Před budovou Nejvyššího soudu v New Yorku odhalily aktivistky MeToo sochu Medusy držící v ruce uříznutou hlavu Persea. Má prý jít o symbol spravedlnosti. Podle mne je to spíš doklad jejich pomýleného chápání tohoto pojmu.
Zprávu o odhalení sochy si můžete přečíst zde. Má jít o určitou protiváhu ke slavné soše Persea držícího v ruce useknutou hlavu Medusy, kterou můžete vidět v italské Florencii (zde). Odkazuje na notoricky známou řeckou báji. Ta líčí Medusu jako nestvůru s tělem hada, obličejem ženy, tesáky místo zubů a hady místo vlasů. Každý, kdo na ni pohlédl přímo, zkameněl hrůzou. Přemohl ji až Perseus. Ten využil svého štítu jako zrcadla, nasadil si přilbu, která jej činila neviditelným, nepozorovaně se k ní přiblížil a usekl jí hlavu. Tu pak triumfálně zvedl do výše, což je právě moment, který znázorňuje socha ve Florencii. Na ní je Perseus pochopitelně bez přilby. Jinak by totiž nebyl vidět.
Aby však byla legenda kompletní, je třeba připomenout také to, kde se Medusa vlastně vzala. Původně to byla krásná mladá žena, která byla kněžkou bohyně Athény. Jako taková si musela uchovat svoje panenství a čistotu. S Athénou se ovšem nesnášel bůh Poseidon. A tak, aby ji potupil, Medusu na schodech Athénina chrámu znásilnil. Ta sice prosila svoji bohyni a paní o odpuštění, jenomže tu celé to ponížení a znesvěcení její svatyně pořádně namíchlo. A protože na kolegu boha nemohla, vylila si zlost na své nebohé kněžce, kterou proklela, a aby ji už žádný muž nechtěl, proměnila ji v obludu. V této podobě ji pak odeslala na vzdálený ostrov (zde). Medusa měla zkrátka smutný osud. Ničím se neprovinila, naopak byla obětí znásilnění, a přesto byla krutě potrestána.
Právě tato křivda vedla aktivistky MeToo k tomu, aby si ji vybraly jako symbol „spravedlivé“ odplaty vůči mužům. A do tohoto obrazu jim úplně přesně zapadla její socha s useknutou Perseovou hlavou, kterou vytvořil již v roce 2008 argentinský umělec s italskými kořeny Luciano Garbati. Tedy dávno před vznikem hnutí MeToo. Tím, že ji umístily před budovu Nejvyššího soudu v New Yorku, pak chtěly dát nejspíš najevo, jaké rozsudky ve sporech týkajících se sexuálních deliktů očekávají. Chtějí zkrátka, aby „padaly hlavy“ obviněných mužů.
Představovat blíže hnutí MeToo by bylo nošením dříví do lesa, nebo spíše sov do Athén (když už je řeč o řecké mytologii). Původní pozitivní záměr bojovat proti páchání sexuálního násilí na ženách se zvrhl v sérii kauz, ve kterých jsou (obvykle) zámožní a bohatí muži obviňováni z deliktů, kterých se měli dopustit před desítkami let. Což takřka vylučuje možnost daný skutek prokázat, nebo naopak doložit, že se nestal. Ale i když je trestně právní odpovědnost obviněného neprokázána, v zemích na západ od nás je v těchto případech často ctěna presumpce viny znamenající obvykle pro dotyčného muže zničenou pověst a profesní kariéru, ztrátu přátel a rodiny a podobné záležitosti (zde). MeToo se zkrátka změnilo v cosi, co ze všeho nejvíce připomíná středověký hon na čarodějnice.
Ale žádné velké štěstí nepřinášejí tyto kauzy dle mého soudu ani ženám, které obvinění vznášejí. Vzhledem k faktické neprůkaznosti jejich tvrzení na nich totiž ulpívá podezření z účelového jednání. Zkrátka takové to „kdo ví, jak to bylo“ a „tenkrát jí to nevadilo a teď na tom chce něco trhnout“. Přičemž platí, že čím je obviněný muž zámožnější a vlivnější, tím jsou tato podezření silnější. Tyto spory tak ničí jak životy mužů, proti kterým jsou obvinění vznášena, tak žen, které je viní. Potíž je v tom, že nikdo není schopen s určitostí říct, komu z nich se tak děje po zásluze a komu se naopak křivdí.
Celé MeToo pak především prokazuje medvědí službu těm ženám, které skutečně obětí sexuálního násilí a zneužívání jsou. Boj proti těmto patologickým společenským jevům se totiž povedlo značně zdiskreditovat. Což je to nejhorší, co se mohlo stát. Jde totiž o opravdu závažný problém, který se netýká jen násilí mužů na ženách, ale nedělejme si iluze, že k něčemu podobnému nedochází i v ostatních vztazích bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci zúčastněných. Stačí když se sejde dvojice, ve které se jeden neumí bránit (nejen) sexuálnímu násilí a agresi a ten druhý je takový mizera, že mu není eklhaft toho zneužít.
Vraťme se ale ještě k soše Medusy jako symbolu „spravedlnosti“. Musím se přiznat, že tomu moc nerozumím. Proč má Medusa v ruce useknutou hlavu Persea? Ten ji přeci ani neznásilnil, ani neproklel a ani neproměnil v obludu, a není tedy viníkem jejího utrpení. Jenom zabránil tomu, aby už nemohla dál škodit a měnit lidi v kámen. Něco jako když dnes policista zasáhne proti násilníkovi, který ohrožuje nevinné lidi.
Tak proč drží Medusa v ruce hlavu Persea a nikoliv Poseidona, který byl pravým viníkem jejího utrpení? A proč nemá v druhé ruce hlavu bohyně Athény? Ta se totiž na osudu Medusy podepsala obdobně odporně jako Poseidon. Symbolika sochy by tak byla mnohem jasnější. Aktivistky by tím totiž říkaly, že před spravedlností neunikne nikdo, kdo se provinil. Bez ohledu na to, jak je mocný.
Takže co nám tedy vlastně aktivistky odhalením sochy Medusy sdělují? Že když nedostanou „hlavu“ skutečného viníka, tak se spokojí i s „hlavou“ muže, který se zrovna namane? To ale není žádná spravedlnost, ale prachobyčejná pomsta. A byť je možno chápat pohnutky, které k ní vedou, neznamená to, že ji lze tolerovat, neřkuli tomu tleskat. Proto je třeba taky odmítnout tvrzení, které je uvedeno v titulku článku o odhalení sochy informujícím. Tedy že „Socha se pro ženy stala symbolem spravedlnosti“. Ve skutečnosti jde totiž o symbol pomsty. Spravedlnost v ní vidí jen aktivistky MeToo a ti, co jim aplaudují...
Převzato z blogu se souhlasem autorky