Historie nabízí k německým případům vilných kněží pozoruhodné paralely. Katolický německý ženský svaz oslavil v Řezně dne 20. 3. 2010 sté výročí založení. Při té příležitosti se místní biskup Gerhard Ludwig Müller zmínil ve svém kázání o bombastické tiskové kampani v souvislosti se zprávami o zneužívání dětí. Připomněl, že církev už jednou v nedávné minulosti byla vystavena stejnému tlaku, když nacistický režim zahájil řadu „mravnostních procesů“, mimo jiné proti katolickým kněžím, a říšské ministerstvo propagandy organisovalo doslova smršť novinových článků, odsuzujících, hanobících, vyhrožujících... Vyzval ženy, aby se jako jejich babičky a matky nenechaly svést a zprávy hodnotily kriticky.

Ale pozor! Srovnávat v Německu cokoliv s poměry v Třetí říši je přímo neslýchané, nepochází-li srovnání od autority oprávněné provozovat rituál kolektivního národního (sebe)mrskačství. Katolický hierarcha tuto pravomoc rozhodně nemá, takže na sebe kritická sprcha ze všech možných stran včetně vlastní nenechala čekat snad ani hodinu. Z řady více či méně rozhorlených odsudků vyčnívala slova předsedkyně Ústřední rady německých Židů Charlotty Knoblochové, tedy vrchní představitelky jednoho z autorisovaných mrskačů: „Vycházím z toho, že biskup Müller v té době ještě nežil. Jinak by něco takového neřekl. Je neuvěřitelné, jak se takovými výroky falšují dějiny.“ Paní Knoblochové byly ovšem v době, již měl biskup na mysli, pouhé čtyři roky: jak tedy může z vlastní zkušenosti vědět, co je falšování a co nikoli? Opravdu si Müller vymýšlel a žádné procesy nebyly? Kdo se tu pokouší padělat dějiny?

Německý historik Hans Günter Hockerts vydal roku 1971 knihu s typicky německým důkladně popisným názvem Die Sittlichkeitsprozesse gegen katholische Ordensangehörige und Priester 1936/1937: eine Studie zur nationalsozialistischen Herrschaftstechnik und zum Kirchenkampf [Mravnostní procesy proti příslušníkům katolických řádů a kněžím 1936/1937. Studie k národně-socialistické technice moci a k proticírkevnímu boji]. V díle více než dvousetstránkovém podrobně líčí, jak byly procesy vyvolávány a propagačně využívány. Pokaždé byl vybrán nějaký mravně zchátralý kněz či řeholní bratr jako exemplární případ, kolem kterého se nabalila skupinka spoluobžalovaných. O svědky obžaloby také nebyla nouze: u prostomyslných chovanců charitních ústavů stačila odměna v podobě cigaret a čokolády, zatvrzelejším jedincům pomohla od skrupulí výhrůžka koncentračním táborem.

Brzo tak bylo vyšetřováno zhruba 500 případů současných či bývalých duchovních. Uspěchané a odbyté vyšetřování se však často vymstilo před soudem: korunní svědci, jejichž úkolem bylo dosvědčit nemravný způsob života v klášterech a jiných ústavech, nebyli na svou roli dobře připraveni, pletli se, vypovídali nesmysly, při konfrontaci nebyli schopni identifikovat správně obžalované a tak podobně. To však nacistické propagandě nebránilo stále a opět mluvit o „tisících procesů proti kněžím a mnichům“, třebaže jich ve skutečnosti neproběhlo v oněch letech více než 250. Odsouzeno bylo celkem 45 kněží a 150 řádových bratří-laiků. Nejtěžší vynesený trest byl osm let káznice a tento obžalovaný byl odsouzen plným právem. Tresty pro ostatní vinné a nevinné se pohybovaly ve výši od jednoho do dvou let odnětí svobody.

