Pastýř a jeho ovečka

Ještě donedávna byl Barack Obama darlingem amerického tisku, přinejmenším jeho liberální části. Stačila narážka zasloužilé členky volebního štábu Hillary Clintonové na to, že za své volební úspěchy vděčí výřečný senátor především své barvě pleti, a letěla na hodinu, zásluhy-nezásluhy. Za politicky nekorektní bylo pokládáno dokonce uvádění Obamy jeho plným jménem – Barack Hossein, neboť sympatizující tisk v tom tušil skrytou narážku na možné islámské vlivy.

A najednou jako kdyby to někdo odpískal. V posledním čísle vlivného časopisu „The New Republic“ si můžeme přečíst článek s podtitulkem „Proč obrací tisk své zbraně proti Obamovi?“ Nuže, proč? Obama je samozřejmě evangelický křesťan, o tom nemůže být sebemenší pochybnosti. K víře ho přivedl reverend Jeremiah A. Wright Jr., kazatel Sjednocené Kristovy církve v Chicagu, jejímž farníkem je Obama i dnes. Seznámili se ještě v 80. letech minulého století a od té doby byli nerozluční přátelé, jakými jen mohou být pastýř a jeho ovečka. Ze studnice reverendových názorů pochází většina Obamových přesvědčení a představ o světě, neboť, jak sám přiznává ve svém životopisném veledíle „Troufalost naděje“, tento svatý muž byl pro něho vždy spolehlivou mírou mravnosti všeho. Ostatně i samotný název Obamova bestselleru pochází z jednoho z četných kázání velebného pana Wrighta. Možná i z toho, které pronesl v jedné z univerzitních kaplí ve Washingtonu, 15. ledna roku 2006. Právě obsah tohoto kázání vyvolal současnou nevoli amerického tisku.

„Ve vězení v této zemi je více našich černých bratří než ve školách. Tato země je založena na rasismu a rasismus zde stále vládne. Žádný černoch zde nikdy nebude zvolen prezidentem, ani kdyby byl houževnatý jako Jesse Jackson a žádná černá žena se nikdy nebude hodit pro nic jiného, než co je schopno poskytnout její tělo.“ Takto zostra začal reverend Wright, ale pokračování bylo ještě překvapivější: „Amerika je hlavním teroristou světa. Tato země podporuje výrobu drog tím, že je dováží a na oplátku vyváží zbraně. Je to škola profesionálních zabijáků… Bombardujeme Irák, Kambodžu a Nikaraguu, kde zabíjíme ženy a děti a snažíme se přitom poštvat veřejné mínění proti Castrovi a Kaddáfímu…To Amerika strčila Mandelu do vězení a podporovala apartheid celých 27 let, co tam strávil. Amerika věří v nadřazenost bílých a méněcennost černých více, než věří v pánaboha.“

To už byl ctihodný reverend tak trochu v transu a prozpěvoval nadávky, jako kdyby je četl z brožurky Socialistické akademie: „Amerika nestydatě podporuje sionisty, zatímco ignoruje pošlapaná práva Palestinců a každý, kdo se tomu vzepře, dostane okamžitě nálepku antisemity. .. Lidský život pro Američana neznamená nic a cíl vždy ospravedlňuje prostředky.“ To si pište, že v kázání nechyběly ani jiné známé teze z dezinformační dílny KGB – třeba o tom, že virus AIDS vyvinuly a rozšířily po světě Spojené státy nebo o tom, že americká životní úroveň se udržuje jen a jen díky ožebračení Třetího světa.

Člověk, který s takovou vervou nenávidí svou vlast, musí nutně obdivovat Louise Farrakhana, fašizoidního vůdce hnutí Národ islámu, známého svým zvířecím židožroutstvím. A taky, že jo – loni v prosinci kongregace reverenda Wrighta udělila novodobému „führerovi“ cenu za celoživotní dílo. Ve svém laudatiu k ceně reverend Wright dává Farrakhanovi toto vysvědčení: „Hloubka jeho analýzy je objevná a fascinující. Jeho návody na řešení jsou poctivé a budou účinné.“

Reakce demokrata Obamy na zprávy v americkém tisku byla vůči příteli citlivá a kulantní. Nepopřel, že dotyčné kázání neopustil v polovině pobouřen jeho obsahem, nýbrž i s manželkou Michelle si ho vyslechli do konce, jakož i desítky dalších od té doby. Levity velebného pána vnímá prý jako „rady starého strýčka, které si jeden poslechne z ryzí uctivosti a nemusí se jimi řídit.“ Na setkání s vedením amerických židovských organizací udělení ceny zběsilému Farrakhanovi označil za „akt nepříliš citlivý vůči židovským spoluobčanům“. Byl to však reverend Wright, kterému Obama jako prvnímu veřejně poděkoval po svém zvolení do Senátu v roce 2004, a byl to stejný muž, který Barackovi požehnal při rozhodnutí ucházet se o Bílý dům. Spolu se prý pomodlili těsně před tiskovkou, na níž Obama oznámil svou kandidaturu. Skutečnost, že po tiskových odhaleních reverend Wright byl nyní nucen opustit Obamův volební štáb, dokazuje jen to, že až doposud v něm byl. Barack Obama ve svých veřejných vystoupeních nemluví příliš konkrétně, omezuje se na postmoderní větičky o naději, na niž se Američané mohou spolehnout. Rád opakuje, že s ním přichází budoucnost. Jakou budoucnost má na mysli, to prý řekne teprve potom, až bude zvolen prezidentem.

