar

neboli právo válečné a cizinecké. Dle učenece as-Sarachsího ze století jedenáctého našeho letopočtu určuje zacházení s:

a) nemuslimy, s nimiž je islám ve válečném stavu.

b) válku vedoucími nevěřícími, kteří však s muslimy uzavřeli pakt.

c) s těmi, kdož žijí v muslimském státu jako cizinci či trpění jinověrci.

d) s odpadlíky. Jsou pokládáni za nejhorší z nevěřících: přijali islám a zase se jej odřekli, což volá po pomstě.

e) se vzbouřenci, ať z nevědomosti nebo z nesprávného výkladu víry. Jejich postavení je nižší než všech ostatních nevěřících.

Jaké zacházení to je, dozví se vážený čtenář v příštím pokračování.