19.3.2024 | Svátek má Josef


SVĚT: Biden, postrach Kremlu

10.5.2021

Zhruba před dvěma týdny jsme svorně čekali na velkou válku. Její propuknutí bylo otázkou času. Bez válečného vyústění soustředění ruské zbroje a „kanonenfutru“ podél ukrajinských hranic nedávalo valného smyslu. Bylo jasné, že jen velká válka mohla korunovat logické konstrukce expertního společenství a zpětně vysvětlit jak vojenské přípravy, tak agresivní protiukrajinskou rétoriku Kremlu. 

A najednou svět přišel o logickou koncovku hry. Žurnalisté náhle neměli o čem psát a experti co vysvětlovat. Ti, co průběh a dopad války dávno dotáhli do logických konců, potřebovali rychle najít pravé důvody pro nečekaný vývoj a nebylo to jednoduché. V takové situaci myšlení bolí obzvlášť. Proto bylo jednodušší tvářit se pumprdentně, jako by se nic nestalo, a spěšně si najít jinou existenciální hrozbu. Experti se sešli pro jistotu na tom, že Moskva se v poslední chvíli něčeho zalekla. Třeba byla překvapena zjištěním, že ukrajinská armáda je nehorázně bojeschopná a její morálka je uměle vyšroubovaná do nebes, což znamená, že by celková cena dobrodružství byla vyšší, než je únosné. 

Takové vysvětlení zajisté nemohlo nikoho uspokojit. Rusové sotva mohli zahájit tak důležité tažení, aniž by jejich zpravodajství zajistilo veškeré vstupní údaje: početnost protivníka, jeho vyzbrojení, motivovanost vojska, atd. Zbývalo jediné plausibilní vysvětlení: Kreml se zalekl svorné a rozhodné reakce Západu, zvlášť Bílého domu pod vedením bojechtivého Bidena ochotného hájit civilizační hodnoty za každou cenu, včetně nasazení vojenské síly. Podle této logiky se zcela očividně projevil zásadní rozdíl mezi ústupností bývalého prezidenta Trumpa a Bidenovým pevným a ofenzívním vedením západního světa. Tváří v tvář hrozící nemilosrdné odvetě spojeného Západu, který je připraven se jako jeden muž postavit na obranu Ukrajiny, stáhl Putin ocas mezi nohy a s velkou hanbou od svého plánu ustoupil. Krize, dá se říct, vyústila v Putinovu velkou potupu a v další Bidenovo drtivé vítězství.

Je s podivem, že na takovém výkladu nyní vůbec nikdo nebazíruje. Experti se raději upřeně koukají jinam. Asi proto, že celá expertní logika v této věci byla mimořádně dětinská a značně zavádějící. A nejde jen o realitu, jež ničemu z této intelektuální konstrukce neodpovídala. Nebyly sebemenší známky připravenosti na vojenskou reakci západních zemí, zejména Ameriky. Po celém obvodu potenciálního bojiště nebyla zpozorována žádná koncentrace vojáků a techniky bloku NATO v množstvích potřebných pro odražení útoku. Spojené státy navýšily početnost svého kontingentu v Německu o pouhých 5 tisíc mužů, což vůbec nemusí souviset s rusko-ukrajinským konfliktem. Ústně slibované přemístění amerického loďstva do černomořských vod coby demonstrace varovně vztyčeného prstu se nakonec ani náznakem nekonalo. Podle sdělení Turecka se v blízkosti konfliktu pohybovaly jen dvě americké válečné lodě, leč ani ty nepožádaly o povolení k proplutí přes turecké průlivy směrem k zóně konfliktu.

Vzhledem k náhlému nezájmu expertů nemůžeme s jistotou hodnotit současný stav. Je známo, že Rusové stáhli od ukrajinských hranic hlavně lidskou sílu, leč vojenská technika z valné části zůstala na místě. Na rejdištích v dohledu velkých přístavů nadále kotví ruské výsadkové lodě schopné kdykoli dopravit na břeh útočné armádní jednotky. Výsadek by mohl mířit na severo-taurické předpolí, kde lze otevřít cestu na Mariupol a posléze na Krym. Zdejší atomová elektrárna generuje celou třetinu ukrajinské elektřiny. A hlavně je zde kanál, přivádějící tolik potřebnou vodu na Krym. V případě úspěchu by se dal reanimovat sen o bájném Novorusku zahrnujícím celý jih Ukrajiny.

