Generál v.v. a zpravodajský šikula Andor Šándor řekl v jednom nedávném rozhovoru v Neviditelném psu: „Já neumím říci, do jaké míry skutečně Rusové zasahovali do amerických prezidentských voleb, ale nevěřím tomu, že by svými zásahy vyhráli prezidentskou volbu Donaldu Trumpovi. To je pitomost.“

Pitomostí je ještě více a vytvářejí mozaiku nové hysterické studené války, ve které zatím hlavními zbraněmi jsou blbé kecy.

Nikdo neví, proč je Rusko pro NATO velkým nebezpečím se svým chudým válečným rozpočtem. Nejsou žvásty o ruské hrozbě přípravou na studenou válku ledového střihu? Nemají Američané utkvělou představu, že musí postavit Santa Clausovi guvernérské sídlo na severním pólu a Rusy držet za plotem? Jenom tak lze zajistit na severním pólu demokracii.

Protože poslední teritorium, o které se svede boj, je oblast Arktidy. Oteplování zmenšuje zaledněnou plochu a geologové postupně identifikují potenciál oblasti: miliardy barelů ropy, miliardy kubických metrů zemního plynu, uhlí, kobalt, antimon, diamanty, měď, nikl.

Také velké zisky poplynou z toho, že časem budou otevřeny dvě dopravní cesty - Severozápadní průjezd přes Kanadu a Severovýchodní přes Sibiř, které obě vedou k přístavům Dálného východu, Ameriky i Evropy. Polární trasy významně zkrátí vzdálenosti plavby. Londýn od Tokia dělí dnes zhruba 21 tisíc kilometrů. Přes Arktidu to může být jen 14 – 15 tisíc kilometrů. Mezi Norskem a Čínou se plavba zkrátí o 15 až 20 dnů. Např. ruský tanker Christophe de Margerie (pojmenovaný po šéfovi koncernu Total, který zahynul při letecké nehodě v Moskvě) za pouhých 19 dní přeplul z Norska do Jižní Koreje bez doprovodu ledoborce. Cesta byla o 30 % kratší než přes Suezský kanál.

Pokud existuje nějaké dlouhodobé vysvětlení, proč začala kolem roku 2000 nová studená válka, jde nejen o snahu udržet dominanci USA ve světě, ale také o cestu ke studené válce směřující k ovládnutí Arktidy.

Jistě již dnes existují v USA a v několika západoevropských státech štábní a expertní týmy připravující se na válku o Arktidu.

Obklíčení Ruska

Západní státy soupeří mezi sebou o kus arktického žvance, ale v arktické rvačce je pro ně největším konkurentem Rusko.

Pro Rusko je Arktida regionem strategického významu. Na Dálném severu jsou podniky obranného průmyslu, základny severní flotily ruského námořnictva a objekty vojenské infrastruktury. Navíc státní hranice Ruské federace v délce 20 tisíc kilometrů prochází Arktickým oceánem.

Když nedojde k dohodě s Ruskou federací, která bude ve prospěch států NATO, musí se připravit NATO k vojenskému nátlaku vůči Rusku. K tomu poslouží jako ideální nástupiště pobaltské státy s Polskem. Do 10 let chtějí získat stratégové USA Bělorusko podobně jako získali Ukrajinu, aby i v tomto směru byly jednotky NATO v bezprostředním sousedství Ruska. Doslova na dostřel.

Další frontu proti Rusku může NATO vytvořit ve směru od Grónska přes severní část Velké Británie a Skandinávské země. Island se stane ještě významnější základnou USA (resp. NATO) než v době sovětsko - americké studené války. Tím bude Rusko uzavřeno ze západu.

Z východu bude protiruská fronta od Severního ledového oceánu ve směru od Kanady přes Aljašku až po Japonsko. Tím by došlo k částečnému zablokování přístupu Ruska do Ledového oceánu ze západu i východu. A též do Atlantiku a do Tichého oceánu.

Plánovači velké ledové války se nemusí zabývat současnou situací. Pro ně je důležité, co bude za 10 let. Předpokládají, že se momentální (2018) napjaté vztahy USA s Tureckem srovnají a přejdou do pragmatického spojenectví.

V případě hrozby velké ledové války bude Turecko (spolu se státy pod tureckým vlivem v ruském příhraničí) v pragmatickém spojenectví s USA. Znamená to možnost vytvořit protiruskou jihoasijskou frontu od Turecka přes Kaspické moře a Kazachstán. Za 10 let (předpokládají američtí plánovači) bude Kazachstán mimo vliv Ruska a snahou Turecka, ale i Západu bude, aby Kazachstán byl na protiruské vlně podobně jako Ukrajina. Tím by se Ruská federace dostala doslova do kleští. Kdokoliv má kontrolu nad Kazachstánem, ocitne se nějakých 150 km od říční magistrály Volhy.

