Konečně se i pan Pehe připojil k takovým mistrům objektivity jako je filmař Michael Moore. Milionářský tlusťoch Moore, který vypadal, že se cpe čekuládou od rána do večera, vykreslil krutost amerického kapitalismu a oprávněnost nevyhnutelného třídního boje tím, že ukázal a záhrobním hlasem okomentoval černošku v autobuse, jak musí chudák jet v šest hodin ráno do práce „vyrábět čokoládu pro bohatce“. Podobně pan Pehe se rozhodl v článku Osm katastrofálních let vlády George W. Bushe ukázat, jaký je prezident Bush popleta, okolnosti neokolnosti. Ale je to dobře, aspoň už nemusím články Jiřího Pehe číst. Dříve jsem je louskával rád, jelikož jejich autor byl ctěný zatápěč bolševikům (pánbůh ho za to požehnej), a hlavně byly, a často jsou, zajímavé, čtivé, sofistikované a logicky napsané. Posledních dobou se jim však věnuji už jen díky masochistické úchylce, jelikož příliš často z nich na mě sedá svíravá úzkost bezvýchodnosti. Jako bych kráčel po hustě poflusaném chodníku – není možno někam šlápnout bez ušpinění či rovnou rozbití si huby. Všechno je nějak špatně, zelení jsou málo zelení a mocí posedlí, radar je chabě a křivě vyjednaný, Respekt proti Kunderovi zaujatý, americký imperialismus obnovený, beznaděj všudypřítomná, chování aktérů neideální.

Ale zpátky k článku o Bushovi. Na rozdíl od obvyklého, těžce popsatelného a v hloubce zahrabaného nervního pnutí, tento neobvykle zaujatý text ve mně vyvolal koliku.

Asi nezbyde, než se vyjádřít pomocí ohyzdné formy slepování citátů (tučně) vytržených z kontextu a jejich komentářů.

„...teprve Bush se pod vlivem neokonzervativců rozhodnul, že bude demokracii vyvážet silou.“ Jistě, Bush seděl v posilovně a sbíral síly, aby si z ničeho nic zavyvážel. Nepomohl mu s tím rozhodnutím ale spíš Osáma než neokonzervativci?

Či „Ačkoliv Amerika dokázala „vnutit“ demokracii jiným zemím už v minulosti, stalo se tak skoro vždy v důsledku totální porážky nepřítele ve válce, do níž byly USA vtaženy téměř proti své vůli.“ Kdežto instiktivní imperialista Bush zavedl radikální změnu. Krajně neobvykle porazil totálně Afghanistán, kam byl vtažen proti své vůli, a začal zavádět demokracii do Iráku, kam byly USA vtaženy proti své vůli a kde totálně porazily Saddáma již v r. 1991. Jen tehdy, ke škodě všech zúčastněných, neměly gule na dokončení. A boha jeho, pane Pehe, opravdu nelze najít vůbec nic kladného ani na samotné, jakkoli naivní či idealistické, myšlence, že Iráčané jsou demokracie schopni? Nebo že tyran už netýrá?

Nebo to šeredné polo-anglické polo-české spojení „quasi-náboženský“, které nejenže má udělat z Bushe náboženského šílence, ale hlavně si ho musím v pehe-článku přečíst v celé ohavné kostrbatosti hned čtyřikrát! A to jen proto, aby jeho použití proti Bushovi bylo autorem vzápětí naprosto znehodnoceno slovy „Je sice pravda, že se k podobnému slovníku ve své obhajobě demokracie občas uchylovaly i předešlé americké vlády...“ Ale dobrá, poslechnu a příště při jakékoli zmínce náboženství v americké politice poslušně zježím chlupy a udržím je tam pomocí laku toho strašidelného slova „neokonzervativci“. Skoro jako sionisti, pámbů s námi a zlé pryč.

Milé je také šťouchnutí do legitimity Bushovy vlády „Ačkoliv Bushův demokratický protikandidát Al Gore vyhrál o několik set tisíc hlasů více, v souladu s pravidly amerického systému rozhodovalo hlasování podle států, o němž při vyrovnanosti obou kandidátů rozhodl stát Florida, kde byl guvernérem Bushův bratr.“ Gore si mohl statisíci hlasy zatopit ve svém dvacetipokojovém domě. Samozřejmě jde o hlasování podle států, tak proč zmiňovat celkový počet hlasů či bratra na Floridě. Fuj, špína bushovská podvodnická prohrávačská. Hanba.