Všechny soudní spisy byly předkládány ministerstvu propagandy k důkladnému vytěžení. Aby ministr Goebbels zamaskoval skutečnost, že naprostá většina obvinění stojí na vodě, nastartoval podle svého zvyku rozsáhlou mediální kampaň. Všechny noviny na území Říše musely povinně o procesech informovat a ministerské tiskové konference do detailu určovaly nadpisy a vyznění článků. Úředníci ministerstva denně vymýšleli nové urážky a nadávky, které bylo nutno v novinách otisknout, vždy s dodatkem, že jsou podobná „svinstva“ pro katolickou církev typická. Kostelní sakristie tak byly přirovnávány k bordelům, kláštery byly „pravou líhní homosexuality“, církev prý usiluje o zachování vlastních škol jen proto, že „to, co pášou řeholníci na katolických záchodcích, není tolik na očích veřejnosti“ a čtenáři si mohli přečíst i jiné podobné roztomilosti. Vrcholem kampaně mělo být Goebbelsovo osobní vystoupení dne 28. 5. 1937 před dvaceti tisíci diváky v zaplněné berlínské Deutschlandhalle. Jeho slova navíc přenášely všechny celoplošné rozhlasové stanice. Veden podle svých slov „svatým hněvem“ vylíčil „všeobecný mravní úpadek kněžstva“, v jehož řadách se rozmohla „hromadná neřest“. Znovu a znovu vyvolával ony tisíce viníků, tisíce církevních sexuálních zločinců, kteří plánovitě ničili tisíce dětí a nemocných – těch nemocných, dodávám na okraj, které nacistický režim začal brzo poté ještě plánovitěji likvidovat v rámci akce T4.

Církev se pochopitelně bránila, ale zbavena přístupu do sdělovacích prostředků měla k disposici prakticky jen kazatelnu, takže necírkevní veřejnost ani neměla možnost její hlas slyšet. Zato policejní úřady byly informovány dokonale a díky zprávám špiclů víme dodnes, že kupříkladu berlínský biskup Preysing citoval soudní statistiky, jiní kněží zase varovali před četbou novin. Březnová anexe Porýní a letní olympijské hry v Berlíně roku 1936 sice přinesly přestávku v tiskové kampani, ale když biskupové váhali přijmout Hitlerovu nabídku zastavení procesů výměnou za loyalitu k režimu, začal se válec propagandy točit znovu a po vydání papežské encykliky Mit brennender Sorge, jež v březnu 1937 jednoznačně nacismus odsoudila, se rozjel skutečně „auf volle Touren“, na plné obrátky (což byla – kdo to dnes ještě ví? – jedna z oblíbených goebbelsovských metafor). Cíl měla jednoznačný: „aby před kazatelnou dřepěly už jen starý babky“. To se ovšem nestalo: podle policejních důvěrníků byly naopak kostely plnější než jindy.

Nařčení z mravní zkaženosti nemuseli čelit jenom kněží, nýbrž i oposiční důstojníci, kteří se odvážili nesouhlasit s plány na dobytí světa. Nejvýše postaveným terčem byl generál Werner von Fritsch, vrchní velitel branné moci, obviněný v únoru 1938 z homosexuality a zbavený funkce. Soud jej osvobodil a „vyšetřování“ ukázalo, že prý šlo o záměnu s jakýmsi bývalým kapitánem von Fritschem. Vskutku trapné... Velení mu už pochopitelně nevrátili. Ještě dříve, roku 1934, hrálo obvinění z homosexuality roli při likvidaci vedení paramilitárních stranických jednotek Sturmabteilungen (SA), které bylo homosexuály skutečně prolezlé. Noční zatýkání se neobešlo bez choulostivých scén, taktéž důkladně rozmáznutých propagandou. Pravda ovšem je, že Hitler v sobě objevil homofoba až ve chvíli, kdy mu Ernst Röhm a spol. začali křížit politické plány.