Pro plánovače velké ledové války by ruské ozbrojené síly byly ve vypjaté situaci bez jakýchkoliv záloh. Musely by být ve střehu na třech frontách.

Dvě čínské varianty

Dočasného spojence by USA mohly nalézt i v Číně. Stín obchodní války mezi USA a Čínou z roku 2018 je drobnou epizodou. Za 10 let by USA mohly Číně nabídnout, aby v rámci nátlaku na Ruskou federaci Číňané požadovali část Sibiře. Rusko by se tím mohlo ocitnout v bezvýchodné situaci, protože by hrozil pohraniční spor s Čínou.

Již se to jednou stalo, připomíná George Friedman, zakladatel konzultační zpravodajské agentury Stratfor (Strategic Forecasting), v knize Příštích sto let (Argo a Dokořán, 2010): „… taková byla americká strategie: obklíčit, a tudíž potlačit Sověty. Od Severního mysu v Norsku po Turecko a až k Aleutským ostrovům vytvořily Spojené státy společně se spojenci … masivní pásmo na všech hranicích Sovětského svazu – do tohoto pásma se zapojila v roce 1970 i Čína.“

Ve prospěch Číny bude poukazováno na vzrůstající počet imigrantského čínského obyvatelstva v oblasti Sibiře. USA tento tlak budou nejen akceptovat, ale potichu budou ochotně podporovat čínskou armádu i zpravodajskými informacemi.

Čínské pokušení nelze podceňovat, protože je známo, že čínský kontraadmirál Yin Zhuo o zájmech Číny v Arktidě pronesl: „Arktida patří celému světu, takže nad ní nikdo nemá samovládu. Proto Čína by měla hrát svou roli ve vývoji Arktidy, protože v Číně žije jedna pětina světové populace.“ Termínu „Arktida patří celému světu“ lze rozumět tak, že urvi si každý, co můžeš, pokud na to máš…

Koncem ledna roku 2018 Státní rada ČLR uveřejnila Bílou knihu arktické politiky, kde jako jeden z hlavních úkolů vytyčuje vytvoření Polární hedvábné stezky, která je součástí iniciativy Jedno pásmo, jedna cesta.

Nelze ale zapomenout na druhou variantu čínské arktické politiky. Čína může naopak vystoupit jako ruský spojenec. Již dnes Čína vstoupila do velkých ruských arktických projektů a chce skrze ně mít vedoucí úlohu ve hře o pozici v arktické oblasti. „Hedvábná stezka dosáhla na sever. Spojíme ji se severní námořní cestou,“ řekl Vladimír Putin na mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu konce května 2018. Spolupráce již probíhá.

Čína by se v hrozícím konfliktu mohla postavit na stranu Ruska s vědomím, že za to Rusové musí zaplatit uvolněním možnosti většího čínského angažmá v arktických investicích. Třeba i pronájmem nějakého ostrova Číně v Severním ledovém oceánu pro výstavbu velkého čínského přístavního, logistického a servisního centra.

K výše popisovanému tlaku vůči Rusku jistě přistoupí i tlak Japonska na získání Kurilských ostrovů obsazených Rudou armádou v roce 1945. Historická nenávist nikdy nepomine. Na to nezapomeňte! Japonsko nedávno provedlo změny zákona ze dne 1982 o zvláštních opatřeních na podporu řešení problémů severních území. „Severní území“ pro Tokio znamená čtyři ostrovy řetězce Kuril, patřící od roku 1945 Rusku. Tokio požaduje jejich návrat jako povinnou podmínku pro podepsání mírové smlouvy s Ruskem, která po druhé světové válce nikdy nebyla podepsána. Hospodářská spolupráce Ruska a Japonska tím bude zatíženo navždy – tedy do okamžiku, dokud nepřevezme Japonsko ostrovy obsazené sovětskou armádou v roce 1945 nebo dokud Rusko neobsadí Japonsko…

Teoretická noční můra

Představme si synchronizovaný tlak NATO z oblasti Pobaltí, z polsko-bělorusko-ukrajinského prostoru, k tomu ještě nároky vznášené z oblasti pod vlivem Turecka, blokádu námořního spojení z oblasti kanadských ostrovů a Aljašky s přispěním Japonska. Aby byla katastrofa dokonalá, hrozba by nastala i na čínsko-ruské hranici. Každý by si chtěl uloupnout „to své“, což by znamenalo prakticky neschopnost obrany Ruska, protože by ohrožení bylo aktuální ze všech stran. V podstatě by se Ruská federace dostala do situace Československa v roce 1938, kdy ze všech stran měly zálusk na československé území sousedi – Německo, Polsko i Maďarsko. Proti Československu z roku 1938 ale bude mít Ruská federace výhodu v jaderných zbraních.

