Média nás průběžně zásobují zprávami o neuvěřitelně absurdních nápadech sociálních inženýrů všeho druhu. Někteří lidé míní, že to jsou okrajové jevy, kterými je zbytečné se zabývat. Myslím, že jde o nebezpečné podcenění situace.

Jednu takovou zprávu přinesla média před pár dny. Byla o tom, jak to v Německu slízla od samozvaných strážců politické korektnosti firma Knorr za to, že jeden ze svých produktů nazývá „cikánská omáčka“ (zde). Což je podle nich označení veskrze rasistické. Příběh se pak odvíjel podle už tradičního scénáře. Místo, aby firma na příslušné „aktivisty“ zavolala doktora Chocholouschka (česky Chocholouška), kecla si před nimi na zadek, posypala si hlavu popelem a přislíbila, že výrobek přejmenuje na „papriková omáčka na maďarský způsob“. Tedy stejný průběh jako když předtím po zadupání těchto novodobých Koniášů stáhli ocas mezi nohy třeba výrobci rýže Uncle Ben’s (zde) nebo zmrzliny Eskimo (zde). A jako to nejspíš udělají i firmy, které se ocitnou v jejich hledáčku příště...

Někteří lidé namítají, že tím, jak média o těchto absurdnostech informují a jejich kritici se vůči nim vymezují, se jim vlastně dostává nežádoucí publicity a „okrajový“ projev nadměrné horlivosti několika od reality odtržených jedinců tím získává na vážnosti. Podle mne je to však nebezpečné podceňování potenciálních dopadů těchto aktivit. Jejich ignorováním bychom totiž jen vytvářeli pocit, že je nám vlastně jedno, že zase někdo organizuje naše životy, nebo že s tím dokonce souhlasíme. Časem by pak začaly být považovány tyto výkřiky za normální a oprávněné a ten, kdo by se nechtěl stát terčem těchto samozvaných strážců politické korektnosti, by začal svoje projevy podrobovat důkladné autocenzuře. A tak by například majitel restaurace z obav před možnými problémy raději přejmenoval „cikánskou hovězí pečeni“ na „hovězí pečeni s omáčkou na maďarský způsob“.

Další častou námitkou, která se v souvislosti s těmito výplody objevuje, je to, že jde o záležitosti, které některým lidem pomůžou, a přitom nikomu neublíží. Jenomže ve skutečnosti často poškozují právě ty, kterým mají „pomoci“. Navíc bez toho, aby ti o takovou „podporu“ stáli. To se ostatně stalo i v kauze „cikánské omáčky“, když se v diskuzi pod příslušným článkem našlo hned několik dutolebců, kteří neodolali pokušení se do Romů trefovat. Diskutabilní je i to, jak má příslušníkům tohoto etnika přejmenování omáčky vlastně prospět. Zjevně to není jasné ani šéfovi německé Ústřední rady Sithů a Romů panu Roseovi, který prohlásil, že „Je dobře, že Knorr reaguje na stížnosti mnoha lidí, ale cikánská omáčka a cikánský řízek nejsou ty nejdůležitější věci“. Neboli jinak řečeno: „Kdybyste raději místo blbin řešili záležitosti, které Romy opravdu trápí“.

Pro lidi žijící v zemích na západ od nás je tato „výchova ke správným názorům“ relativně novou zkušeností, ovšem našinci pamatující období minulého režimu se nemohou zbavit dojmu, že vkročili podruhé do stejné řeky. Opět se totiž vrací doba, ve které se jim někdo snaží vyhnat z hlavy „závadné“ uvažování a nahradit je tím jediným „správným“. Hledá přitom náznaky „škodlivých“ ideí i tam, kde by to nikoho normálního nenapadlo ani ve snu. Stejně jako to dělali strážci myšlení za komunistů. Ti totiž dokázali odhalit i takové „zákeřnosti“, jako byla třeba „závadnost“ některých SPZ. Třeba v Ústí nad Labem se musela přestat užívat značka US, protože po vyčerpání všech 9 999 číselných kombinací a přidání prvního písmene by se po silnicích proháněla vozidla označená USA. A ve Strakonicích po značce STA následovala rovnou STC. Proč se přeskočila STB, snad není třeba vysvětlovat...

Soudruzi to měli zkrátka promakaný a byli mistry v tom, jak lidem otravovat život. Přičemž někdy to bylo jen směšné, ale jindy to končilo i hůř. A tak není divu, že jsou jejich pokračovatelé považováni za jednu z nejvážnějších hrozeb pro naši demokracii a svobodu. Obavy z návratu nesvobody jsou podle mne opravdu oprávněné. Jenom si nemyslím, že nám hrozí totalita komunistická. Ne že by se snad soudruzi vzdali své ideologie a touhy nás zase všechny ovládat. To spíš začne Země obíhat kolem Měsíce, než aby oni prohlásili, že marxismus-leninismus jsou bláboly. Kdyby měli zkrátka tu sílu, tak by nám ještě ukázali zač je toho bolševický loket. Jejich problém (a naše štěstí) je ovšem v tom, že oni už ji nemají a ani se nerýsuje žádná možnost, že by ji mohli získat. A tak boj proti návratu komunistické totality ze všeho nejvíc připomíná šturmování do minulé války...

Odkud nebezpečí ztráty svobody v současnosti přichází, však dle mého soudu naznačují pravě takové epizody, jako je zmiňovaná kauza závadnosti „cikánské omáčky“. Tedy ze zemí, které jsme po desetiletí považovali za stabilní pilíře a vzory demokracie a svobody. Riziko je o to větší, že nejsme na hrozbu z této strany dostatečně připraveni. Vždyť kdo by si před lety pomyslel, že k nám budou z USA přicházet zprávy o vandalismu a rabování vydávaném za boj proti rasové diskriminaci (zde), o vyhazování z práce za „nesprávný“ názor (zde), o preferování jednoho etnika před jiným (zde), o zakazování „nesprávných“ filmů (zde) a o jiných záležitostech, které mají k demokracii a svobodě asi tak daleko jako Sahara k zalednění.

Někdo možná namítne, že Amerika je daleko, ale obdobné věci vidíme, byť zatím v ne tak intenzivní míře, i na starém kontinentě. Ostatně kauza „cikánské omáčky“ se odehrála v Německu. Tedy ve stejné zemi, kde už dříve za svoje varování před postupným pronikáním islámu do německé společnosti dostal tamní ekonom a politik Thilo Sarrazin nejdřív padáka z představenstva Spolkové banky (zde) a pak i ze strany SPD (zde). A co se týká vyhazovu ze strany za svobodně projevený názor, tak to ani nemusíme chodit moc daleko. Jen si vzpomeňme, jak vloni vyletěl z ODS pan Václav Klaus ml., který si dovolil kritizovat náš parlament za to, že jen otrocky přijímá vše, co dostane befelem od bruselské vrchnosti. I když vzhledem k tomu, jak brzo poté spatřilo světlo světa jeho hnutí Trikolóra, se nemohu zbavit dojmu, že šel tomu vyhazovu hodně naproti...

Případ „cikánské omáčky“ zkrátka není ojedinělým úletem vyšinutého snaživce, ale jedním z dílků zapadajícím do mozaiky toho, co se dnes na západ od nás děje a co má tendence pronikat i k nám. Zatím jen velice nenápadně, ale o to nebezpečněji ve formě „epidemie blbosti“, o které jsem psala před nedávnem (zde). V každém případě bychom se měli mít na pozoru a boj proti blbosti nepodceňovat. Ta totiž až příliš často chodí ruku v ruce s nesvobodou...