SVĚT: Cílem je zničit židovský Stát Izrael
Po válce roku 1967, po níž se pod izraelskou správou ocitl i západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém, přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 242 k urovnání blízkovýchodního konfliktu. Všechny státy oblasti se měly těšit politické nezávislosti, právu „žít v míru, v bezpečných a uznaných hranicích, ve svobodě před hrozbami nebo akty násilí“. Dospět k takovému cíli při dohodnutém stažení Izraele z obsazených území předpokládalo dle rezoluce jednání mezi aktéry bojů (což potvrdila i rezoluce Rady bezpečnosti č. 338 po další válce v roce 1973), a tedy všestranné přijetí kompromisů. Na stejných principech stojí též ujednání v rámci mírového procesu zahájeného v roce 1993.
Palestinci stejně jako celý arabský svět si však nepřejí mír, který by jednou provždy zvěčnil existenci židovského státu. Když letos v červenci blízkovýchodní „kvartet“ (USA, Rusko, EU, OSN) jednal ve Washingtonu, byla na stole varianta stažení Izraele z obsazených území s jejich částečnou, vzájemně přijatou výměnou za území Izraele při současném uznání Izraele jako židovského a demokratického státu. K dohodě nedošlo, neboť Rusko v souladu s palestinským postojem zmínku o židovském státu odmítlo. Dva státy pro dva národy Právě v setrvalé neochotě Palestinců takto Izrael akceptovat však tkví podstata celého sporu. Obranné války Izraele, problém palestinských uprchlíků (z nichž však mnozí odešli před boji dobrovolně s vidinou návratu po „vyhnání Židů“) – to vše není příčinou konfliktu, ale jeho následkem; důsledkem arabského odporu přijmout, že Židé mají mít vlastní stát v části své historické vlasti. Nebýt tohoto odmítnutí, mohl arabský stát existovat vedle Izraele již 63 let.
Stát Izrael je naplněním židovských národních tužeb, jeho práva na sebeurčení, stejně jako se ho předtím i po něm dostalo jiným národům. Takový židovský nárok mezinárodní společenství dlouhodobě přijímá.
Konference v San Remu roku 1920 v návaznosti na o tři roky starší Balfourovu deklaraci rozpracovala ustanovení Ligy národů o mandátním systému na Blízkém východě, přičemž bylo výslovně uvedeno, že Palestina je národním domovem židovského národa. Mezinárodní legitimita židovského státu pak byla jednoznačně určena rezolucí OSN č. 181 z roku 1947, jež území britské mandátní Palestiny rozdělila na arabský a židovský stát – dva státy pro dva národy. Když pak Židé ten svůj 14. května 1948 vyhlásili, sedm arabských států jej týž den napadlo; začala první v řadě arabsko-izraelských válek. Není pochyb, že ke vzniku Státu Izrael přispělo vědomí holokaustu i aktivní účasti Židů v boji proti Hitlerovi (muslimské jednotky naopak bojovaly na jeho straně). Proměnu mapy Blízkého východu proto nelze oddělit od jiných poválečných změn hranic a pohybu obyvatelstva, k němuž tehdy ve světě došlo. Rozpad britské mandátní Palestiny byl současně aktem dekolonizace ve prospěch dvou nových národních států, jejichž etnikum bylo na místě přítomno.
Rezoluce OSN č. 181 přitom považovala národní identitu židovského státu za axiomatický fakt (přičemž předpokládala respektování práv menšin, stejně jako tomu mělo být v nově vzniklém arabském státě). Židovský stát je v rezoluci explicitně uveden, palestinský ne. Palestinci, kteří se tehdy považovali za Syřany, museli své národní sebeuvědomění teprve hledat a je otázkou, zda by svůj nacionalismus vůbec rozvinuli, nebýt vzniku židovského státu.
Palestinci a jejich podpůrci dnes tvrdí, že nemohou uznat Izrael jako židovský stát, protože by to bylo diskriminační vůči jeho nežidovským občanům. Jak licoměrné a protižidovsky zaujaté, srovnáme-li dnešní Izrael s jinými mnohonárodnostními státy světa, jejichž většinový národní nebo konfesijní charakter nikdo nezpochybňuje! A platí to tím spíše, že současný Izrael s židovskou většinou, zosobňující židovské národní aspirace, je státem plně demokratickým, zaručujícím práva všech menšin i vyznání. Nikdo přitom netvrdí, že izraelská demokracie je bezchybná. Ve skutečně mírových poměrech by se její problémy lépe řešily – vztah sekularismu a náboženství, vztahy mezi různými sektory izraelské společnosti.
Kroky, které nejnověji chystají Palestinci v OSN, však k míru nesměřují a palestinské odmítání Izraele jako židovské národní domoviny má jiné příčiny než starost o izraelskou demokracii.
Popírači šoa tvrdí, že jen kriticky zkoumají historii a brání svobodu projevu. Ve skutečnosti se snaží dokázat, že Židé prostřednictvím „vybájenému holokaustu“ oklamali svět a na základě tohoto údajného spiknutí se domohli Státu Izrael, jehož prostřednictvím ovládají svět. Takové je vidění antisemitů. Ti, kteří odmítají židovský národní charakter Izraele, často představitelé barbarských autokratických režimů, zase pokryteckými řečmi o demokracii zastírají jiný protižidovský cíl: Dobře vědí, že souhlas s Izraelem jako židovským státem by uzavřel cestu k jeho zničení prostřednictvím palestinské diaspory.
A právě o to Palestincům jde: nyní se v OSN domoci uznání státu, přestože by to nevedlo k míru s židovským sousedem. Následně pak, opět s podporou OSN, usilovat o zaplavení Izraele někdejšími arabskými obyvateli oblasti a jejich potomky a s takto získanou většinou vytvořit z dnešního Izraele druhý palestinský stát vedle toho, který má nyní OSN uznat. Jejich následné spojení se více než nabízí, židovský stát by zanikl.
Palestinský ministr zahraničí Nabil Šás loni prohlásil, že Palestinci nepřijmou židovský stát, i kdyby měl židovskou většinu. V izraelské hymně se naproti tomu zpívá o naději Židů na život svobodného národa „v zemi Sionu a Jeruzaléma“. Není třeba pochybovat – této naděje a výsady, která se stala skutečností, se židovský národ nevzdá. Nikdy, za žádných okolností.
LN, 13.9.2011
Autor je ředitel Židovského muzea v Praze
