Australské Společenství se od Evropské unie liší jen zdánlivě, i když rozdíly samozřejmě existují. Austrálie má především jednotný dorozumívací jazyk a její obyvatelé se všichni považují za Australany a teprve potom za příslušníky jednotlivých států australského Společenství. A to i když vnitrozemsky je jejich rivalita dost značná. Jenže je to rivalita přátelská, založená spíše na jinakosti sportovní než na příslušnosti státní. To platí, pokud mluvíme o obyvatelstvu.

Přesto státní řevnivost existuje, ale především na poli ekonomickém a hlavně politickém. Což, viděno racionálně, je dnes vlastně jedno a totéž. Byznys a politika se dnes tak prolínají, že úspěch politické strany jakéhokoliv zaměření je opřen především o výsledky na poli ekonomickém. Kdo dnes nedokáže zajistit prosperitu, musí od válu, a většinou zatraceně rychle. I když staré struktury i myšlení odumírají pomalu a inklinace doleva nebo doprava má stále svoji váhu. Má však neustále sestupnou tendenci. V čem se však australský Svaz podobá EU jako vejce vejci, je v neustále bující a rozšiřující se byrokracii. Máme byrokracii federální, státní a lokální, které se dnes všechny snaží spřáhnout s byznysem a přetvářejí se do obrazu velkých korporací. A tak i poměrně malý okres má dnes svého CEO (Chief Executive Officer, česky snad Hlavní výkonný orgán), který pobírá kolem čtvrt milionu dolarů a jehož jedinou starostí je zajistit, aby Okres vydělával a jeho volení představitelé (konšelé) se do ničeho moc nemotali. Stejně tomu nerozumí...

Ještě nedávno Okresy nezaměstnávaly CEO, ale tak zvané Town Clerky, čili městské úředníky. Ti byli mnohem lacinější, kolem 40 tisíc ročně, a také mnohem poslušnější, protože je konšelé mohli kdykoliv vyhodit. CEOs jsou po dobu svého kontraktu prakticky nevyhoditelní a dělají si, co chtějí. Rozdělují nejen práci mezi členy své exekutivy, ale hlavně dbají o dvě věci. První je neustálý přísun problémů pro konšely. Jak známo, konšelé musí vše prodiskutovat a odhlasovat. Šikovný CEO je zaměstná tak, že nevyjdou z neustálých debat. Komise, subkomise, podkomise a rady jsou vytvářeny jak na běžícím pásu, že ubozí konšelé nevyjdou z jednoho kola a diskutují, prodiskutovávají i jednají o problémech tak prkotních, že nemají čas na sledování věcí praktických. Usnesení stíhá usnesení, hory papírů rostou, nikdo je nejen neplní, ale ani nečte a praktická politika i byznys, tedy peníze, jsou v rukách "povolaných odborníků", najmě přímých podřízených CEO. Tam se nedělá politika, ale peníze! Kontrakty jsou nabízeny veřejnosti a návrhy zpracovávany tak, aby ten, kdo maže, taky jel. Navíc, protože Okres nic nevyrábí, jsou zde vymýšlena další nařízení a poplatky, které jsou vrhány na nebohou populaci. Množství těchto ve skutečnosti nových daní neustále roste, jak roste potřeba peněz pro mocné i jejich drzost ...

Okresům vládnou státy. Ty určují nejen, co okresy smí, ale kolik za to smění i zaplatí. Navíc státní moc přerozděluje okresům peníze přidělené jí federální správou, jakož i vymýšlí své speciální daně, které rostou stejně rychle jako okresní poplatky až po samu únosnost či toleranci obyvatelstva. Hlavním výběrčím daní je ovšem federální Správa. Ta vybírá i rozděluje ze všech nejvíc, a proto je mezi profesionály o ni a o kontrakty s ní asi největší zájem. Peníze mizí na důležité projekty stejně rychle jako na ty nedůležité ba i podezřelé, takže jich je neustále nedostatek. Všechny tři Správy se vzájemně obviňují, že nemohou pracovat efektivněji, protože "ti druzí" jim v tom brání. Buď tím, že jim nepřidělí dostatečné fondy, nebo omezují jejich suverenitu. Bordel to je takový, že už se pomalu nikdo nevyzná ani v tom, kde zodpovědnost jedněch končí a druhých začíná. Také tu není snaha tuto hranici nějak definovat. Skutečnost vyhovuje všem, neb mohou vždy svalovat zodpovědnost na ty druhé.

Zatímco profesionální politikové, ať už na státní nebo federální úrovni, nejsou žádní "konšelé", aby pracovali dobrovolně a při práci (konšelé v Austrálii nejsou placeni, dostávají jen odškodné za výdaje spojené s jejich činností), náplň jejich práce je často podobná, protože jsou řízeni byrokracií, která jim má sice sloužit, ale která de facto rozhoduje. On je takový byrokrat často nepostradatelný, protože má své zkušenosti. Jemu nehrozí, že ho nějaký plebs nezvolí každé tři roky do funkce. Pak mu nařizujte! Prostě vás bude sabotovat a počká si, až bude zvolen někdo jiný. Zodpovědnost patří politikům, nezodpovědné rady a konzultace patří k právům nepotrestatelné byrokracie.

Jak australský Commonwealth, tak Evropská unie jsou řízeny byrokracií. Jak zde, tak i v Evropě je ztrácen značný potenciál lidský i finanční v žabomyších válkách byrokratických vrstev, které se prolínají napříč systémem. V Evropě k tomu ještě připočtěme náboj nacionální, který se promítá především příslušností k té či oné jazykové vrstvě. Nemluvím zde o národech, jen o byrokracii, která se rozděluje na francouzsky, německy a i jinak pracovně mluvící. Ta se úzkostlivě domáhá svých práv mluvit jednou z "hlavních" řečí. O jazyk přitom vůbec nejde, ale o pozice. Všichni, do jednoho, umí anglicky. I Francouzi. Jenže zbavit se celých oddělení, která vše jen duplikují do různých jazyků, znamená i zredukovat svou moc. Kryje se to argumentací o vyvyšování angličtiny. Samozřejmě, že to není pravda. Angličtina je jazyk jednoduchý s téměř žádnou gramatikou. Především proto se ho učí každý. Stačí se naučit osm set slov a domluví se i český poslanec. Ten ovšem jen jednoslabičně. Angličtina má však těžkou výslovnost, které je nelehké naučit se na jeden zátah. Kurvíme ji všichni. Maďaři, Slované, Asiati či Hotentoti. Což je naší výhodou. Opakuji, výhodou! My si totiž všichni rozumíme. Jediní, kteří nám nerozumí, jsou anglicky rodilí mluvčí. To, hádal bych, je jejich "daň" za vítěznou cestu angličtiny na dorozumívací trůn....

Na závěr bych rád dodal, že jsem četl mnohé komentáře v domácím i zahraničním tisku o bruselské byrokracii. Většinou články, z nichž čišela obava, že kromě naší, domácí byrokracie máme ještě tu bruselskou. Inu máme, to je pravda, ale nebál bych se jí tolik. Vidím naše šance jako celkem obstojné. Ovšem pokud se naši byrokraté naučí lépe vyjednávat! Předposraností a patolízalstvím se toho moc nikdy nevyjednalo. A to je tam, kde jsme dnes. Nikdy jsem si nemyslel, že Telička, Špidla a ti ostatní byli vynikající vyjednávači. Přesto ...Buďme rádi, že v EU jsme! Hlavně u vědomí toho, že byrokracie je nutné zlo. Vládne vlastně všude, i v daleké Austrálii.