O Čínu je zájem. O její přízeň usiluje Rusko, které by se chtělo opřít o čínský vliv ve snaze vybudovat jistý protipól amerického mocenského centra. Vznik rusko-čínského bloku se však zdá málo pravděpodobný z mnoha důvodů. Každá z těchto zemí si nárokuje v případném tandemu roli vůdčí síly. Neslučitelné jsou zejména jejich ekonomické doktríny. Poslední summity G20 a zemí skupiny Asijsko-pacifické ekonomické spolupráce (ATES) ukázaly, že se Čína řadí k asijským mocnostem, které spojují svou prosperitu s volným obchodem. Rusko oproti tomu má blíže k postojům Evropské unie a dobře slyší na ochranu trhu a posílení role státu v bankovním a výrobním sektoru. Celkově lze říct, že dnes už nikdo nezpochybňuje čínské vyhlídky na roli jedné ze světových velmocí. V hlavních městech světa si lámou hlavy, jak jednat se zemí, jejíž politická a ekonomická váha bobtná před očima.

Jako obvykle je nejzajímavější diskuse vedena ve Washingtonu – jen tamější myslitelé jsou dnes schopní strategického vizionářství. V letošních číslech dvouměsíčníku Foreign Affairs se objevilo několik článků věnovaných vztahům s Pekingem. Jejich společným jmenovatelem je názor, že vzestup Čínské lidové republiky (ČLR) má zákonitou povahu a bude pokračovat.

Princetonský profesor politologie John Ikenberry dokazuje, že Čínu lze ochočit pomocí institucí, jež byly vytvořeny po druhé světové válce, jen je trochu uzpůsobit. Nemá smysl provádět vůči Pekingu politiku zadržování a omezování. Je třeba „znovu investovat do západního řádu a posílit jeho aspekty, které stimulují zapojení, integraci a zdrženlivost“. „Pokud západní systém nabídne pravidla a instituce výhodné pro široké spektrum států včetně těch na vzestupu, jeho dominance bude na delší dobu zajištěna.“ To by však znamenalo nabídnout Číně rovnoprávné členství v západním společenství a USA by se s ní musely podělit o výhody a přednosti otevřené ekonomiky. Ikenberry dospívá k závěru: „Globální postavení Spojených států amerických může slábnout, ale mezinárodní systém, jehož jsou lídrem, je schopen vládnout světu i v 21. století.“

Vlivný ekonom C. Fred Bergsten volí originálnější přístup. Chování Pekingu hodnotí kriticky, jeho rostoucí sice vliv uznává, ale pokládá jej za vysloveně záporný jev. ČLR prý ohrožuje existující světový řád, neobtěžuje se převzít díl odpovědnosti za stav světové ekonomiky, ignoruje výzvy mezinárodního společenstva ke korekci své měnové politiky a tak dále. Z této nemilosrdné kritiky Fred Bergsten vyvozuje překvapivý závěr: USA by měly nabídnout Číně vytvoření „velké dvojky“ a uznat ji „za rovnoprávného partnera v řízení světové ekonomiky“. Řečeno jinak, Bergsten na rozdíl od Ikenberryho nevěří v možnost hladké integrace Číny do existujících struktur a vzhledem k nové roli Pekingu navrhuje preventivně pozměnit pravidla hry.

Ministr financí USA Henry Paulson v podzimním čísle tohoto časopisu také kategoricky odmítá konfrontační nálady a oroduje za maximální zapojení Číny do všech společných iniciativ. Klade důraz na rozvoj společných institucí a poukazuje na pozitivní zkušenost Strategického ekonomického dialogu USA-ČLR zřízeného v roce 2006. V Paulsonově článku překvapuje spíše jeho celková intonace než obsah. O Pekingu hovoří s maximálním respektem a taktem, trvá na nutnosti „chápat zájmy Číny a výzvy, jimž čelí“. Současný ministr financí stejně jako Bergsten žádá revizi vztahů – „od prosté spolupráce ke společnému řízení a dle možností dokonce k hlubokému partnerství“. I on je ochoten nabídnout Pekingu „rovnoprávnou účast v globálních záležitostech, o niž usiluje“.

Historik Niall Ferguson ve svém článku v deníku The Washington Post zachází natolik daleko, že předpovídá vznik jakéhosi čínsko-amerického dua, které přezdívá „Čímerika“. Vtipkující autor zřejmě bere v úvahu, že takové spojení lze v angličtině vyložit i jako chimérické. Ferguson se domnívá, že nepřijetí americké nabídky by pro Čínu znamenalo ekonomický úpadek. Harvardský profesor radí novému prezidentovi Baracku Obamovi: „Nečekejte na dubnový summit G20. Druhý den po inauguraci svolejte čínsko-americký summit G2. Nečekejte, až Čína bude schopná svolat do Pekingu summit G1.“

Změna amerického přístupu k Číně by neměla budit ze spánku jen kremelské pány. Leccos by mělo znepokojovat také Evropu. V Bergstenově článku se ozývají takřka podvratné myšlenky – kupříkladu že „Washington bude nejspíš muset nastolit s Čínou užší pracovní vztahy než s tradičními evropskými spojenci“. Ve strategických úvahách o příštím desetiletí není postavení Evropy samozřejmé. Pravděpodobné přeorientování USA na asijský region jako zdroj hlavních strategických výzev a příležitostí může vést k natolik fundamentálním posunům ve světové rovnováze, že Evropa ani Rusko nemusejí mít v nové konstelaci zajištěná místa v první řadě.

Euro 49/2008

Autor je publicista