Vaccaro, který se odtamtud nedávno vrátil, popsal v New York Times svoje dojmy z bojiště. Podle něj je nejsilnějším spojencem Talibánců americká vojenská byrokracie. Američtí velitelé musí svá hlášení z bojiště odevzdávat v Power Pointu a v předepsaných formátech. Speciální jednotka, ve které Vaccaro sloužil, nesměla v sedmdesáti procentech případů zautočit na Talibánce, protože včas nedostala všech jedenáct povolení, která musela předcházet každému útoku. Nepřítel pochopitelně na tato generálská „go“ nečekal.
Němečtí byrokraté v maskáčích to zařídili ještě elegantněji. Němečtí vojáci v Afghánistánu jsou vyzbrojeni hmoždíři s dostřelem čtyř kilometrů, ale zároveň jsou odzbrojeni předpisy, podle kterých by museli před každým výstřelem zavolat „stůjte tady NATO“. Toto absurdní pravidlo bylo zrušeno až v dubnu 2009; v tichosti, samozřejmě, protože ani německá veřejnost prostě nemá střílení ráda.
Před takovou nezkrotnou vůlí k vítězství nepřítel v panice neprchá a západní státy se tak po letech bojů v Afgánistánu vmanévrovaly do situace, kdy mohou pouze spořádaně ustoupit do předem připravených pozic. V Londýně rokovali vůdci států o tom, jak co nejdůstojněji vyvěsit bílou vlajku. Ale vlastně jim není co vyčítat, protože dokonale reprezentují vůli většiny. A to je přece podstata demokracie, nebo ne? Právě že ne tak úplně.
Londýn, pár dní později a o pár ulic dál. Na pranýři stojí bývalý premier Tony Blair. Jak to, že pomáhal odstranit Sadáma Husajna, i když ještě žádnou atomovou bombu neměl? To, že tak podle nejlepšího svědomí sloužil britským národním zájmům, ho neomlouvá. Před budovou demonstrovala proti „lháři“ Blairovi morálně pobouřená veřejnost, která by pravdu o strategicky nutné preventivní akci v Iráku nesnesla a její historický význam nepochopila. Blair se v roce 2003 zachoval jako vůdce, který v nevyhnutelných situacích používá moc, a v roce 2010 jako filozof, který stoicky přijme nevděk masy. Tony Blair jednal, ačkoliv nemusel, a byl tak zatím posledním v řadě státníků. Po něm nastoupili již pouze politici, kteří reagují, jen když je to naprosto nevyhnutelné.
Duševně odzbrojená západní společnost věří, že mír je důležitejší než svoboda, a volí politiky, kteří se bojí zodpovědnosti. Ti pak posílají do boje vojáky, kteří sice mají v jedné ruce zbraň, ale za zády dobře viditelnou bílou vlajku.
Psáno pro E15