Rudé právo, 19.12.1970, str.1, uvádí seznam literátů, kteří podepsali loyalty oath - věrnost politickým potřebám nové doby: P.Bojar, V.Cach, B.Cetyna, M.Fábera, M.Florian, J.Hájek, R.Hrbek, J.Kainar, J.Kozák, C.Jeřábek, H.Johnová, J.Marek, K.Michl, V.Pazourek, V.Pekárek, J.Rybák, A.Pludek, B.Říha, J.Sekera, I.Skála, L.Stehlík, V.Stejskal, M.Tomanová, J.Tomeček, S.Turek, A.Vrbová, V.Závada.

Rudé právo, 1.2.1971, str.3, ediční velečlánek "Šli proti nám": Kontrarevoluční výzva 2000 slov. "Iniciátory a autory této výzvy byli profesor Jan Brod, Ludvík Vaculík, A.J.Liehm, O. Wichterle, J.Škvorecký a další."

Promptně jsem informoval přítele provinilce.

Jeho odpověď v dopisu - Toronto, 5.března 1971:

Potěšila mě zpráva Rudého práva o mé účasti na kontrarevolučním činu. Manifest 2000 slov jsem četl jednoho dne v Literárkách, a to až poté, co byl napaden. Oddechl jsem si, že jsem zřejmě nebyl doma, když obvolávali potenciální signatáře.

Pomýšlím na to, že pro tu srandu napíši redakci Rudého práva a požádám je o tiskovou opravu, asi takového znění: Není pravda... nýbrž je pravda, že Josef Škvorecký si manifest 2000 slov přečetl, až když byl otištěn. Je dále pravda, že protože není marxistou, dodnes nepochopil kontrarevoluční podstatu zmíněného manifestu, jenž se mu naopak jevil idealisticky humánním, neboť proti lidem, kteří mlčeli k přehmatům a deformacím padesátých let, mělo být rázně zakročeno, případně vyvozeny právní důsledky. Za případnou kontrarevolučnost takového názoru se podepsaný omlouvá svými buržoazními přežitky myšlení."

- - -

S rokem osmašedesátým do emigrační tématiky vstupuje nový fenomén - straniční renegáti, kontrarevoluční čachráři. Naprosto právem obdržel zasloužilý umělec Alexej Pludek státní cenu za svůj román Vabank o onom annus memorabilis. Něco tak náramně antisemitského streicherovského, třídně zapáleného jsem od té doby již neměl potěšení znovuobjevit.

Emigranty, od normalizace odpelášivší, pořádně přeoral, jedovatou hlízu vyplevelil již doc. RSDr. O. Pilát, Csc. v Zemědělských novinách (23. ledna 1986). v pojednání "Nejbídnější z bídných konců: emigrace na cestách zrady." Tolik jsou morbidní, "že by na lidstvo klidně seslali i jadernou katastrofu." Takový tedy soud tohoto Piláta. S příkladným literárním zpracováním tak zkázonosných oblud jsem se dosud nesetkal a není známo, že by Alezej Pludek měl v úmyslu stvořit Vabank II k získání státní ceny II.

Režimoví literáti nás též občas zpodobňovali jako politováníhodné, ochuzené, trošku směšné postavičky, jako třeba byl Amerikán v Kotrhunově románu Pytláci i bratranec v Křenkově románu Tomáš a Markéta. Luboš Jurik ve slovenském opusu Emigranti (Bratislava: Pravda, 1977, str.336) jejich řady rozšířil z vykořisťovatelů a kriminální spodiny na stranické renegáty, kontarevolucionáře. V dramatu s varovně převýchovnými prvky se setkáváme s touto emigrantskou čtveřicí: 1. Lékař utíká kvůli ženské, která ho pak beztoho zradí. 2. Dělník utíká kvůli automobilům - kapitalistickému pozlátku. 3.Číšník kvůli zločinné činnosti, uniknout před trestem. 4.Zbývá člen strany, literát, renegát, podlá osoba. Takovým tvorům udělil osud po zásluze. Pomýlený a poučivší se lékař se vrací do Bratislavy, dělník rovněž poučený se vrací po automobilovém karambolu, ale bez nohy, číšník se dostane do kapitalistického kriminálu a renegát literát se děsí existence v podmínkách nelítostného vykořisťování.

Vše k podpoře normalizační premisy, že "Životní pouť za hranicemi je souhrnem strachu, napětí, omylu a osobních porážek." (slova rudého katechety Jiřího Bagára, ve skutečnosti fiktivní postavy, jejímž jménem psali střídající se členové redakce, Tvorba, 9. června 1982.

- - -

Neexistoval žádný legitimní důvod odejít od budování socialismu. Činily tak jen osoby svedené nebo zaprodané. O deklaraci všeobecných lidských práv včetně práva odchodu kamkoliv je neradno se zmínit, na rozdíl od zápecnického tvrzení, že nelze změnit vlast jako nelze změnit vlastní matku. Západní civilizace tento v podstatě feudální princip zavrhla už aspoň před dvěma stoletími. V komunistické interperaci získal hodně materialistickou, majetnickou podobu: Občan nemá právo odejít, poněvadž by odešel se vzděláním, které mu dal lid, dělnická třída, vládnoucí rodná strana, takže ono mu vlastně nepatří. Vzdělání jako dar, porovnatelný k fasování onucí.