Anonym u moci

U prezidentských voleb, které 2. března proběhly v Rusku, nikdo ani z legrace nečekal s napětím na definitivní výsledky, jež ÚVK sdělila až v polovině následujícího týdne. Konstatovat, že Dmitrij Medveděv ve volbách drtivě zvítězil a stal se třetím prezidentem novodobého Ruska, bylo lze v kteroukoli hodinu po uzavření volebních místností, ba i před tím. Ta konstatace jako celek neměla žádný informační obsah. Nejde o nějaká dramatická narušení procedurálních volebních řádů. Že voliče naháněli k urnám bičem a cukrem, patří spíše k místnímu folklóru. Důležité je pochopit, že v žádném případě se nejednalo o volby.

Berme to jako danost: demokracie v Rusku utrpěla další zdrcující vítězství. Přesto samotný způsob, jakým Putin přenechal Medveděvovi moc, vstoupí nejspíš do učebnic ruských politických dějin. V zemi známé koloritními postavami svých vůdců moc poprvé přechází od jednoho anonymního prezidenta k dalšímu. Poprvé žádný praktický význam nemá nejen politický životopis nástupce, ba ani politický životopis předchůdce.

Posledního prosince roku 1999, když Jelcin přenechal Kreml Putinovi, byl to přece jenom čin aktivního politika, který se prosadil v tuhém zápase nejen se svým předchůdcem, ale s celým stranickým aparátem. Již tehdy si pozorovatelé lámali hlavu nad tím, jak dokázal Boris Jelcin protlačit na své místo člověka, který se politikou nikdy v životě nezabýval a okolnosti svého jmenování dodnes označuje za šťastný souběh náhod. A nyní o osm let později tento muž přenechává moc dalšímu úředníkovi, který o veřejnou politiku nikdy nejevil valný zájem. A zatímco na začátku tisíciletí často zaznívala oblíbená otázka – „Kdo je pan Putin?“ – dnes se nikdo netáže na to, kdo že je vlastně pan Medveděv? Je to totiž nezajímavé a nedůležité.

Samozřejmě, že již v nejbližších měsících budeme svědky vydání velkého množství životopisných titulů dokazujících, že Dmitrij Medveděv celým svým životem byl přímo předurčen pro tuto vysokou metu a zcela si zaslouží důvěru a lásku občanů Ruska. Napsat Medveděvův politický životopis věru nebude snadné, spíš takřka nemožné, neboť nový ruský prezident žádný politický životopis nikdy neměl. V tom se mimochodem neliší od milionů svých voličů, kteří o prezidentování nijak neusilují.

Medveděv je statisticky průměrný Rus, jenž se o politiku nestará, horlivě plní své pracovní povinnosti, rodinný typ, v jehož životě není místo pro boj o moc, pro troufalé činy, pro formulování silných osobních názorů – zkrátka a dobře, není místo pro to, čím se politik liší od nepolitika. Zdálo se, že takový člověk se z definice nemůže stát prezidentem země, jíž doteď vládli lidé s nepřehlédnutelnou politickou minulostí. Ve standardní demokracii člověka bez životopisu by ani nenapadlo usilovat o nejvyšší státní úřad – nikdo přece nepřispěje do jeho volební kasičky, nikdo mu nepostaví kampaň, nedokáže přesvědčit voliče, proč by pro něho měli hlasovat. Takový nýmand by prohrál každou televizní debatu s jinými uchazeči.

Konstatovat, že Dmitrij Medveděv ve volbách drtivě zvítězil a stal se třetím prezidentem novodobého Ruska, bylo lze v kteroukoli hodinu po uzavření volebních místností, ba i před tím. Nový ruský prezident těchto trapasů byl ušetřen a stal se prvním člověkem ve státě, aniž by odhalil veřejnosti své slabiny anebo třeba i silné stránky. Existuje jiný způsob, jak dědit moc – monarchický. Nežádá od uchazeče politickou aktivitu, moc obdrží z důvodu svého dědičného nároku. Přibližně tak probíhá střídání stráží v Kremlu. S tím rozdílem, že absolutní monarcha nezemřel, pouze se rozhodl poodstoupit od trůnu. Tím, že sám neví, co chce, a jakou roli chce hrát, znejisťuje společnost a vnáší zmatek do úřednických duší. Jakou úlohu bude hrát Vladimír Putin po slavnostní inauguraci Dmitrije Medveděva? Stane se skutečně předsedou vlády, jak naznačil, anebo jsou ty narážky pouze součástí dezinformační hry? Dojde k novému přerozdělení kompetencí mezi prezidentem a premiérem? Nestane se Medveděv jenom dočasnou figurkou zahřívající carský trůn v Kremlu, a jak dlouho může taková dočasnost trvat?

Nedávné nečekané posuny uvnitř správní rady Gazpromu, kde místo odcházejícího Medveděva obsadí nejspíš současný premiér Zubkov, svědčí o tom, že přetahovaná kremelských klanů pokračuje – v neposlední řadě proto, že kremelští borci nemají jasno ohledně kompetencí prezidenta Medveděva a nyní již bývalého prezidenta Putina. Volby 2. března v žádném případě nebyly přetržením cílové pásky, spíše startovacím výstřelem, po němž se zápas rozjede naplno.

51PRO 3/2008