Nelze vyloučit, že za 10 – 20 let může k takovému vývoji dojít, což by byla studená válka na hranici velké ledové války.

Arktida je prostě velká kořist. Žrádlo a prachy (chechtáky alias škvára) jsou základ lidské civilizace. Obojí je symbolem rozmrzající Arktidy.

P.S. Čili čmoudíky cení zuby.
Využití – zneužití Arktidy povede ke zvýšení čmoudíků (významnáredukce objemu skleníkových plynů v rámci Pařížské dohody se konat nebude). O tom, jak naivní je něco si od pařížské klimatologicko-čmoudíkové konference slibovat, vědí už dnes i odborníci. Je doslova záslužné, že Lidové noviny vydaly mimořádně zajímavý text Bjorna Lomborga, politologa a statistika, autora knih Skeptický ekolog a Zchlaďte hlavy! Působí jako ředitel Centra Kodaňského konsenzu. Varuje, že světoví lídři, kteří kritizují Trumpa, že odstoupil od Pařížské dohody, nejsou ochotni dostát sv ým závazkům.

Ve stati „I nepříliš ambiciózní cíl je v ohrožení“ (Lidové noviny, 15.11.2017) mj. napsal:

Dohoda je nezávazná a vlády signatářských zemí přicházejí se sliby, které nedodržují.
Nedávný výzkum, jehož výsledky byly uveřejněny v časopise Nature, tvrdí, že „ani jedna významná průmyslově rozvinutá země nečiní žádné kroky, aby dostála svým závazkům“. Právě ti světoví lídři, kteří kritizují Trumpa, že odstoupil od Pařížské dohody, nejsou ochotni dostát svým závazkům. Není to jen jeden velký znečišťovatel ovzduší, který se předloni zavázal dohodu dodržet.

Na Trumpovo rozhodnutí zareagoval v červnu japonský ministr životního prostředí Koiči Jamamoto slovy: „Je to, jako kdyby se otočili zády k moudrosti celého lidstva. Kromě toho, že jsem velmi zklamán, jsem také rozzloben.“ Podle výzkumu uveřejněného v Nature ale sice „Japonsko slíbilo snížit emise ve stejné míře jako druhé země, splnění stanovených cílů bude ale stát více, než je Tokio ochotno zaplatit“. Japonsko se zavázalo redukovat objem skleníkových plynů, které vypouští do ovzduší do roku 2030, o 18 procent pod úroveň roku 1990, zatím jej ale snížilo jen o čtyři procenta….

…Evropská unie slíbila, že své emise do roku 2030 sníží oproti úrovni roku 2009 o 40 procent, ve skutečnosti ale uskutečňuje politiku, na jejímž základě bude redukce objemu skleníkových plynů činit jen 19 procent…

Je navíc mylné se domnívat, že předtím, než Donald Trump odstoupil od Pařížské dohody, Spojené státy své klimatické cíle plnily. Barack Obama v Paříži slíbil, že USA své emise sníží na úroveň roku 1990 o 18 procent do roku 2025, tento svůj závazek ale nikdy nepodpořil legislativou, která by tento záměr pomohla prosadit…

… Co se týče chudých zemí, ty své cíle plní pouze z toho důvodu, že se zavázaly jen k nepatrnému snížení objemu skleníkových plynů. A to bude mít na úroveň globální oteplování jen minimální dopad.

Dlouhá citace z textu Bjorna Lomborga naprosto jasně ukazuje, v jaké situaci se nachází velká propagandistická zelená iluze produkovaná evropskými politiky a pseudoaktivisty.

„Ačkoliv má kampaň proti globálnímu oteplování velkou publicitu, zůstává výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů ve srovnání s energetikou založenou na fosilních palivech drahá a neefektivní. Podle Mezinárodní agentury pro energii budou investice do podpory málo konkurenceschopných solárních a větrných elektráren činit letos 115 miliard amerických dolarů. Obnovitelné zdroje přitom pokrývají jen jedno procento globální spotřeby...,“ dozvíme se dále z textu Bjorna Lomborga.

Autor proto zdůrazňuje jako jediné rozumné řešení nutnost investic především do výzkumu, protože je „… nezbytné podporovat inovace, aby zelená energie byla vůči fosilním palivům konkurenceschopná.“ 

Tzv. „ekologická kritika“ Trumpa je nejen humbukem, ale fakticky takto zaměřené informace jsou na hranici klamavých tvrzení, jak nastiňuje Lomborgův text.