Tak prý udeřila na lidstvo nová duševní choroba, nebo se to aspoň dozvídám z jedenáctého čísla týdeníku Respekt. Neduh ten obdržel název ekologická úzkost, a napadá jedince jímané strachem z měnícího se zemského klimatu. Kdo jím je zachvácen, vidí příznaky nadcházejících katastrof, kam jen se podívá: jednou to může být déletrvající sucho, jindy zase že ne a nechce přestat pršet, hladiny moří stoupají nebo naopak klesají, v atmosféře přibývá zhoubného plynu CO₂ … není konce kalamit, jejichž původcem je pochopitelně vždy člověk. Pardon, západní člověk; člověkové takzvaní rozvojoví nižádnými ekologickými úzkostmi netrpí, i kdyby polovinu světa včetně svých vlastních zemí v poušť obrátiti měli.

Pomalu abychom snad těch panik nechali. Klimatické podmínky této vrtošivé planety se měnily, mění a měniti budou; a my můžeme být rádi že nás výkyvy povětrnosti posadily do tzv. interglaciálu, relativně nedlouhé přestávky mezi dvěma ledovými dobami. Nehrozí sice v tu ránu že bychom se jednoho dne probudili s jinovatkou na fousech, jelikož vypukla další doba ledová, ale chladné období, jaké v Evropě panovalo mezi 15. a 19. stoletím (malá doba ledová), se opakovat může a pravděpodobně i bude, jen nevíme kdy. To jsou ovšem příliš dlouhodobé souvislosti a ty, kteříž se pasovali do role zachránců světa, nezajímají. Oni potřebují něco, čím by mohli pouštět hrůzu na nedovtipné lidičky hned; i vytvořili bubáka ekologické úzkosti, v nějž stálým omíláním sami uvěřili a teď se ho bojí. Haha, přespravedliví mládenečkové, do vlastní smyčky jste se chytili! Jo, léčit choroby světa by měl pouze ten, kdo si dokáže udržet nadhled nad tím, co vypouští z úst; jakmile začne brát sám sebe vážně, jest ztracen.

Bubák, zjevení nehmotné, může nahánět strach, rozplyne se však, zaostříme-li na něj reflektor faktů. Příkladem může být onen výše zmíněný obsah CO₂ - po česku kysličníku uhličitého – v ovzduší matičky Země. Sledujme jeho koncentraci, kam až sahají písemné záznamy (t.j. do hloubky nějakých sto až sto padesáti let) a srovnejme s křivkou růstu světového obyvatelstva za touž dobu: vyjde nám, že v přepočtu na jednu každou bytost lidskou se ta koncentrace nikterak nezvýšila, nýbrž poklesla na třetinu. Malér tudíž nenese jméno oteplení nebo čím tak ještě bývá strašíváno, nýbrž pokračujícího a stále se stupňujícího přelidňování. Kdyby to takhle mělo jít dál, musela by matička Země v polovině tohoto století uživit kolem patnácti miliard strávníků; a jest se obávati že je neuživí, spíš že poví – teď dost, lehkomyslná pakáži, pošlu na vás hladomor tuhle a hladomor tamhle, abyste měli proč skuhrat. Kdo jeví sklon k ekologické úzkosti, zde má motiv.

Jenže, kat aby to spral, nelze si vinu za ten stav naložit na svůj vlastní, západní hřbet, jak velí móda tohoto pokryteckého času, maje bezvýjimečně původ v lidu rozvojových zemí. V čem by ona rozvojovost měla záležet, může být nejasné, ledaže by jí byla schopnost některých etnik rozplemenit se během třiceti let (obzvláštní borci to stihnou i za dvacet) na dvojnásobek, se všemi představitelnými i veškeré obraznosti se vymykajícími následky. Co s tím… je ještě nějaké co s tím? Přímého dohledu na země stižené bezuzdnou množivostí se Západ vzdal; bylť nazván kolonialismem a upadl v opovržení. Místní potentáti mají jiné starosti, a když jim přerostou přes hlavy… no co: napřáhnou dlaň pro rozvojovou pomoc. Prostí lidičkové pak, seženou-li těch pět až deset tisíc dolarů, kolik si tak obvykle účtují převaděčské gangy, řeší své potíže přesunem do bájně bohatých zemí na severních březích moře Středozemního, aniž je napadne vzdát se byť jen cípku náboženských i všch ostatních obyčejů, jimž mají co děkovat za svou zaostalost před jejímiž následky utíkají.

Evropské lidstvo jest v názoru na příliv zájemců o snadnější živobytí rozpolceno. Duchové akademičtí je vítají, spatřujíce v nich oživení kulturní jednotvárnosti, obecný lid ale neskáče radostí, doveda si představit milardové výdaje potřebné k alimentaci obtížně integrovatelných nebo o žádnou integraci ani nestojících přišelců, jež bude - jak také jinak – nucen zapravit ve formě daní. Věru že jsem zvědav na výsledky blížících se evropských voleb, po nichž se bezpochyby rozlehne bědování – populismus! Populisté na postupu! Bodejť by nebyli. Prozradím na sebe, že se také chystám volit populisticky, kdyby mi už jednou někdo ráčil prozradit, co vůbec je tím slovem míněno.

Hannover, 30. dubna 2019