(první část zde)

V průběhu roku 2013 a 2014 se bez zvláštního zájmu Západu prakticky rozpadl Irák, který již není funkčním státem. Je rozdělen na část šíitskou, na část sunnitskou ovládanou ISIS, tedy je součástí vyhlášeného chalifátu, který se sám nazval Islámský stát v Iráku a Levantě, a zvláštní oblastí jsou pak území Kurdů.

Zdánlivě obrovské vojenské úspěchy ISIS a jeho rozšíření, nad kterým se kdekdo podivoval, vyplynulo z toho, že převzal jako sunnitská organizace od sunnitů, povstalců proti Asádovi, takzvaná „osvobozená území“ v Sýrii a pak sunnitská území v Iráku.

Lze říci, že irácká armáda již neexistuje. Jako bojové jednotky jsou odhodlanější a schopnější spíše šíitské milice a kmenové jednotky. Pokud však prohrají, jak se stalo nedávno jednomu z kmenů na území ISIL, následuje masakr. Prakticky bez ohlasu ve světovém tisku zde bylo najednou zavražděno více než 700 členů kmene. Obrázky hromadných poprav, podobné masakrům prováděným SS a Einsatzgruppe v Sovětském svazu, které dává ISIS na internet, se už ani nedostanou do běžných medií. 

Vraždění 1700 šiítů v Tirkítu

ISIS postupuje také proto, že na straně ISIS stojí bývalí vojáci Saddáma Husajna, ze strany Baas, takzvané Socialistické strany arabské obrody, kterou pseudointelektuálové řídící politické kroky armády USA v době porážky Saddáma za nadšeného hýkání všech „pokrokových“ novinářů Západu nechali na pospas šíitům. Proto má ISIS vojáky schopné obsluhovat moderní americké zbraně, které při panickém úprku - a často při „nenápadném“ přechodu - k ISIS vlastně dodala irácká armáda, které je dodaly USA.

Doplňující části konference „Current Trends and Future of Global Jihad“ přednesli generál Kovanda, bývalý velitel speciálních jednotek ČR v Afghánistánu, a šéf vojenského zpravodajství. Naše české zkušenosti ze zapojení do zahraničních misí ukazují, že dosavadní cesta boje s islámem je cestou „do nikam“. Můžeme za pár dní obsadit celé státy. Můžeme rozprášit jejich armády. Můžeme zabít desetitisíce jejich vojáků jako Sověti v Afghánistánu a spojenci v Iráku ve válce proti Saddámovi.

To nám však není nic platné. Islamisté mají prakticky nevyčerpatelné lidské zdroje a politicko-ekonomické zázemí v mnoha – i Západu zdánlivě přátelských - státech (jako Pákistán, Saúdská Arábie atd.).

Tam se islamisté po porážce v klasickém boji vždy znovu a znovu přemění, doplní novými bojovníky a opět zaútočí. Problém je, že nejsme schopni se svojí posedlostí naším výkladem demokracie, který rozhodně není universální, zajistit běžnému obyvatelstvu těchto zemí alespoň základy jakkoli omezeného, ale alespoň napohled „normálního“ života. V Afghánistánu naše „bílá civilizace“ ve své komunistické podobě i v podobě „západní“ vede s místními džihádisty - Al Kajdou a Talibanem - neúspěšnou válku od roku 1979! Pak se není co divit, že Afghánci vítali návrat Talibánu a sunnité vítali vojáky ISIS na svém území.

Ideově vybuzenou muslimskou společnost, která je ve stavu, v jakém byly křesťanské církve a národy v období náboženských válek, nejsme schopni trvale mocensky ovládat, ani jí nabídnout nějakou pro ni zajímavou ideologii. Lidská práva ad absurdum, zbyrokratizovaná demokracie, naše všeobecná roztěkanost a zlenivělost a podle nich doslova „zvrhlost“ naší dnešní civilizace (adorace homosexuálů, únik od rodiny, blouznění o omezení „konzumní společnosti“ a „životě blíže přírodě“) musí tam, kde lidé denně hladoví, vypadat jako záměrný útok a pokus nechat je navždy hladovět. Statisícové konference a setkání „bojovníků proti oteplení“ (nejlépe někde v nějakém rozvojovém státě, kde žijí statisíce lidí v bídě) požadujících, aby rozvojové státy omezily svůj ekonomický rozvoj pro nějaké naše pochybné cíle, jim musí připadat jako šílené. Podobně asi jako nám, když se k nám hned po převratu v roce 1989 přiřítili všelijací hebefrenní kazatelé morálky a světlé budoucnosti a vykládali nám, natěšeným na jakékoliv západní zboží, jaké jsou supermarkety strašlivé zlo.A vykřikující, že jediná pořádná muzika je pocházející od domorodých zaostalých kmenů atd. atd.