A stále pryč. „Problémem bylo, že Bush, navzdory křehkému vítězství, které rozdělilo Ameriku doslova napůl, se pod vlivem neokonzervativců a náboženské pravice pustil do silového uskutečňování své agendy.“ Zase to silové uskutečnění. Kdyby tam byl nějaký slušný člověk, tak uzná svůj omyl a přizve AlGora na soudružské spoluprezidenství. Lidem se pak omluví za „soucitný konzervatismus“, s kterým šel do voleb a s kterým chtěl protlačit ta Ameriku drsně rozdělující témata jako je zlepšení školství a podpora menšin (kromě zvýšení výdajů na armádu a snížení daní). Vlastně měl říct, že předvolební sliby tak nemyslel a že se místo toho bude sjednocovat.

Zajímavé je, že Bush je nejen mocí posedlý, ale je i zodpovědný za kulturní a politickou revoluci a bolestné skonání dialogu. „Země, jež byla v minulosti zbytku světa vzorem v tom, jak lze v demokratickém dialogu překonávat hluboké názorové rozdíly, se polarizovala do dvou vzájemné téměř nepřátelsky naladěných táborů.“ Je tedy Bush přitroublý, nebo naopak umí způsobit zemětřesení ve společnosti? Ani jedno ani druhé. Americká společnost je polarizovaná již od šedesátých let dvacátého století, jak se lze dočíst třeba v statisticky laděné knize „Red State, Blue State, Rich State, Poor State“ od Andrewa Gelmana. Ale co, je to negativní, tak šup s tím Bushovi na hrb.

A teď to nejdůležitější, 11. září 2001. „...Amerika, včetně mnohých Bushových odpůrců, na čas podlehla militantní quasi-náboženské rétorice, v níž byla „válka s terorismem“ vykreslována jako osudový souboj dobra se zlem...“ Quasi mi z toho jebne. Místo aby Amerika multikulturně přihlédla k právu saúdsko-arabských milionářů vyjádřit legitimní kamikvazi-náboženský nesouhlas s americkou finanční pomocí Egyptu či co, tak náboženští fanatici ve vládě hned začnou mluvit o dobrovi a o zlovi. No považte. Hrůůůůza.

A perla. A druhá, a třetí. „Ve skutečnosti měla Amerika co do činění s nepřítelem, který nepředstavoval pro západní svět zásadní nebezpečí. Teroristé z řad islámských fundamentalistů mohli sice způsobit smrt mnoha lidí, ale jejich útok na Ameriku, potažmo západní demokracie, byl, jak se později ukázalo, mnohem více bojem o vliv v islámském světě, kde až do útoků na USA byli fundamentalisté marginálním hnutím.“ Zabedněnec Bush. Nepochopil, že nebezpečí nehrozí. Ještě tak dvě stě útoků po zanedbatelných třech či tři sta tisících mrtvých a pak by to ty Osámy přestalo bavit. Vždyť krize středního věku z monotónní všednosti přece semele každého. Bush to mohl odcivět, se svým spoluprezidentem AlGorem střílet na kachny či Cheneyho a počkat, až si islámisté ty svoje vnitřní nejasnosti vyřeší ke spokojenosti všech.

A Bush po útoku asi opravdu neměl dělat nic. „Naneštěstí už některé z prvních reakcí Bushovy administrativy naznačovaly, že Amerika půjde cestou nepřiměřeného posílení vnitřních bezpečnostních složek na úkor občanských svobod.“ Jak toto může napsat autor důvěrně seznámený s Amerikou? Vždyť do USA se přimotá přes jižní hranici milión ilegálních imigrantů ročně. A skoro žádná bezpečností agentura - CIA, FBI, pohraničnící, imigrační - si tehdy nepovídala s žádnou jinou. A ty občanské svobody taky pěkně zařvaly, teď se mohou odposlouchávat mezinárodní telefonáty mezi mnou a mojí matkou. Což jediné chápu jako útok na občanskou svobodu, protože delší než minutové naslouchání našemu rozhovoru je jistě kryto mezinárodními smlouvami proti mučení. Obecně je jistě důležité držet vládu zkrátka, protože jakmile lidem něco sebere, zpravidla jim to nedá zpátky. Avšak proti pedantsky zorganizované Evropě byla americká bezpečností infrastruktura vcelku k smíchu. Jak autor správně naznačuje, Američané si svobody váží, a proto se tam různým špinavcům tak snadno útočilo.

