V keňské rezervaci jsem dvakrát fotografoval zvířata. Poprvé to bylo v roce 2005, podruhé letos, ještě minulý týden. Na pohled se rezervace nezměnila: půl druhé tisícovky kilometrů savany, tu a tam roste akácie, kolem říček Mara a Talek a nanicovatých přítoků mně neznámých jmen řídká křovinatá vegetace a všude, kam oko dohlédne, zvířata, počínaje slony a nosorožci a konče, dejme tomu, kapesními antilopami zvanými dik dik. Mimo pohled ale k velké změně došlo.

Ještě před dvěma lety byl dosažitelný signál mobilního telefonu jen v táboře, díky satelitní anténě a na ni navěšenému zařízení. Letos byl všude, kde mě napadlo to kontrolovat, signál operátora velmi příhodně nazvaného Safaricom. Na webové stránce Safaricomu je hned v záhlaví fotografie polonahého bojovníka. Není vidět, že by měl mobil v ruce, ale vyloučeno to není, spíš je to pravděpodobné, proč jinak by ho tam dávali, a že mu mobil není vidět, to je jen milá africká nedůslednost. Když projíždíte Keňou po silnicích, které jsou, možno-li, ještě horší než ty naše, míjíte shluky chatrčí a budek, které v prvních hodinách budete považovat za součást chudinského slumu. Jsou to obydlí lidí žijících na relativně slušné úrovni, a mezi chatrčemi narazíte velmi často na zelenou budku s nápisem Safaricom. V městečku Nakuru jsem sledoval provoz zdejší taxikářské společnosti. Servis se neprovozuje automobilem, ale na kole. Cyklotaxikář má na kole vypolštářovaný nosič, někdy ozdobený třásničkami. A nezřídka vidíte, jak veze na nosiči zákazníka v „business suit“, tedy v saku a kravatě, s aktovkou na klíně, s mobilem u ucha, a sám taxikář taky telefonuje.

Přirozeně, že z toho mám smíšené pocity. Na našem autě se zasekla brzda. Zajeli jsme do servisu v městečku Narok. Ze servismana se vyklubala servisowoman, tedy automechanička. Poznal jsem to, až když promluvila, podle svalnatých paží čouhajících zpod vyhrnutých rukávů bych to nehádal. Jednou rukou mlátila kladivem do brzdového bubnu a druhou rukou držela mobil a zřejmě probírala společenské události.

„Ona je Masaj?“ zeptal jsem se našeho řidiče a průvodce Johna. Narok je nedaleko Masai Mary a i v městečku samém často potkáte štíhlé postavy v nápadných červených chalátech, typických pro Masaje.

„Ona je Kikuj, samozřejmě,“ odpověděl John a dal najevo podiv, jak mě mohlo napadnout, že by Masaj byl schopen tak speciální práce, jako je oprava zaseknuté brzdy. Samozřejmě, i on je Kikuj. Osten byl v tónu hlasu patrný. Osten, který v mnoha zemích přerostl do břitu a ten břit zabíjel a mnohde zabíjí v orgiích mezikmenové nenávisti. Pomůže nová technologie, jako je mobilní telefon, obrousit břity a hroty? Nebo je zhorší? Jen v Keni je čtyřicet kmenů a etnických skupin. Najdou k sobě cestu, anebo je technika od sebe oddálí, protože pomůže spojit a upevnit pocity kmenových sounáležitostí? A to je jen jeden z mnoha problémů tohoto kontinentu.

Projížděl jsem po prašných silnicích, díval se na zelené budky Safaricomu a říkal jsem si - je tohle opravdu to nejdůležitější, co v téhle zemi potřebujete? Ale chraňbůh, že bych to nějak odsuzoval. Miloš Zeman kdysi přišel s krásným termínem „ostrůvek pozitivní deviace“. Přes všechny paradoxní rysy si myslím, že i prvky vyspělých technologií jsou takovými ostrůvky pozitivní deviace ve světě, který by se potřeboval pozitivně posunout na kontinentální úrovni.

Myslím si to.

Nebo aspoň doufám.

LN, 20.8.2007