Jak mohou již od vzniku státu Izrael v roce 1948 existující politický, náboženský, civilizační a ve svých každodenních důsledcích ozbrojený teritoriální konflikt vnímat ti, kteří od něj žijí tisíce kilometrů vzdáleni ve svých - už dlouhá desetiletí vojensky neohrožovaných - evropských zemích?

Nabízím následující úvahu: jestliže je nějaká (nejen vojenská) technologie již jednou vyvinuta, nelze ji zmrazit či dokonce vracet vývoj zpět. Plyne z toho ale, že mají být veškeré tyto prostředky zcela automaticky nasazovány bez ohledu na to, kdo přesně je cílem těchto aktivit a jak roste jejich ničivá síla a dosah? Má jít o zničení nebo vyhlazení protivníka? Především jde totiž vždy o akt vůle, jde o realizaci, vykonání konkrétní svobodné volby toho, kdo těmito ničivými prostředky disponuje.

A napadají-li nás v této souvislosti ve vojenské oblasti především rakety s neustále se prodlužujícím doletem a zvyšující se dostupnost jaderných zbraní, měli bychom být schopni domýšlet všechny strategické kombinace užití těchto vojenských prostředků různými aktéry světového dění (a ne jen některé kombinace, jak tomu bývá často zvykem).

Stává-li se politika nebo veřejné mínění podřízenou a jen sleduje rozvoj zejména vojenských technologií, dostává se politika do podřízeného vztahu k vojenským cílům a vojenskému způsobu myšlení a o demokratickém projevování vůle a demokratickém procesu, v limitním případě o demokratickém společenském zřízení, nemůže být řeči.

V demokraciích tomu totiž musí být právě naopak: politika rozhoduje o případném užití vojenských prostředků (například k zajištění bezpečnosti občanů státu a integrity jeho území), protože jsou to tito politici, kteří se ve svobodných volbách ucházejí o své (znovu)zvolení, a to mimo jiné i se zcela konkrétními programy v oblasti obranné politiky a vojenské doktríny. Odlišnosti mezi jednotlivými koncepty zajištění národní bezpečnosti pak mohou spolurozhodnout o vítězi voleb.

Jakkoliv to dnes může být nepříliš populární poznámka, pak elementární nadřazenost politiky a demokratického procesu nad ozbrojenými silami dnes v Izraeli zajištěna bezpochyby je. Lze z toho pak samozřejmě vyvozovat i konkrétní politickou odpovědnost. Tyto konkrétní vojenské a strategické přístupy a politiky lze pak podle měnící se poptávky voličů měnit, modifikovat, nahrazovat jinými.

Oběti z řad civilistů a dokonce dětí nemohou nenechat lhostejným nikoho. A k těm, kteří se dnes přicházejí vykřičet do ulic evropských metropolí: místo hledání dalších a opakovaně neúspěšných mírových plánů a různých roadmaps se jejich ambiciózních autorů ptejte, co konkrétního udělali za poslední týdny oni a jejich vlády pro skutečnou pomoc trpícím civilistům, například pro distribuci potravin v této oblasti.

Zkrácená verze vyšla 27. 1. v deníku E15

Autor je poradcem prezidenta republiky