Vypadá to spíše na promyšlenou kuřáckou přestávku než na bezhlavý útěk před hrozící odvetou. Ostatně ani koncentrace ruských vojsk v žádnou chvíli neodpovídala doktrinálnímu pravidlu o trojnásobné převaze nutné pro zahájení ofenzívy. Dle oficiálních údajů ukrajinské rozvědky v dubnu Rusko mělo v blízkosti hranic 90 až 110 tisíc ozbrojenců. Posilování kontingentů probíhalo nápadně okatě, snímky táhnoucích vojsk byly nabízeny agenturám div ne zadarmo. A co když se nepřipravovala opravdová válka, nýbrž jen válka nervů? Anebo snad Putin a jeho generální štábisté přečetli celou situaci jinak než slovutní politologové a seznali, že vývojový vektor je pro Rusko vcelku příznivý?

Třeba pochopili, že celé vzrušeni liberálních expertů kolem Bidenova odhodlání zahájit globální tažení proti diktátorským režimům obecně, a Putinově režimu zvlášť, je jen způsobem zbožného přání, které je vždy otcem myšlenky. Trapnou dětinskostí totiž zavání celá intelektuální konstrukce našich liberálů, kteří čůrají olej samým blahem, že konečně v Bílém domě nesedí Putinův ratlík Trump, nýbrž opravdový světlonoš a superman demokracie Biden, člověk mimořádně ostrovtipný a pohotový, chrlící nesmrtelné aforismy, jehož každou nahodile pronesenou větu lze rovnou tisknout do knih se zlatou ořízkou. Člověk s pevným důstojnickým vystupováním a půlstoletím lítého boje proti autoritářství všeho druhu. Jak se tak hezky říká: Nikdo vám nedá tolik, kolik on může slíbit.

Bezpočet faktů svědčí o tom, že ruský postup ovlivňovaly zcela jiné faktory. V květnu a červnu na území Evropy budou probíhat vojenské manévry Defender Europe 21 s americkou účastí. Moskevské vojenské dobrodružství je sotva myslitelné, dokud americká vojska, byť nepočetná, zůstanou poblíž zóny konfliktu. Moskva podle všeho značně pokročila v přípravách k definitivnímu spojení Ruska a Běloruska do jednoho státního celku, ať již se bude jmenovat jakkoli. Analytici očekávali, že odpovídající prohlášení zazní již během oficiální návštěvy prezidenta Lukašenka v Moskvě, tedy 22. dubna. Dokument je údajně zcela připraven a jeho definitivní verze je oběma stranami schválena. Něco donutilo Putina podpis odložit, leč je to jen odklad dočasný. O nadcházejícím znovusjednocení svědčí náhle nepřátelská rétorika běloruské moci vůči Ukrajině. V takovém případě by Ukrajina musela čelit útoku na frontě o tisíc kilometrů delší než nyní. Západ je připraven a tak trochu uklidněn posledním vzedmutím napětí. Další celosvazové vojenské manévry jsou naplánovány na podzim letošního roku. Jinými slovy válka se nekonala, protože byla nejspíše odročena na brzký podzim.

Jaké poučení si mohl Putin vzít ze čtvrtletního pobytu Bidena v Bílém domě? Především to, že Biden nepodnikl nic, co by Putina mohlo opravdu bolet. Přestože Kongres schválil dvě rezoluce o tuhých sankcích proti dostavbě Severního proudu 2, Biden je nejenže neplnil, ale dokonale je sabotoval tím, že vytvářel kolem dostavby informační šum a kouřovou clonu. Připomenu pro jistotu, že prezident Trump podrobil sankcím celý vějíř zúčastněných firem a tím zastavil stavbu energovodu na rok a dva měsíce. 

