Nedávné protesty proti prezidentu Zemanovi jsou založeny na třech výhradách. Jedna směřuje k jeho proslovu o skupině ruských provokatérek, druhá k jeho postojům vůči rusko-ukrajinské krizi a třetí k jeho návštěvě Číny.

Pokusme se je analyzovat postupně. Hodnocení Pussy Riot jako mediální atrakce bez respektabilního obsahu odpovídá skutečnosti a nevidí to jen ten, kdo to vidět nechce, protože mu to kalí apriorní odpor k Zemanovi. Toto téma nestojí vůbec za řeč.

Zemanovy postoje k Rusku a Ukrajině rovněž ne. Zeman řekl jak to, že být Ukrajincem, volil by Porošenka, tak to, že Putina nepovažuje za hrozbu pro evropský mír.

Neboť – doplňme – kdo všechno je dnes v ruské politice skutečným rizikem?

Je to nepochybně Žirinovského Liberálně-demokratická strana Ruska, která prosazuje ruský nacionalismus. To v jejích stanovách najdeme požadavek na anexi Polska, Aljašky a Finska podle hranic carského Ruska. Při posledních volbách v roce 2011 strana dostala skoro 12 % hlasů.

Další skutečnou, nevymyšlenou hrozbou je jistě Ruská národní socialistická strana nebo Ruský národní svaz. Oběma stranám se přičítají rasově motivované vraždy, jichž je podle oficiálních údajů ročně několik tisíc.

Jednou z nejnebezpečnějších ruských organizací, která předstírá příslušnost k Ruské pravoslavné církvi, je Slovanský svaz. Má asi 70 000 členů. Skupina byla v roce 2010 v celém Rusku zakázána, ale od té doby působí v podzemí. Slovanský svaz má vlastní uniformy s písmeny SS na nášivkách a vlajku s mírně pozměněným motivem svastiky.

Takže suma sumárum, sehrává-li Putin dnes nějakou pro nás důležitou roli v ruské politice, pak je to role neutralizační: Vytvářením vlastního kultu odsouvá do politického extrému skutečně nebezpečné trendy, a tím jim brání proniknout do středního proudu ruské politiky.

Za to by Putin zasloužil spíše pochvalu, než pohanu.

A třetí výtka k Zemanovi se týká Číny. Jeho kritikům vadí už sám fakt, že prezident tuto zemi navštívil.

Nevím o tom, že by se při své návštěvě zmínil o tom, že je nezbytné okupovat Tibet, zavírat nepohodlné intelektuály a střílet do demonstrantů. Zato zhusta lobboval za české exportéry, neboť to je jedna z mála cest, jak prospět české ekonomice, a tedy i životní úrovni většiny obyvatel.

Těm, kdo se ohánějí Zemanovou údajně nevhodnou aktivitou, bych rád připomněl, že už od roku 2009, tedy nejpozději od nástupu Baracka Obamy, je americká ekonomika v dluhové závislosti právě na Číně.

Dovolte několik citátů: „Celá americká ekonomika stojí na čínské půjčce,“ říká v České televizi v dubnu 2009 Jacques Rupnik.

„Nákup amerických dluhopisů Čínou není nic jiného než čínská půjčka Americe,“ říká v Českém rozhlase v únoru 2009 Jefim Fištejn.

„Financování dluhu záleží na tom, zda Čína bude nadále ochotná kupovat americké státní dluhopisy. Proto při své návštěvě Číny řekla ministryně zahraničí Hillary Clintonová: Spoléháme na to, že čínská vláda bude pokračovat v nákupu našich dluhopisů.“ To pro změnu napsal Richard Cook, bývalý analytik americké vlády. Mimochodem levičák. Bylo to v březnu 2009.

Sám Obama v červenci téhož roku prohlásil, že „dvoustranný vztah mezi Spojenými státy a Čínou bude tvarovat 21. století“. Řekl to při jednání o strategickém ekonomickém dialogu mezi USA a Čínou ve Washingtonu.

Nejpřesněji to shrnul Roman Joch v Českém rozhlase v listopadu 2009: „Obama se zatím předvedl jako ten, kdo ignoruje tibetského dalajlámu. Má pro to své důvody. Bilion dolarů pro sanaci americké bankovní a hospodářské krize pochází právě odtud. A peníze nesmrdí, jak věděli již staří latiníci.

Obama ale, zdá se, leze do čínské oprátky i s uctivým poděkováním. Dá se očekávat, že po čínském kapitálovém vstupu do amerických automobilek přijdou jiné a větší investice, například do energetiky.

S jen malou nadsázkou se pak dá říci, že knoflík od americké ekonomiky a vlastně celého života budou držet na ÚV KS Číny, na což se ze stěny bude usmívat konečně triumfující Předseda Mao.“

Tak o čem se bavíme v souvislosti s Milošem Zemanem?