Za posledních čtyřicet let se počet nejchudších zemí světa zdvojnásobil – aspoň to tvrdí nedávná zpráva Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD). Nyní je takových zemí kolem padesáti. Zhruba miliarda pozemšťanů musí vystačit s jedním dolarem na den a další dvě miliardy živoří za dva dolary. Jinými slovy, zatímco země tzv. „zlaté miliardy“ se oddávaly ideologickému a ekonomickému soupeření, vynalézaly všeléky v podobě internetu a globalizace, hádaly se do krve o účinnosti Kjótského protokolu a potácely se od jedné krize ke druhé, odvěká bída a hlad tiše a nenápadně rozšiřovaly svůj životní prostor. Přitom většina nejnuznějších krajin vykazuje strmý populační růst, což dává tušit, že se úměrně tomu bude zostřovat také problém globální chudoby. Za jednu z hlavních příčin této situace pokládá UNCTAD „závislost nejchudších ekonomik na přírodních zdrojích, které se neustále vyčerpávají“.

Nemá valného smyslu hádat, jaké že budou důsledky stále se prohlubující disproporce sociálních podmínek lidského druhu. Trapně působí snahy vynalézat nové světospásné teorie v situaci, kdy staré ideologické pojmy ztratily svůj původní význam a je zřejmé, že lidstvo objektivně není schopno najít jakousi univerzální sociálně-ekonomickou formuli své existence. Především proto, že jak sociální učení všech světových náboženství, Utopie Thomase Morea či Campanellovy „sluneční státy“, tak Marxovy komunistické bludy a návnady typu „sociálního státu“ předpokládaly pro své uskutečnění jednoduchou, leč nesplnitelnou podmínku – dobrovolnou nebo vynucenou změnu masové psychologie.

Paradoxem je, že jakmile světonápravné teorie nechaly davovou psychologii na pokoji, hbitě si našla prostinké, avšak pohodlné krédo zvané „konzumerismus“. Nejde tu o pobouřené moralizátorství: tento postoj k životu je vlastní jak obyvatelům skandinávských rájů, tak lidem z rovníkové Afriky nebo Haiti. Jak psával Jack London: „Nemohu vysvětlit, proč krávě rostě ocas dolů, mohu to jen konstatovat.“ Sotva lze pochybovat o tom, že naprostá většina ze tří miliard nuzáků jistojistě podlehne spotřební horečce, jakmile se ocitne v podmínkách hmotné hojnosti. Příklad postsovětského Ruska je pádným důkazem tohoto tvrzení. Ani kolektivistické myšlení zděděné po komunistickém režimu, ani údajné všeprostupující „duchovno“, ani rituální kletby politických a náboženských vůdců na adresu bezduché spotřeby nezachránily ruské zbohatlíky před jejími svody. Jen málokoho v Rusku trápí skutečnost, že horních 10 procent obyvatel má příjmy třicetkrát větší než stejný podíl jejich nejchudších krajanů. I ten poslední žebrák nachází dětinské zadostiučinění v tom, že podle časopisu Forbes množství ruských miliardářů se za poslední rok zdvojnásobilo. Jedno se ruským zbohatlíkům musí přiznat. Jsou ve svém spotřebním vyšinutí naprosto upřímní. Je to instinktivní bulimická pažravost lidí, kteří po generace hladověli a ještě včera neměli tušení o existenci bidetů či kabelek značky Louis Vuitton.

To potomci Dickensových horníků, lyonských tkalců a amerických honáků se pokusili dát svému vcelku zaslouženému hmotnému blahobytu konceptuální rozměr. Hedonismus západních lidí povinně zahrnoval pokud ne zrovna duchovní, pak aspoň humanistický princip. Ve výsledku to vyústilo v neuspořádanou snůšku dobrých úmyslů – bojem proti kouření a politickou korektností počínaje a snahou řídit světové klima konče. Povinnou součástí této sady jsou také ušlechtilé pohnutky jako poskytování stanů pro africké utečence, peněžitá pomoc obětem cholery nebo AIDS v zemích třetího světa… atd. Tak jako všechny činy, jež se konají pro vnitřní sebeospravedlnění a nejsou přirozeným projevem společenské psychologie, velmi často tyto dobré skutky končí jako surová parodie. Zde je zcela čerstvý příklad: podle zpráv agentury AP zpěváci Lady Gaga, Justin Timberlake a další celebrity se rozhodli přinést v boji proti AIDS přetěžkou oběť: opustí sociální sítě Facebook a Twitter a nevrátí se do nich dříve než peněžní dary na pomoc HIV pozitivním Afričanům dosáhnou částky jednoho milionu dolarů. Kampaň je doprovázena videoklipy, v nichž celebrity pózují v rakvích, což má symbolizovat jejich odchod z virtuálního světa. Což o to, milion dolarů pro hrstku nakažených HIV je lepší než nic. Jenže není načase, aby všechny ty mezinárodní organizace, G8 a G20, MMF a SB včetně nositelů jmen ze seznamu Forbes se zamyslely nad skutečností, že obyvatelstvo nejchudších zemí světa je částí lidstva, a nalezly způsob, jak mu pomoci, aniž by si musely celebrity lehat do virtuální rakve?

Týdeník EURO 51-52/2010

Autor je publicista