A trochu konspirace taky neuškodí. Možná si ten nálet na World Trade Center Bush objednal. „Někteří analytici, jako například bývalý poradce prezidenta Cartera Zbigniew Brzezinski, argumentují, že Bush nastolil cíleně atmosféru strachu, jež mu pak pomohla ke znovuzvolení v roce 2004.“ Jen je mírně ironické, že v článku posuzujícím možné historické odsouzení GW Bushe, se vyvolají duchové prezidenta historicky znemožněného již stoprocentně.

Irák si pochopitelně vysloužil velkou sekci. V záplavě stokrát omletých klišat je asi nejzajímavější toto pozorování: „Jenže útok na Irák se odehrál nikoliv pod vlajkou obrany lidských práv a mezinárodního práva, což by bylo téma schopné spojit přinejmenším většinu západních zemí, ale pod vlajkou obrany amerických národních zájmů.“ To jistě. Saddám masakroval své občany po tisících již drahnou dobu. Proč by tedy najednou v r. 2003 měl vyvstat přesvědčivý argument o tom, že lidská práva utpěla a je třeba vojensky zakročit? Ledažeby porušením lidských práv bylo Saddámovic zpoždění výplaty poukázek na ropu (NY Times) lidem okolo francouzského podvodníka Chiraca, který se tou dobou schovával před vyšetřováním z korupce v prezidentském úřadě. Při vzpomínce na tento roztomilý spolek mě jen poeticky napadá „Irák Chirac jeden...“ A „mezinárodní právo“ si taky moc nevyskakovalo – Saddám pravidelné náplavy jalových rezolucí OSN používal na zapalování doutníků ruským poradcům. Co ale spravedlivým nejvíc vadí, je proklatá „obrana amerických národních zájmů“. Když USA brání a pomáhají spravovat celý svět, tak jim dovolíme aby jejich vojáci umírali za naši tupost a lenost. Když se ale jednou dostali sami do potíží, je naší čestnou povinností jim podrazit nohy, a to i v případě zbavování se nejohavnější nestvůry naší doby. Co by totiž vzniklo za svět, kdyby tak prokazatelně záporná síla jako USA otevřeně tvrdila, že má, a nedejbože prosazovala, i vlastní zájmy. Světové společenství míru si rozvracet nedáme. Rozvracíme si ho sami.

A něco i z pytlíčku strategických rozborů, tedy „invaze... byla zpackaná i logisticky“. Byla nebyla. Irácká armáda se možná rozpouštět neměla, US vojáků mohlo být víc a měli být vycvičeni k policejní práci a ne k válčení, hranice uzavřeny pomocí dalších tisíců pohraničníků, Saddámovci měli být necháni u koryta. To je všechno skvělé, celkem drahé a bez křišťálové koule těžko předvídatelné. Na tuto situaci mě napadá analogie se současným finančním krachem šířícím se z USA. Ve finančnictví a ekonomice pracují desítky tisíc expertů, již mají poučky, skoro všechny informace, PhD, Nobelovy ceny, rovnice, počítače, zkušenosti z historie. A přesto všichni koukali jako vrány, jak se jim to nečekaně sesypalo pod nohama. Jak tedy, prosím pěkně, měli Bushovci znát všechny možné dopady invaze do tak výbušného a nepředvídatelného prostředí? Kolik poučných invazí se předtím provedlo do států s minoritou u vesla a s takovou úrovní teroru, jakou měl zorganizovanou Saddám? Kde měli Američané získávat perfektní špionážní informace, když samotní generálové irácké armády si vymýšleli, aby neskončili v sudu s kyselinou? A ve státě, kde i mírně posměšná poznámka vůči Saddámovi někde na ulici vedla k roztrhání otců a matek před očima jejich rodin teroristy ze Saddámovic okolí. A proč asi táta Bush zůstal v první válce v r. 1991 stát opodál? Jiří Bush ml. do toho šel a z miliónu rad si možná nevybral ty nejlepší. O vylodění v Normandii, kde zemřelo asi pět tisíc spojeneckých vojáků, ale taky jako první neslyším, jak to bylo zpackané.