Shrnutím našich zkušeností a informací z konfliktu s islamisty je konstatování, že v současné době, pod politickou a morální vahou západního společenství, které nedovolí svým vojákům ani politikům použít všechny dostupné prostředky, nejsme schopni takovéto síly vůbec trvale porazit.

Náš postoj? Opakovaně již od roku 1953, tedy války v Koreji, která jako poslední skončila alespoň patem, není schopna západní civilizace vyhrát a hlavně vítězství udržet. Viz Vietnam, Irák, Afghánistán atd. Ani bývalý Sovětský svaz v Afghánistánu, ale ani Putin v Gruzii a dnes na Ukrajině není schopen takovéto vojenské napadení dotáhnout do konce, což nám ale není nijakou útěchou. Politické systémy naše, ale i Ruska, neumožňují nasadit skutečně tu sílu, kterou máme, elektivně a hlavně nemilosrdně, jako nepřítel fanatických islamistů ji využít a navíc získat na svoji stranu většinu anebo rozhodující, aktivní část obyvatel.

Politika všech dnešních potomků „květinových dětí“, studentských revolucionářů z roku 1968, té dnešní západní střední generace, která se s nadšením zúčastňovala všech těch „protiatomových pochodů“ a podobných akcí organizovaných politickými levicovými fanatiky ze Západu a placených KGB, přináší svoje plody. USA vyklízejí celosvětově vojenské i politické pole.

Evropská unie je sice spolek půl miliardy lidí, ale bez jakékoliv společné myšlenky. Tu jen předstírá. Nemá ani dost vojáků ani výzbroje a uprostřed ní sedí jako pátá kolona muslimská menšina, jejíž počet se dle některých údajů blíží 30 až 50 milionům. Která však je navíc silně potentní, takže existují oblasti Evropy, například Belgie, kde je jméno Mohamed v různých variantách nejčastějším jménem narozených chlapců.

Počty muslimů v některých evropských státech dle posledních odhadů a sčítání: muslimové tvoří 90 % obyvatel Kosova, 70 % obyvatel Albánie, 40 % Bosny a Hercegoviny, 33 % obyvatel Makedonie, 18 % obyvatel Černé Hory, 10 až 15 % obyvatel Ruska, 12 % obyvatel Bulharska, 9 až 12 % obyvatel Francie, okolo 6 až 10 % obyvatel Německa, 6 až 10% obyvatel Nizozemska, 5 % Dánska, kolem 4 % obyvatel Švýcarska, asi 6 % obyvatel Rakouska, 3 až 4 % obyvatel v Řecku a téměř 5 % obyvatel Spojeného království. Tam počet muslimů raketově rostě - britský Independent tvrdí, že z celkových 3,5 milionu dětí v Británii je 320 000 muslimů. Muslimové pak zvláště obývají velká a průmyslová města - Londýn, Frankfurt, Berlín, Vídeň atd. Ještě zajímavější statistika hovoří o tom, že ve Španělsku žilo na konci Frankova režimu (1975, resp. 1977) pár tisíc muslimů. Dnes jich tam je již přes milion. Kolik je dnes muslimů v Itálii, vlastně vůbec nikdo neví.

Media a politici se neustále snaží zastřít i změnu politického rozložení obyvatel Evropy. Politická osa levice/pravice, fungující někdy od roku 1850, se změnila. Jak říká Lhoťan, místo klasického levicově-pravicového rozložení sil známého z 20. století se dnes vytváří, hlavně na západě Evropy, spíše model, kdy tzv. pravicové strany mají členskou a voličskou základnu tvořenou převážně domorodými obyvateli evropských zemí společně s „odpadlíky“ z přistěhovaleckých komunit, kteří považují evropskou kulturu a civilizaci za lepší než svou původní.

Naopak tzv. levicové strany se proměňují ve strany s členskou a volební základnou tvořenou spíše přistěhovalci .A těmi, kdož klasickou evropskou kulturou a civilizací pohrdají a mají pozitivní vztah ke kultuře přistěhovalců. Což bývá mladá eurohujerská vzdělávaná generace, bez praktických životních zkušeností a obecně vůbec zkušeností s prací, tedy stejný či podobný elektorát, jaký podporoval ve dvacátém století buď komunismus, anebo nacismus. Je víc než logické, že dělicí čárou zde je často islám a postoj k němu.

Podobně se rozpadají i naše politické strany a volební hlasy postupně získávají strany podobné Okamurově Úsvitu. Je jasné, že politický postoj k islámu bude muset vyhlásit v Evropě, a také u nás, každá politická strana. Vztah k islámu bude co nejdříve jedním z hlavních politických témat v Unii a je zcela jisté, že se jej nepodaří držet pod pokličkou. A že vztah k islámu a jeho bojovým částem, jako je Hizballáh, Hammás, Al Kajda a ISIS, bude i pro vztahy mezi státy Evropy a jeho okolím jedním z rozhodujících

Můj závěr o našem postoji k válce s islámem je takový: sami sobě, vyděšeni tím, co jsme dokázali udělat s našimi oběťmi za stalinismu a nacismu, nedokážeme poručit a využít všech svých sil. Nebylo by jistě žádným problémem během dvou, tří let dávat na armádu a zbrojení pět anebo i deset procent DPH. Nemáme však vojáky, kteří by byli schopni našim nepřátelům v televizním přenosu uřezávat hlavy, nejsme schopni po dobytí vesnice prostě nahnat obyvatele na náves a všechny je postřílet, neokážeme vraždit a znásilňovat ženy po tisících. Válka v Bosně byla jen tou výjimkou potvrzující pravidlo.

Ukazuje se, že „moderními“ levicovými jakoby-intelektuály vysmívaná Hutingtonova vize o střetu civilizací je platná. Rozhodně více, než ten obdivovaný výplod neohumanisty Franciska Fukuyamy. Dívám-li se na jeho dílo nazvané „Konec dějin a poslední člověk“, obávám se, abychom - pokud budeme následovat jeho názory a ideály - se nepřiblížili ke konci našich židovsko-křesťanských dějin a aby tím posledním člověkem nebyl někdo, kdo v této civilizaci vyrostl.

Rivalita mezi civilizacemi podle Huntingtona

Jako Češi, kteří mají pod kůží zadřenou zkušenost z vlastního extremního náboženského „husitského“ boje proti všem, z vlastních hrůz, které jsme při tom dokázali dělat (ostatně podobně jako Angličané anebo Francouzi) ve jménu Boha, my, potomci „Božích bojovníků“, bychom mohli chápat názor mnoha odborníků.

A to, že pro tyto lidi je tento konflikt konfliktem zásadním, stejně jako byl pro nás konflikt mezi katolictvím a protestantismem. Že jej prostě nelze jakoby „zrušit“ či přeskočit. A zároveň ale je potřeba zabránit jeho rozšiřování dál. Nedovolit, aby jedna či druhá strana v dohledné době vyhrála, protože jak se říká, „jedni jsou za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet“!

Islám a Syřané a Iráčané si musí projít svojí „bitvou u Lipan“ a jako celek musí tato část lidstva projít svojí třicetiletou válkou. Musíme pomáhat Kurdům, místním křesťanským skupinám, pomáhat Izraeli a nedbat na módní euro-antisemitismus a hlavně si nemyslet, že tam „vlítneme a uděláme pořádek“.

Pokud nechceme změnit vlastní armády na vražedné nástroje, prostě jsme sice „velice mocní“, ale v tomto případě vlastně bezmocní. A musíme si uvědomit, že tak jako komunisté přišli na to, že vyhlášením „socialismu“ a postavením řady továren se žádný stát, ani Mongolsko ani nikdo v Africe, nestane „moderním průmyslovým socialistickým státem“, stejně tak je marné pokoušet se ošidit dějiny tím, že lidem žijícím duševně v náboženském středověku budeme cpát horem dolem naši specifickou západní demokracii.