Obsah a forma hanobení exilu se rozhodovala na nejvyšší politické úrovni. Hrozilo totiž nebezpečí, že i z plánované skandalizace mohla vzejít popularizace, poskytnutí jinak nedosažitelné informace. Veřejnost pak převrátila černé v bílé, dozvěděla se, co jinak by nevěděla, a veškerá iniciativa by byla kontraproduktivní.

Ideologové se ovšem činili. Národ krmen nehoráznostmi o gestapáku Jiřím (Georg) Pelikánovi (J.Bohatka a B.Roháček "V cizím žoldu", Tribuna, 5 pokračování v ročníku 1975), o Židech Golstückerovi a Šikovi. Se soustředěním nejen na prominenty, jak téměř poeticky vyjádřil Vojtěch Dolejší (Rudé právo, 4.2.1972.¨): "Pomocí krysařovy píšťalky pana Svitáka a spol. se podařilo odvést několik tisíc mladých lidí do "zemí svobody". Nyní tito svedení ztroskotanci píší prosebné dopisy, aby se směli vrátit domů."

Hodně se o ztracencích uveřejnilo v Tribuně: reportáž dr. Josefa Brůži "Zapadlí vlastenci" (7.10.1970), F.Nezdařila "Ve stínu mrakodrapů" (30.6.1971), V.Svobody a B.Háka "Tam, kde se obchoduje s pracovní silou" (31.5.1972).

Společným jmenovatelem je tvrzení, že emigranti lkají, strašně se jim stýská, život v kapitalismu je život v Dantově Infernu, naprostá většina baží po pokání a navrácení do rodné země. Proč se tedy nevrací? Poněvadž jsou pomýlení, desinformovaní, obětí buržoazního teroru. Nikde ale specifické údaje, kolik se po všech amnestiích emigrantů vrátilo, že jich snad není víc než jedno procento a mezi nimi ani jeden aspoň poněkud známější kajícník.

Navrátilcům odpuštěno bude, ale současně zcela nebude. Žádné nároky na původní byt, zaměstnání, kádrové hodnocení.

Lékař Karel Balák píše v Rudém právu (13.1.1972) "jak jsou morbidní a neuvážená slova emigranta dr. Milana Nováka, která mi zaslal z Miami na Floridě, zřejmě proto, aby se zavděčil svým chlebodárcům."

Jsme chátra s diabolickými motivy. A beze studu: "Za naše peníze ´Pány´ v Kanadě" (Tribuna, 4,4.1973). V tomtéž zdroji (18.4.1973) se lze dočíst o "bývalém spisovateli Josefu Škvoreckém".

- - -

Nebylo by církve bez hříšných oveček, žadonících o pokání. Docent Jiří Cvekl ve sdělení "Nejsme na jedné platformě" (Tribuna, 17.9.1975) poskytl znamenitý příklad poinvazní samohany. Obořil se na bývalého prvního tajemníka Dubčeka a jeho úvahy o demokracii a roli většiny takto:

"Pro buržoazní demokraty se tato zásada formalizuje, stává se jakýmsi fetišem, jemuž obětují třídní hlediska. V leninském pojetí se zásada většiny uplatňuje především jako boj a získání většiny. Jako pravý maloburžoazní demokrat Dubček hledisko většiny absolutizuje, když volá: Jen pomocí většiny se zjišťuje správnost stranického stanoviska. To je ovšem čirý idealismus. V leninismu se vždy všechny demokratické zásady podřizovaly revoluční účelnosti."

Znalci mě přesvědčili, že Cvekl si nedělal legraci. Lucemburská komunististická strana obdrží ve volbách polovinu jednoho procenta hlasů, ale volby vlastně vyhrála, neboť všechny demokratické zásady jsou podřízeny revoluční účelnosti.

Karel Douděra, Rudé právo, 26. března 1997: "Je snad náhodné, že všichni protagonisté ´demokratického socialismu´ z roku 1968, kteří odešli do emigrace, se dali do služeb antikomunistických centrál?" Kde jsou ty centrály? Znal jsem řadu zájemců, marně se rozhlížejících po ideodiverzní kariéře. Nepřehlédnutelný je dialektický uzelec protikladů: všichni utečenci se zaprodali ideodiverzním centrálám, ale ty je současně odhodily, a tak zaslouženě končí na smetišti dějin.

- - -

V tomto českém národě snad není rodina, jejíž příslušník, bývalý přítel či aspoň někdo známý by nebyl odešel za hranice. Takové osudy aby poskytovaly habaděj inspirace, jenže literární žeň, ať už z pera odešlých či doma zůstavších, zůstává dost chudá a pokud snad přece jen existuje, zájem čtenářů věru neuchvátila.

Dosud se mi ale nechce zcela věřit tvrzení pesimistů, že takovému žánru je už definitivně odzvoněno. Třeba tady máme co dělat jen s jakýmsi nedorozuměním s většinou, která ze země nikdy neodešla. Ti odešlí či aspoň částečně navrácení se dívají na původní domov jinýma očima. Stejná řeč a kořeny mládí, ale hodně jiná zkušenost s lety emancipace v demokratickém prostředí, v kontrastu se shrbeným přežíváním v totalitní kleci. Psychologická překážka odstranitelná, která si ovšem vyžádá svůj čas a vzájemnou ochotu se na jejím odstraňování podílet.

(Z připravované knihy "Škvorečtí - 40 let zážitků a korespondence")

Neoficiální stránky Oty Ulče