Poposkočme pár let v čase: ani komunistům nebylo obviňování z pedofilie proti mysli. Uvedu zde pouze případ číhošťského mučedníka Josefa Toufara. Kromě agenturní práce pro Vatikán byla pro jistotu připravována i obžaloba z prznění hochů, aby si i věřící mohli v klidu říci, že ten farář byl opravdu čuně. Na vyšetřování školních dětí se tehdy podílela i dnes tak diskutovaná prokurátorka Ludmila Biedermannová-Brožová-Polednová. Skutečně se podařilo najít dva chlapce, kteří vypověděli, že je Toufar pohlavně zneužíval: první z nich byl vesnický raubíř, otec druhého zase neplnil povinné dodávky, čímž si zadělával na poukaz do tábora nucených prací či rovnou na žalobu pro sabotáž. Jak známo, Toufar na následky vyšetřování zemřel, takže před soudem už nemohl odrecitovat svou vyšetřovateli sestavenou výpověď: „Byl jsem od 15 let homoseksuelně[!] úchylný a pěstoval jsem pohlavní styky většinou s mladými chlapci [...] Celibát římsko katolické církve mne přímo hnal do náruče úchylného života po pohlavní stránce.“ V protokolu se již objevuje jedenáct jmen „zneužitých“, takže další svědkové měli být ještě připravováni, kdyby se v procesu pokračovalo dále.

Ale vraťme se k současným aférám a jejich historickému předobrazu: souhlasí zde mnohé. Skutečně byli tehdy i dnes praví viníci, o tom není sporu a jejich trest byl spravedlivý. Rovněž ale byli i viníci nepraví, kteří byli odsouzeni jen na základě vynucené křivé výpovědi. Co ovšem souhlasí navlas, je ona mediální štvanice pokoušející se přesně v Goebbelsově duchu vytvořit ve veřejnosti dojem, že katolická církev je „sexuální žumpa“. Výjimečné podobnosti mezi užitými slovy a argumenty tehdejších novin v čele s nacistickým stranickým deníkem Völkischer Beobachter a tónem současných sdělovacích prostředků, přehánějících v až fantastické míře pověsti kupříkladu o celibátu jakožto „přirozeně nezbytném následku protipřirozeného systému“, si povšiml již roku 2002 deník Die Zeit.

Aby bylo jasno: neprotestuji proti tomu, že se podávají informace o katastrofálních selháních katolických kněží. Jak řekl Ježíš: „Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Ale to by musela naše sdělovadla skutečně informovat pravdivě. Jenže ouha, místo toho tady vidím těžký deficit pravdivosti. Jak je celá aféra uměle nafukována, jsem ukázal ve svém předchozím článku. S tím souvisí i prostý fakt, že jsou naše informační kanály neobvykle jednosměrné: takřka denně nám noviny přinášely i na titulních stránkách „nová a nová odhalení“, jejichž smutní hrdinové byli mnohdy potrestáni před několika desítkami let. Nesouhlasné příspěvky, třebas věcné, se ovšem dostaly po důkladném vykuchání sotva do rubriky Čtenáři nám píší. Čest výjimkám (např. v tištěné MFD články M. Kašparů z 16. 3. a komentáře R. Matulíka a P. Suchomela z 26. 3.), které ovšem v okolní smršti zanikly. Pochopitelně, bez jednosměrnosti by nebylo možné dosáhnout kýženého virtuálního efektu. Informace z druhé strany, jdoucí proti směru momentálního trendu, tedy zjevně nepohodlné, najdou místo stěží někde v koutku, anebo jsou zcela ignorovány.

Kupříkladu novinář iDnes Luboš Kratochvíl sice navštívil osobní stránku kardinála Vlka, aby z příspěvků vyčetl jeho názory na pedofilii, celibát a formaci kněží, přičemž opatřil svůj článek odkazy na „stále nové a nové odhalené případy zneužívání dětí katolickými kněžími“, které „plní média v posledních týdnech“. Nepovažoval však za nutné odkázat na kardinálův příspěvek, přinášející zevrubnou kritiku jediného konkrétního článku v Lidových novinách. Podle toho by si totiž mohli čtenáři udělat nehezkou představu, kolik nepravd, polopravd a neopodstatněného štvaní je obsaženo v tom, co „plní média v posledních týdnech“. Pokud se s ironickým podtónem píše, že „Vatikán obviňuje novináře“, je třeba mít na mysli právě toto sklouznutí k neseriosnosti a překrucování.

Braňte se, vysvětlujte, dokládejte vše dokumenty – nebude vám to nic platné. Tu sexuální žumpu z vás noviny stejně udělají!

Dva ukázkové příklady mediální manipulace nabídnu příště.

Předchozí článek: Skutečný rozsah sodomie v církvi