Příští rok se uskuteční letní olympijské hry v Pekingu, hlavním městě Čínské lidové republiky. V zemi, která olympijské myšlence slouží pramálo či dokonce jedná v jejím přímém rozporu.

Základní filosofií, kterou se při založení novodobých olympijských her řídil jejich tvůrce Pierre de Coubertin, byly ideály krásy těla a ducha (kalokagathía) a posvátného míru (ekecheiría). Zatímco první ideál je věru dlouhé období v nedohlednu u všech účastnických a pořadatelských států, poněvadž chybí vůle či alespoň silný argument pro jeho prosazení, druhý má stále ještě cosi do sebe, neboť byl léty rozšířen o myšlenku rovnoprávnosti a potírání diskriminace. Stručně: o ideu lidských práv. Pokud však komunistická Čína, která dosud užívá proti vlastním občanům krajních autoritářských praktik, aby uchránila bezmála 60 let existující maoistický totalitní systém, získá příležitost hostit na svém území pod svojí taktovkou „největší svátek sportu“, neubráníme se podezření, že i druhý pilíř coubertinovské olympijské tradice dostává před zraky nás, více či méně spokojených konzumentů masmédii zprostředkované zábavy včetně té sportovní, „na frak“.

Pochopitelně, je možné a navíc přirozené, že se kriticky a pěkně s vervou obujeme do členů Mezinárodního olympijského výboru, kteří formálně nesou za to, která země získá status pořadatele her, odpovědnost. „Jak jen to mohli dopustit?“ „Co si to jen dovolili?“ Své rozčilení bychom měli ale upřít jiným směrem. Jakým? Přesně na sebe. My přeci neseme rozhodující podíl viny za neutěšenou lidskoprávní katastrofu jménem dnešní Čína. Jen my sami sebe můžeme exemplárně pokárat, protože je důsledkem našeho a z většiny opravdu jen našeho selhání, že až na výjimky se Čína rozhoduje reformně smýšlet jen v ekonomice, která jejím mocným na podporu stávajícího politického uspořádání přináší klíčové prostředky.

O rozsáhlých změnách za hospodářským horizontem neuvažuje a nemá nejmenší důvod nic z toho přehodnocovat. Dál zavírá opoziční aktivisty usilující o demokratizaci a humanizaci celého režimu do pracovních táborů nebo je „milosrdně“ ponechá pod policejním dohledem v domácím vězení. Připomínám, že Čína nezrušila trest smrti, který téměř všechny západní země vyřadily ze svého právního řádu. Vedle toho je jen maličkostí pokračující absence svobody médií, která je pro čínské pořádky doslovným folklórem.

Mezinárodní olympijský výbor udělal trestuhodnou chybu, ta však nevznikla sama od sebe. Čína se pro nás stala standardním partnerem, přestože standardně nepostupuje ani s koňskou dávkou iluzornosti a benevolence. Jde pořád o stát, který svůj lid považuje za pouhé stádo otroků bez sebemenších nároků na život. Dobře to víme, a stejně si námi zvolení představitelé parlamentu, vlád a nakonec i prezidentského úřadu podávají s čínskými soudruhy ruce a podepisují smlouvy nejrůznějšího druhu se zarážející četností a samozřejmostí. Obchod se musí hýbat, rozvíjet, v cestě mu nesmí stát žádné nesmyslné překážky. Je tragédií euroatlantické civilizace, že za nesmyslnou překážku byla ochotna označit též lidská práva. Většina demokratických režimů je sice dodržuje a vyžaduje, dodejme ale pro pořádek, že jen u sebe samých.

Demokracie, svoboda, občanská společnost, lidská práva,.... To byla hesla, která se rozléhala po náměstích našich měst během sametového převratu. Co z nich zbylo? Ano, žijeme v demokraticky uspořádaném státě, můžeme svobodně vyjadřovat své přesvědčení a postoje, můžeme zakládat a vstupovat do občanských sdruženích a politických stran. Už se ale nestaráme, zda-li tato privilegia mají i ostatní. Po pádu železné opony se demokracie se všemi svými jasnými výhodami a pozitivy přestala vyvážet. Takže není divu, že Čína při všech svých kolapsech a nedostatcích získala pro olympiádu pozici organizátora.

Kdo čeká, že výměnou za to změní svoji žalostnou lidskoprávní situaci, zmýlí se. Maovi učňové chytře v době, kdy se postupně všechny komunistické režimy ve východní Evropě hroutily, ten svůj upevnili. Svět možná chvíli protestoval. Nakonec si zvykl. Levná pracovní síla, kterou rudá Čína poskytuje, je opravdu neskutečně lákavá.

Směrem k Pekingu se kvůli tomu nepřibližují jen sportovci. Spolu s nimi i centrum světové moci. Kdo dnes hořekuje nad americkým jednostranným uplatňováním síly ve jménu demokratických hodnot, bude časem na globální hegemonii Spojených států s láskou a se slzou v oku vzpomínat. Pokud mu ovšem pohrobci Velkého Kormidelníka něco takového vůbec umožní.

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz