SVĚT: Čína - nejistý spojenec
Když v říjnu 1949 vyhlásil Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku, zdálo se, že mezinárodní komunistické hnutí dosáhlo úspěchu srovnatelného snad jen s Říjnovou revolucí, jež započala přestavbu Ruska v první komunistický stát. Pro Sověty bylo vítězství čínských komunistů v občanské válce s Čankajškovým Kuomintangem nečekanou a o to vítanější kořistí. Ne nadarmo upadly západní elity do deprese nad tím, jak si Stalinova říše impozantně buduje rozsáhlé panství od Pchjongjangu po Erfurt.
Západ se však v roli pozorovatele dopustil trapného omylu, když předpokládal, že tzv. východní blok udrží svoji jednotu. Režimy vyrůstající pod sovětskou kuratelou působily v podmínkách rozdílných kulturních a historických tradic. Navíc v řadě z nich (např. v Maďarsku a Polsku) byla myšlenka komunismu společensky nepřijatelná pro svázanost s poddanstvím vůči Moskvě, a tedy se ztrátou či výrazným omezením suverenity.
Po smrti generalissima v březnu 1953 se kontrola Sovětského svazu nad satelity začala pomalu hroutit. Proti pokusům o vyvléknutí z rudého jha zasahovala sovětská moc vojensky nejprve v Evropě. Svízelnější úkol ji čekal na Dálném východě. Maoistická Čína neakceptovala postavení řadového satelitu instruovaného moskevským politbyrem. Jednak na to byl Mao příliš sebestředný a pyšný, jednak Čínu tamní komunisté ovládli vlastním přičiněním bez valné podpory ze SSSR.
A byl tu ještě jeden, možná nejpřednější důvod tohoto postoje. Čína nezávisle na různých režimech a dynastiích, které jí vládly, neztratila své velmocenské aspirace, jež v dějinách dovedla naplnit. Sovětské Rusko vyvolávalo v čínském probouzejícím se drakovi strach z návratu do neslavné minulosti, kdy koloniální impéria Západu, Japansko a také carské Rusko srazily Říši středu na kolena.
Na rozdíl od intervencí Sovětů v Evropě, v čínsko-sovětských vztazích šlo hlavně o geopolitiku, ideologická dimenze byla upozaděna. Rozuzlením bylo sblížení mezi Spojenými státy a Čínou gradující návštěvou Richarda Nixona v Pekingu roku 1972. Amerika si opatřila (především zásluhou diplomatického umu Henryho Kissingera) relevantního partnera, Čína se vyvázala z dosahu sovětské vlivové sféry a studená válka se rázem stala tripolární. Číňané vyslali do budoucnosti jasný signál, že hájí pouze čínské zájmy a neuznávají trendy, které je výhledově ohrožují.
Zájmem Číny je udržení suverenity a územní celistvosti v absolutní rovině. Vyhlášení nezávislé Jižní Osetie a Abcházie podpořené Ruskem, podobně jako ustavení nezávislého Kosova s uznáním Spojených států, je pro čínský stát bojující s obdobnými separatistickými tendencemi v Tibetu a provincii Sin-ťiang nežádoucím precedentem.
Pokud Rusové na spojenectví s Čínou v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci nahlíželi jako na ekvivalent zvláštních vztahů Američanů s Velkou Británií v NATO, narazili. Mezinárodní pozice Číny je dnes silnější než za studené války. Vedle toho Rusko na síle po studené válce ztratilo.
Přesto experimenty s resuscitací studené války nejsou pro současný Kreml tím nejvhodnějším počínáním. Už jen proto, že poslední studená válka demonstrovala neschopnost Rusů uchovat si klíčové spojence.
Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského
