Do roku 2019 k zamyšlení

Což sme psoty naseli, toť bude plenie (Píseň veselé chudiny, 14. stol.) 

Přeji všem mým blízkým a známým, vážených čtenářů nevyjímaje, šťastný a veselý nový rok, třebaže chovám odůvodněnou obavu, že v širším, globálním měřítku moc šťastný nebude, a veselý už vůbec ne. Přivlekli jsme si s sebou ze starého roku objemný pytel neřešených problémů v blahém domnění, že se vyřeší už nějak samy sebou, a ono houbeles. Neřešené problémy mohou jen narůstat a rozpínat se, nabalovat se dalšími a dalšími vrstvami potíží jako sněhová koule, až se z neřešeného problému stane problém neřešitelný. Nemáme k tomu daleko.

Co je ústředním hlavolamem tohoto poněkud vyšinutého času, je všeobecně známo, byť i vznešenými duchy na vědomí nebráno, ušlechtilými slovíčky na růžovo lakováno: hromadná migrace z podvyživených končin světa do prozatím ještě úživné Evropy. Poslední dobou, pravda, uprchlický proud slábne, což ale není důvodem k předčasnému jásotu. Jednak jsou evropští politikové existenčně závislí na hlasech poddaných občánků, vesměs nenadšených vyhlídkou na soužití s přišelci cizích, obtížně přijatelných mravů (užívání nožů jakožto prostředku diskuze například), jednak že prostě nemá každý uchazeč o evropské pohostinství ty tisíce dolarů, co jich je zapotřebí k úplatě převaděčským gangům (3200 – 6500 US$ podle stupně komfortu a zajištěnosti). Tím také padají všechny lamentace nad nebohými běženci vyhnanými ze svých zemí holou bídou; kdo ty prachy má - sám bych si pro ně jen tak bezevšeho do kapsy sáhnout nemohl -, není politováníhodný chudinka, nýbrž v podmínkách své vlasti slušně zámožný člověk. I zanechme povrchností.

Ani tím jsme se však nedostali na kořen uprchlických malérů: množí se lidstvo, množí se jako ty breberky, a ze všeho nejpilněji právě lidstvo nejbědnějších končin této nenafouknutelné planety. Několik namátkou vybraných příkladů bohdá ozřejmí každému krom naprostých tupců či cyniků šibeniční lhůtu, jež nám je neúprosnou logikou dějin vyměřena:

- Afghánistán: 15,5 milionů obyvatel r. 1979 - 35,5 mil. r. 2017, neboli víc než zdvojnásobení v běhu osmatřiceti let, a to je tam celou tu dobu válka!

- Niger: 1,7 milionu r.1960 – 21,5 mil. r. 2017, čili zmnožení na osminásobek za sedmpadesát let. Jestlipak by to nebylo na Nobelovu cenu… teď honem nevím čeho, žeby míru? Ale jsou i jiní kabrňáci.

- Egypt: z 2,5 milionů na přelomu století osmnáctého a devatenáctého, kdy nakázal provést sčítání lidu imperátor Napoleon Buonaparte, nakynul počet jeho obyvatel na 18,5 mil. roku 1945, 97 milionů r. 2017 a bezpochyby už přes stovku milionů dnes. K jakému až číslu se ještě chce množit obyvatelstvo této od dob faraonů až po dnešek stále stejné zelené nudličky v okolní poušti, jest věru záhadno.

Evropské obyvatelstvo se tak překotně nemnoží, i mohlo by se zdát, že je ze zodpovědnosti za globální malér vyňato, ale chyba: což jsme psoty naseli praví básník století čtrnáctého, jako by předvídal dnešní patálie. Přitom jsme si my, lidé civilizace západní, psotu živelné migrace naseli z valného dílu sami. Až někdy do let šedesátých minulého století provozoval bílý muž vládu nad územími, odkud vychází dnešní chaotická migrace; měl tudíž jistou možnost jí když ne zabránit, aspoň ji vhodnými opatřeními korigovat. Jenže bílému muži se znechtělo být vládcem, policajtem i služebníkem té všelijak zbarvené čeládky od jižního cípu Afriky až kamsi k břehům Čínského moře. Bylo to podnikání spíš ztrátové, než aby z něj kdovíjak zbohatl, jak se z nedomyšlení mívá za to, spíš tíha zodpovědnosti, jíž se nedalo dostát bez úhony, navíc s Kainovým znamením kolonialismu na čele. I odhodil bílý muž břímě tak nevděčné jako děravou ponožku.

Není ovšem dnes oportunní vzpomínat v dobrém na fuj, fuj kolonialismus. Národy úpící pod koloniálním jařmem toužily po samostatnosti (mluvívá se o svobodě, ale svoboda a samostatnost jsou dvě ne vždy do páru jdoucí boty) a také se jí dočkaly, až kdo jen může horempádem z nich utíká k někdejším ujařmitelům a kolonialistům. I je to všechno nějak popletené. Kde se stala chyba?

Asi že se příliš necháváme ovlivňovat úzkou levicovo-intelektuální menšinou, jíž se ještě nestalo, aby se ve svých předpokladech nezmýlila. Pomalu by bylo načase nechat korektnostní krasomluvy a přimout skutečnost, jaká je. Udílení samostatnosti kdekomu po všech polednících a rovnoběžkách v naději, že se s ní dostaví i nepochybný právní řád, občanská svoboda a svého názvu si zasluhující demokracie, nejenže nedosáhlo předpokládaného výsledku, ale v mnoha případech vyústilo v holou šaškárnu. Co s tím… že by se evropským mocnostem zachtělo obnovit své někdejší koloniální panství, je stěží představitelné a také by vedlo jen k dalším patáliím a neřešitelnostem. Spíš bude Západ chtě nechtě nucen vymezit hranici. Zde jsme my a tam oni, jež můžeme občas povytáhnout z bryndy, aniž bychom hned upadli do druhého extrému nadřadivše jejich zájmy vlastním, jakž se z přehnané ohleduplnosti mnohdy děje.

Což se týká i současné migrační krize. Populační přebytky nerozvinutého světa – mluvit o rozvojovém mi připadá cynické – u nás přijmout nemůžeme, k tomu naše ubytovací kapacity nepostačují. Můžeme ale rozlišovat mezi žadateli skýtajícími naději na přizpůsobení našim kulturním normám a těmi, kdož už předem jakoukoli integraci s opovržením odmítají. Alternativou, jakkoli doporučovanou nad špatnosti světa povznesenými dobroději, je rozmíchání v jednotné multikulturní kaši; a ať jsem třeba xenofob, rasista, zápaďacký šovinista (další tituly doplniž si každý sám), nepřeji toho nám ni budoucím, za něž pociťujeme také jakousi zodpovědnost. Nebo aspoň jak kdo; jsou i tací, že nepociťují zodpovědnost vůbec za nic, a přesto si dovolují rozhodovat o osudu lidstva.

Hannover, 2. ledna 2019