Sen o vesmíru patří k těm největším, které kdy lidstvo snilo. Něco o tom vím, jako kluk jsem ho snil taky. Považoval jsem za samozřejmé, že se do vesmíru podívám. Jen jsem se modlil, aby to bylo dřív, než kosmický prostor začnou křižovat civilní lety. Zdálo se mi nehodné mého snu, abych do vesmíru cestoval jako nějaký pasažér. Měl jsem tuhle představu příliš spojenou s letounem Il-18, v kterém jsme tehdy letěli do Bulharska. No a teď je téměř jisté, že se do vesmíru nepodívám ani tak.

Já to přežiju. Lidstvo asi ne. To není nadsázka. Dobývání vesmíru je dlouhodobě jediným způsobem, jak naší civilizaci zajistit budoucnost. Je příliš zřejmé, že nás dříve nebo později čeká buď velká pohroma, anebo expanze pryč z naší opotřebované planety. Jsme příliš křehcí a zranitelní. To jsme ostatně viděli dobře teď v posledních dvou týdnech, kdy jeden nevhodně odfouknutý sopečný mrak málem způsobil kolaps celého kontinentu.

Ale dobývání vesmíru má smysl, i když zůstane jen nesplnitelným snem. Je to beatnicky řečeno ta cesta, která je zároveň cílem. Nebudu opakovat všechny ty objevy a vynálezy, které byly vedlejším produktem kosmického výzkumu. Nebýt kosmických závodů v šedesátých letech, asi bychom dnes neměli ani internet. Jeho základy položila v šedesátých letech vládní agentura, založená poté, co Rusové vyděsili Američany vypuštěním prvního satelitu.

Touha překonávat nové hranice a porážet ostatní je jednou ze základních lidských přirozeností. V ušlechtilé podobě se zachovala ve sportu, kde ji vidíme a obdivujeme. Jako méně ušlechtilou ji pozorujeme v mezilidských vztazích a ve společnosti. Ale má ještě nějaké sny a nepřekonané mety západní civilizace jako celek? Mnoho tomu nenasvědčuje. Působí příliš unaveně a vyčerpaně.

Někdo namítne, že snění o vesmíru je dětinské a pošetilé. Máme přece tolik velkých problémů, které je třeba řešit na Zemi. Zvlášť teď, v době ekonomické krize, kdy se státní rozpočty propadají do deficitů a už jsme uvykli zprávám o chybějících ne miliardách, ale jejich desítkách až stovkách. Realista namítne, že takové problémy mělo lidstvo vždycky. Ne-li větší. A přesto velmoci kosmický výzkum financovaly.

Pro Ameriku se sen o vesmíru stal součástí její ideologie. Jednou z metafor jejího úspěchu a životaschopnosti. V sedmdesátých letech dávaly USA na tento účel čtyři až pět procent státního rozpočtu. Kdyby to byl dnes stejný podíl, dostávala by NASA ročně 190 miliard dolarů. Letos to je ovšem pouhých 20. V symbolické rovině je odklon od vesmíru tím nejméně šťastným, co prezident Obama ve svém úřadu za rok a čtvrt udělal.

Raketoplán Space Shuttle čeká už jen jeden let, pak pilotní program na dlouho končí. Vesmírná stanice ISS je stará rachotina, která bude přesluhovat možná až do roku 2020, ale naše sny příliš neposune. U ledu je Bushův plán návratu na Měsíc. „Tam jsme byli,“ odbyl ho mávnutím ruky Obama, vypadalo to, že podobně se vypořádá i s celou NASA.

Teď trochu otočil. V projevu více než před týdnem na floridském mysu Canaveral řekl, že „nikdo není takovým příznivcem pilotovaných kosmických letů“ jako on. Oznámil nové prostředky pro program, v jehož rámci by lidé měli přistát nejprve na asteroidu (2025) a později i na Marsu (2035). Jsou to však příliš vágní a vzdálené plány. Podobá se to chlácholení, včetně té médii vypíchnuté Obamovy věty, že očekává, že se on osobně dobytí Marsu dožije. Zdá se mi to málo.

Loni na podzim mě nadchl článek známého fyzika Lawrence M. Krausse, který v deníku The New York Times navrhl zdánlivě bláznivou věc. Investice do programu pro let člověka na Mars je vysoká, ale velkou část nákladů - podle některých odhadů až 90 procent - stojí zajištění bezpečného návratu kosmonautů na Zemi. Proč tedy nevyslat lidi pouze tam? Můžou tam vybudovat základnu a doufat, že s novými příchozími a technologiemi se ji podaří udržet dlouhodobě obyvatelnou. Možná ne. Zní to nelidsky. Ale asi bychom byli překvapeni, kolik zájemců by o takovou misi bylo.

Lidstvo vždy toužilo dobývat nové a nepoznané. Takhle nějak přece vznikla i Amerika. Její první osadníci nevěděli, co je čeká a zda se někdy vrátí. Tam jsou kořeny étosu, na kterém později vznikla americká společnost. Dlouho nebyla lepší země pro ty, kteří žijí pro své sny a chtějí je uskutečňovat. Jejich novou adresou možná bude Mars.

LN, 26.4.2010