Je islámská demokracie protimluv, nebo idea, která má právo na šanci a vlastní vývoj?

Už to bylo řečeno vícekrát, i na stránkách této rubriky, ale některé věci je třeba připomínat. Zvláště takové, jež naznačují nové trendy s těžko předvídatelnými důsledky. K nim patří zápas o charakter Egypta.

Je to zárodek občanské války mezi islamisty (chtějí stát na základě šaríi) a sekularisty (chtějí stát občanský)? Leccos tomu nasvědčuje. Problém je ale v tom, že z pohledu médií, sympatií a antipatií, které mediální pohled vyvolává, se výrazně změnily role. To je novinka, která může ovlivnit vývoj.

Hurá, máme sympatie Západu...

Letošní srpen v Egyptě snad poprvé v moderních dějinách ukazuje islamisty v roli oběti, což k nim vyvolává sympatie. V tom koření velká změna. Ne že by to islamisté nedostávali "sežrat" už dříve. Zavíráni i popravováni byli v samotném Egyptě (od 50. let, kdy se vlády ujali vojáci), armáda proti nim víckrát zasáhla v Turecku a mučedníky měli – či stále mají – v Iráku, Sýrii, Bahrajnu i jinde. Ale Egypt to vše poprvé ukazuje v přímém přenosu, na veřejných prostranstvích a v podobě občanského vzdoru proti brutální policii a armádě.

Suma sumárum, v době internetu a satelitních televizí poprvé vidíme islamisty ne v roli těch, kteří hrozí, vraždí a podřezávají rukojmí, ale v roli obětí. Symbolicky to může mít podobný význam, jako když v roce 1977 němečtí teroristé z RAF unesli, fotili a poté zabili průmyslníka Schleyera – Němci tehdy poprvé viděli v roli oběti bývalého esesáka.

Že měli Muslimští bratři své plány a vize, jak z Egypta učinit zemi nepřátelskou pro jiný světonázor či náboženství? Že to dokládají jejich útoky na křesťanské (koptské) kostely? Kampak s těmi argumenty na mediální mainstream. To jsou jen detaily, které se dostanou někam dolů na stranu 14. Hlavní obraz, ten, který určuje sympatie, líčí Bratry mlácených a zabíjených obětí. Hotovo.

Muslimští bratři a jejich stoupenci mají v tom mediálním obrazu blíže k tomu, co sami známe ze 17. listopadu 1989 nebo z pekingského náměstí Tchien-an-men, než k symbolu krvežíznivých džihádistů. To se pak nemůže neprojevit. Nezapomeňme, že masakr na náměstí Tchien-an-men zůstává jedním z hlavních důvodů, proč Evropská unie udržuje zbrojní embargo vůči Pekingu. Může teď reagovat zásadně jinak na armádní puč v Egyptě? Těžko. A těžko může potlačit i pochopení pro islámskou demokracii – takovou, jež sází na svobodné volby a logický úspěch islamistů v nich.

Je to problém už proto, že samotný výraz islámská demokracie působí jako protimluv. Západ připouští teoretickou možnost demokracie v zemi s islámskou tradicí, ale nesmí to být demokracie opírající se o islám (něco jako regionální verze křesťanské demokracie ztělesněné německou CDU). Až záběry ukazující Bratry v roli obětí, v roli těch, s nimiž se Západ může solidarizovat, to mění.

Pro vliv politického islámu ty záběry udělaly strašně moc. První islámskou demokracii zavedl v roce 1979 Írán, ale působila v lepším případě jako karikatura, v horším jako hrozba. Pak to islamisté zkusili v Alžírsku, ale když jim volební triumf anulovala armáda, začali teroristickou válku (za šest let na sto tisíc mrtvých). Od té doby platí, že politický islám – ať už ve vládní, nebo v džihádistické formě – je hrozba, a to po čertech konkrétní, krvavá a totalitářská. Ale teď zní ta otázka jinak: Znamená dvacet let stará zkušenost Alžírska, že flirt s islamisty nemůže skončit jinak ani v Egyptě? Znamená, že jakmile stát připustí vládní vliv islamistů, dříve či později dospěje k totalitě? Egypt definitivní odpověď nedává už proto, že experiment s vládou islamistů trval jen rok. Ten rok nepřinesl přímou hrozbu, jen nekompetenci – a upřímně, nikdo v Egyptě není vzorem kompetence.

…a navíc podporu Turecka

V nekompetentně řízené zemi je logické, že když se po desítkách let vlády vojáků a výjimečného stavu vyhlásí svobodné volby, získá v nich síla dosud nevyzkoušená, zakazovaná a zavíraná – síla s nimbem disidentů, tedy Muslimští bratři. Jsou-li skutečně hrozbou pro bezpečnost, měli být soudně zakázáni. Ale když už byli islamisté připuštěni k volbám a pak vyhráli, nelze se divit, že tento stav a jeho legitimitu brání. A že když se ocitli v roli obětí, nějakým způsobem je brání i Západ.

Západ se svým důrazem na formální stránku věcí nemůže říci, že přijímá křesťanskou demokracii, ale odmítá islámskou demokracii. To jako kdyby řekl, že přijímá politiku opírající se o křesťanské hodnoty, ale odmítá politiku opírající se o hodnoty islámské. To jako by řekl, že přijímá křesťanství, ale odmítá islám. Je možné to říci na Západě nahlas, aniž bychom se dopustili zločinů paušalizace, diskriminace či rasismu? Asi ne, ale musí být možné říci, že islámskou demokracii má smysl posuzovat podle Turecka.

Turecko – člen NATO a kandidát EU – má vládu politických islamistů už deset let. Zvyšuje zemi prosperitu. Osvobozuje ji od národovecké řevnivosti vůči Řekům, Arménům a Kurdům. Ale v poslední době to dává "sežrat" liberálně smýšlejícím občanům i sekulárním generálům, donedávna spojeneckému Izraeli i vojákům vEgyptě. Je to důsledek ideologie islámu či spíše toho, že premiér Erdogan po deseti letech u moci propadl víře ve vlastní výjimečnost? Po zkušenosti s tím, jak si po dlouhých letech na špičce politiky počínal Václav Klaus, by člověk sázel spíše na to druhé. Ale jeden háček pro Západ tu zůstává.

Když islamisté ovládli Írán či zkoušeli ovládnout Alžírsko, stál proti nim celý blok tradičních států. Když teď usilují o vládu v Egyptě, ten blok se rozštěpil – Turecko a Katar fandí Bratrům, Saúdská Arábie a emiráty armádě, Západ váhá. Takže místo aby Bratři reflektovali svůj neúspěch, mohou sázet na podporu zvenčí. Mluvit o islámské demokracii v Egyptě je naštěstí předčasné. Ale proti riziku, že tamní islamisté získají účinnou oporu venku, působí strašák 11. září poněkud vyčpěle.

LN, 26.8.2013