Práce se obnovily až 25. ledna, pátý den po Bidenově inauguraci. Od té doby dostavba pokračovala údernickým tempem 800, někdy až 1500 metrů za den. Momentálně jsou práce pozastaveny nikoli Bidenovým přispěním, nýbrž v důsledku soudních sporů s ekologickými organizacemi. Americký prezident bez zbytečného hluku zrušil veškeré sankce, čímž způsobil, že na některých místech k dostavbě nezbývá víc než 10 kilometrů. Až bude energovod uveden do provozu, geopolitická situace Ukrajiny bude takřka neudržitelná. Není pochyb, že Bidenova vláda po kolaudací Nordstreamu-2 vydá 150. vážné varování a zdůvodní průšvih těžkým dědictvím trumpismu. 

Bidenův ministr zahraničí Antony Blinken využil několika posledních příležitostí k tomu, aby utvrdil nové znění ruské strategie Washingtonu. Na setkání ministrů zahraničí G7 a pak i během oficiální návštěvy Kyjeva rozhodně prohlásil, že Spojené státy budou bezvýhradně podporovat Ukrajinu a snažit se zároveň o obnovení normálních vztahů s Ruskem. V rámci nové přísnosti bude Amerika rozhodně bdít a neobyčejně bedlivě sledovat všechny kroky Ruska. Putin jistě musel hrůzou zešedivět při myšlence na bdícího Bidena, který ho bedlivě sleduje.

Každým svým reálným činem Biden dokazuje, jak moc stojí o prohloubení vztahů s Moskvou. Za poslední měsíce jeho poradce v otázkách bezpečnosti Jack Sullivan stihl třikrát vést zdlouhavá jednání se svým ruským protějškem Nikolajem Patruševem, aniž by si našel čas na krátké zavolání svému ukrajinskému partnerovi, tajemníkovi Rady národní bezpečnosti Alexeji Danilovu. To svědčí o seřazení priorit. Biden se musel hodně přemáhat, než konečně zavolal prezidentovi Zelenskému. Na rozdíl od telefonátů s Putinem hovor s Ukrajincem znuděný Biden demonstrativně přerušil – zavěsil, aniž by ukrajinskému prezidentovi poskytl příležitost probrat důležité otázky, třeba otázku zbrojních dodávek. Putina zato pozval na tzv. klimatický summit a později vyjádřil nekritické nadšení z jeho projevu, který charakterizoval jako mimořádně pokrokový, což z úst amerických levičáků zní jako pochvala největší. 

Pomoc Ukrajině, která ještě v posledním Trumpově roce činila 415 milionů dolarů, Biden zkrouhl na 125 milionů, podle principu slibem nezarmoutíš. Pro srovnání: o něco více, 150 milionů, poskytuje Biden teroristické organizaci Hamás, která přitom žehrá, že jí to nestačí na důstojný život rodin mučedníků. Ve svých jednáních s Ruskem o situaci na Ukrajině snadno hodil za klobouk základní princip, na němž trvala Ukrajina – žádná jednání typu o nás bez nás. Není vůbec náhoda, že nyní na doněckém bojišti umírá v průměru desetkrát více ukrajinských vojáků než v Trumpově posledním roce. Na rozdíl od liberálních nadšenců Putin si je dobře pamětliv, že ještě v roce 2014 coby Obamův ministr zahraničí doporučoval Biden svému tehdejšímu kyjevskému protějšku Turčynovovi neklást Rusku odpor na Donbase a důstojně vložit osud Krymu do rukou ruského vůdce.

Nejbližší možnost ukázat Kremlu, jak vypadá hrozivé Bidenovo bdění a bedlivé pozorování, se naskytne nejspíš v červnu během evropského turné amerického prezidenta. Biden o setkání hlasitě žadoní, Putin se takticky zdráhá. Osobně nemám pochybnosti, že přátelské setkání, dojde-li k němu, bude historickým sedmimílovým krokem k obnovení normálních vztahů mezi oběma velmocemi.