Když na poslední mnichovské bezpečnostní konferenci byl zástupce americké vlády tázán, čím se soudobý mezinárodní terorismus zásadně liší od italských Rudých brigád, Irské republikánské armády v Ulsteru anebo německé Frakce Rudé armády ze 70. a 80. let minulého století, odvětil bez rozmyšlení: „Kdepak, nedá se to srovnat. Tentokrát je to vážné.“ Úředník určitě nechtěl nikoho urazit. Jenže mimoděčné zvolání prozrazuje, jak podstatně se liší podvědomé vnímání terorismu, jenž míří proti nám, od toho, co míří proti jiným.

Velké národy jsou sebestředné a náchylné k tomu pokládat vlastní problémy za ojedinělé. Vůbec to neznamená, že by byly lhostejné k cizímu neštěstí. Po výbuších v moskevském metru slíbil Barack Obama svému ruskému protějšku veškerou myslitelnou pomoc při dopadení útočníků, ať už to myslel jakkoli. Události v Moskvě nepochybně vnímal prizmatem americké zkušenosti z 11. září 2001.

Až doteď boj s mezinárodním terorismem byl pro vládu Spojených států páteří světového vývoje, jakousi univerzální politikou. Koncepční protimluv spočíval v tom, že tažení proti mezinárodnímu terorismu se nikdy nestalo všeobecným tažením Západu, i když „křižáctví“ mu bylo nejednou podsouváno. Řada důležitých spojenců se snažila vytěžit vlastní vlivové dividendy z americké přezaměstnanosti protiteroristickým bojem. Výměna důvěrných údajů rozhodující pro efektivitu takového boje není možná tam, kde chybí důvěra a v činech partnerů se zračí kořistnický zájem.

Ve svých pamětech bývalý ředitel CIA George Tenet poznamenává, že rusko-americká spolupráce v boji proti teroru vždy zůstávala hrou „špionů proti špionům“. Za stavu, kdy každá strana řeší především vlastní problémy, jsou dvojí standardy nevyhnutelné. Tak tomu bylo vždycky i ve vztazích mnohem bližších spojenců, než jsou Spojené státy a Rusko. Vláda Velké Británie kupříkladu po desetiletí žádala Washington, aby zakázal americkým Irům sbírat prostředky na „boj za svobodu Ulsteru“. Žádala bezvýsledně, neboť protiimperiální osvobozovací patos je důležitým prvkem amerického sebevědomí a Irové tvoří významnou skupinu voličů. Ve Francii v 90. letech minulého století platila tzv. „Mitterandova doktrína“, v souladu s níž Paříž nevydávala do Itálie extremisty z Rudých brigád, pokud neměli na rukou krev – socialistický prezident měl totiž za to, že ve vlasti jim nebude zaručen spravedlivý soud.

Je tedy vůbec myslitelný společný boj velmocí proti terorismu? Obecně sdílený výklad, kdo je a kdo není terorista, asi není zcela možný, dokud existuje politika. Avšak soupeřící velmoci by se přinejmenším mohly zdržet využívání teroristických organizací proti sobě, což bylo běžné v době studené války, a nesnažit se vytěžit výhody z vnitřních problémů druhé strany. Sympatie k extremismu, který míří proti oponentovi, se tak či onak jako bumerang vrací k původci a zasazuje mu smrtící úder. Začátek 21. století přináší další a další důkazy tohoto axiomu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6