Hezkým návodem je také spolehnutí se na takové charakterní a rozumné občany jak jsou Osáma a Saddám. „... sekulární Saddámův režim rozhodně nebyl přirozeným spojencem Al Kájdy...“ Mně by spíš selský rozum řekl, že když někdo nenávidí USA tak intenzivně a je ochoten kvůli tomu tak trojčit jako tito dva, tak že asi velice brzy poletí na jednom koštěti. Tyto kontakty, většinou provozované mimo protokol oficiálních státních návštěv, jsou také zdokumentovány (příklady zde či zde). Samozřejmě nerozmáznuté, jelikož mírotvorci z New York Times nemají důvod podporovat nenáviděnou administrativu.

Bush prý pobořil i dobré vztahy dobrých přátel. „Vztahy mezi tradičními spojenci USA v západní Evropě a Bushovou administrativou byly po dlouhou dobu na bodu mrazu.“ Jenže tak jednoduché to není. Zde by slušela poctivá analýza pacifistického zaměření obyvatel Evropy. Jinak dobří přátelé zůstali přáteli. Tony Blair zafungoval, přestože za to platil domácí politický kapitál. Co nenabízeli jak Chirac, tak i německý kancléř a současný zaměstnanec ruského Gazpromu Gerhard Schroeder, a proč, je také známo. Nicméně Sarkozy je nyní tradičním spojencem a stejně tak i Merkelová. Takže spíš by bylo příhodné se ptát, k čemu je tradiční spojenec, když nepomůže příteli v nečastých úzkých.

A válkou v Iráku je pak Bush mlácen po hlavě i ohledně ekonomiky. „K neúspěchu Bushovy vlády přispěly nemalým dílem i neurovnané ekonomické poměry v USA. Břemeno financování iráckého dobrodružství se nakonec ukázalo být příliš velkou zátěží i pro největší ekonomiku světa.“ Zadlužení díky válkám je jistě nepříjemné a dalo se tomu vyhnout. Mohli jsme vybudovat mosty pochopení směrem k Talibánu a zaslat peníze na rozvojou pomoc Iráku. Naštěstí jsou na světě země, kde ono vysmívané vítězství nad zlem má větší váhu než dočasné ekonomické problémy. Jinak finanční krachy, konjunktury a recese jsou celkem mimo přímý dosah vládnoucích amerických prezidentů. Ti přispívají tak, že řeknou, že konjunkturu vymysleli oni a na recesi zadělali oponenti v Kongresu či předchůdce. Pan Pehe chytře neříká, že hlavní problémy Bush způsobil, jen se mu líbí dát do jedné věty Bushe, recesi, depresi a znárodňování konzervativní vládou, což dokreslí Bushovo obecné a pokrytecké selhání.

Zajimavé je, že pan Pehe zmiňuje, že Bush je velice nepopulární. Škoda, že se nezamyslel, zdali takto brutálně neobjektivní psaní k tomu nepřispívá. Aby si totiž naklonil americká, drtivě liberální média, to by se musel Bush se Saddámem oženit.

Jak si článek pana Pehe čtu znovu a znovu, tak mě jen napadá, že mu to snad napsal nějaký student (jen čirou shodou okolností paštunsky přeloženo Talibán). Je to prostě tak jednoduše a intenzívně jednostranné, že mi to nezapadá ani do nejslabší kategorie Peheho komentářů. Nicméně mě nasměrování pana Pehe do populistického absurdna nikterak nešokuje. Vždyť do Rudého práva byl schopen na záležitost amerického radaru napsat toto: „Když Havel říká, že bychom měli spojenci, jakým jsou USA, bez řečí vyhovět, ve vzduchu visí ironická otázka, jak by asi USA reagovaly na žádost České republiky umístit na jejich území vojenské zařízení, obklopené pochybnostmi o zdravotních účincích a kontrolované jen českými vojáky, osvobozených od placení amerických daní? Odpověď je nasnadě.“ Opověď je vskutku nasnadě, nicméně ve vzduchu visí hlavně puch vychytralého řepáctví okresního formátu. Ta odpověď zní: „Jako velitel policejního elitního komanda, kterému se do jednotky přihlásil jeho pětiletý syn.“

Zastávat se Bushe není žádný med. Nicméně surfovat na vlně antibushismu lze jistě mnohem elegantněji, než bylo předvedeno ve zmíněném článku. Díky němu mě ani nenapadne rdít se za toto protáhlé proklatě probushovské provokačně propagační provolání, jelikož kladné aspekty či nelehké okolnosti měl vážně ve vší vážnosti vyváženě uvážit vážně znevážený Pehe.

Tucson, Arizona, 8. 11. 2008

neústavní nesoudný