Od abdikace krále Eduarda VIII. (1936) kvůli americké milence, kterou nesměl posadit na trůn, nezažila britská monarchie a společnost takovou krizi, jakou jí nyní naservírovala americká herečka, manželka prince Harryho. V Anglii a v královské rodině se necítila dobře, odmítla obtížnou ceremoniální roli, jakou jí sňatek přisoudil a unesla prince do Ameriky. Nedosti na tom si v těsné spolupráci s kamarádkou, americkou hvězdou televizních rozhovorů Oprah Winfreyovou sepsala scénář k dlouhému rozhovoru (sestříhaném na 85 minut), v němž nehorázně napadla královskou rodinu z nejtěžšího zločinu proti lidskosti – z rasismu. Ještě před několika desítkami let, kdy v angloamerické společnosti přežíval zdravý rozum, by její vystoupení vyvolalo všeobecný odpor a odsudek, dnes ale sedí u internetu statisíce aktivistů posedlých ideologií sociální spravedlnosti, inkluze menšin, antirasismu i multikulturalismu a číhá na každou příležitost si stěžovat a hanobit veřejně známou osobu, jež se prohřešila proti tzv. „politické korektnosti”. Jaké eldorádo skýtá útok na prince a princezny i následníka trůnu. Samozřejmě všeobecně ctěnou královnu Alžbětu Meghan z katalogu svých útrap vynechala, ale co naplat pomluvy se týkají celé rodiny.
Když se v pondělí po pomlouvačném rozhovoru proslulý konferenciér Piers Morgan ve svém pořadu „Good Morning Britain” chytil se svým kolegou a prohlásil, že je Meghan lhářka a nevěří, že pomýšlela na sebevraždu, ani že ji nějaký starší člen královské rodiny odřekl pomoc a nedovolil kvůli reputaci koruny, aby si v depresi zašla k psychiatrovi, vypukla twitterová bouře a regulační úřad veřejné komunikace OFCOM obdržel 41 015 protestů. Jako obvykle dav protestantů zvítězil, protože ti na jeho straně, možná statisíce, nemají důvod se ozývat. Morgan dobře věděl, že v televizní stanici ITV tím pádem končí, ze studia na protest vypochodoval a do světa tweetoval slavný citát Winstona Churchilla: „Někteří lidé považují svobodu projevu za právo vyhlašovat své názory, když jim ale někdo odporuje, považují to za nehoráznost.”
Jedním z absurdních nepsaných dogmat dnešní vládnoucí ideologie je pravidlo, že má oběť vždycky pravdu a pokud je to žena, cizinka a dokonce míšenka ve sporu s královskou rodinou, pro mnohé relikt špatné minulosti, tak má pravdu hned trojnásobnou a není o čem diskutovat. Žijeme v době, kdy je identita osoby důležitější než fakta. Podle této pokrytecké zásady si také obě ženy připravily scénář vystoupení. Winfreyová snad poprvé zapomněla na svou kousavost, žádný výrok „vyslýchané” ani náznakem nezpochybnila, jen občas předstírala údiv. Samozřejmě, obě vědí, že je anglická společnost rozpolcená, podle posledního průzkumu, třetina Angličanů sympatizuje s královnou a pětina s Harrym a Meghan. Polovina neví. A Američané? Ti si jistě vyslechli příběh královských uprchlíků se zadostiučiněním. Jak by si prezident a Hilary Clintonová mohli nechat ujít příležitost nevyjádřit sympatie americké oběti palácového spiknutí, na té poslední výspě kolonialismu, kde kdosi spekuloval o barvě pokožky nastávajícího potomka a jeho statutu? O takových věcech se nežertuje.
Samozřejmě britští novináři a někteří i bez ohledu na svůj postoj k monarchii, se tak snadno opít rohlíkem nedají a nepodložená obvinění Meghan kritizují. Ostatně, kdo by si nepamatoval nadšení, s jakým ji královská rodina i národ přijal. Jak se všichni radovali z monarchie, která jde s dobou a jak přispěje k utužení Britského společenství národů. A teď mají uvěřit, že ji v paláci opomíjeli, zanedbávali a přehlíželi? Že ji dohnali k pláči, že chudinku pronásledovala bulvární média, že snad pomýšlela na sebevraždu? Tahle asertivní sebevědomá herečka, jež na titulní stranu modního časopisu Vogue umístila 15 nejdůležitějších žen světa, až na tři všechny „barevné” aktivistky lidských práv či feministky a poučovala Angličany o jejich nevědomém rasismu, jak hlásá ideologie „woke” (uvědomělých), jež tak zdařile ničí angloamerický svět.
Jak napsal novinářka Celia Waldenová v Telegraphu, celé to interview nemělo jiný cíl, „než představit ženu železné vůle, která se vydala na cestu planetární celebrity, jako malou ztracenou a ublíženou holčičku. Herecký výkon hodný oscarového ocenění”.
Vysvětlení celé aféry není nijak složité. Jak známo Američany a Angličany rozděluje společný jazyk, nedorozumění jsou běžná. Meghan vyrostla v Kalifornii, kde panuje kultura cítit se zahanbeně nebo inspirovaně, projevovat vášnivé nadšení i smutek, prostě překypovat city a přestože měla od dětství velkou nevýhodu rozbitého manželství rodičů, prosadila se v konkurenčním prostředí Holywoodu, kde vládne agresivní sebepropagace. A tak musela mít v tíživém prostředí chmurného Kensingtonského paláce občas nepříjemné pocity a jak se nyní ukazuje, šikanovala ve vzteku své služebné. Rady, jak se má přizpůsobit královskému protokolu se jí zamlouvat nemusely. Nesměla odpovídat na úšklebky bulváru, měla se naučit zdrženlivosti a pokory před publikem, nedávat najevo city, vyhýbat se politice a neobviňovat anglickou společnost americkým komplexem z rasismu. Možná ani nezvládala to nepochopitelné anglické škádlení či sarkasmus. Ceremoniální role je nudná i nevděčná a s princem Harrym, který je v pořadí k trůnu až na šestém místě patřila k těm posledním vzadu v rodinné hierarchii, což vyžaduje formální podřízenost. Kdyby ovšem chtěla, jak napsala jedna Američanka z Londýna, nebyla tak netrpělivá a ambiciózní, mohla se všemu naučit. Dala přednost stát se královnou v Americe.