Konečně by si mohli i lidé kolem Obamy a naši eurohujeři zapsat za uši, co pravil Samuel Huntington: „Američané (a já bych dodal že ani naši eurohujeři) nikdy nepochopili, že v rozvojových zemích není až tak důležitý druh vlády- komunistická, kapitalistická, demokratická, diktatura – ale spíše její fungování.“ Já bych dodal: A my jsme prozatím nedokázali v žádném státě, kam jsme násilím vyvezli demokracii (nepočítaje v to Indii), zajistit, aby tam tato zvnějšku implantovaná demokracie fungovala.

V současnosti se musíme na krátkou dobu soustředit na politiku „zadržování“ a také na politiku pomoci těm silám mezi vyznavači islámu, včetně všech jeho odnoží, které jsou schopny a ochotny s námi spolupracovat. V prvé řadě to jsou Kurdové, pak alavité, egyptská armáda, vedení Kazachstánu a Kurdistánu, Indie a ty skupiny muslimů v Evropě, které jsou ochotny spolupracovat. Už proto, že se jim naše bohatá společnost líbí. Naším úkolem je nedovolit dovezeným fanatikům ovládat mešity v Evropě a USA a terorizovat okolí.

Jako příklad zvládnutí nástupu fanatického islámu můžeme považovat Alžír. Pokus o „demokratizaci“ národně socialistické revoluce skončil v roce 1991 tím, že volby vyhrála Islámská fronta spásy (IFS), tedy strana fundamentalistických muslimů. Následoval, tak jako nedávno v Egyptě, vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamín Ziruál, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta. No a po celou tu dobu, kdy sami sebe bránili proti fanatickým islamistům, byli Alžířané terčem mediálních útoků, pomluv a obstrukcí ze strany „pokrokové levice“, ale i vlád v EU a USA. Místo, abychom se poučili, jaké je z této situace, kdy selže nás západní demokratický volební systém, když zvítězí ve volbách fanatici (jako v Německu Hitler, u nás Gottwald a v Polsku v roce 1946 levice) východisko, jen a jen jsme žvanili.

Prostě musíme se přestat chovat jako „náměsíčníci“, jako nedospělci postižení politickou hebefrennií (podobnou „hebefrenní schizofrenii“), u které jsou nápadné společné znaky: afektivní - citové bloudění, - změny nálad ‚ bludy a halucinace, myšlenky jsou povrchní a prchavé‚ chování neodpovědné‚ nepředvídatelné‚ v chování je obvyklý manýrismus. Nálada a myšlenky u těchto osob a skupin je jsou nepřiměřené a ploché. Myšlení je inkoherentní, dezorganizované, tedy nesouvislé, nespojité, nepřiléhavé, útržkovité, roztříštěné, bez logického systému a řádu a bez uvědomění si dopadů svých nápadů a myšlenek. U těchto osob, u nás často presentujících údajně to „nejprogresivnější“ myšlení, má tendenci k sociální vykolejenosti. Je však typické pro dnešní všechny ty progresivisty, bojovníky za vše možné a proti všemu přirozenému lidskému řádu, jak to vidíme všude kolem nás. Vypadá to, jako by velká část dnešní pseudo-inteligence zůstala duševně na úrovni pubertálních adolescentů.

Zdá se, že naše jakoby-inteligence prostě trpí těžkou duševní poruchou. To ovšem není v dějinách poprvé, že? Pokud to nezměníme a budeme se chovat jako „náměsíčníci“ či osoby trpící bludy, dopadne to tak, že takovýto obrázek vítězného imáma fanatického islamismu nevznikne někde na území ISIS, ale u nás v Evropě. 

Imám po vítěztsví ISIL

Nezbude nám, než změnit politiku, vyhnat blouznivce a všechny ty „sluníčkové lidi“. A pak se ozbrojit a vyjednat nějakou „mírovou smlouvu“ a spojenectví s Ruskem a Čínou a dalšími, ne vždy „salonfähig“ státy a vládami. V boji proti celosvětovému džihádismu. Jako to udělali naši předkové v boji proti nacismu. Jinak nás jednoho po druhém islamismus sežere.

A až budeme budovat ozbrojené síly, a bez nich to nepůjde, musíme zapomenout na blouznivé představy o úžasných malinkých technologických armádách, co vyhrávají války. Zkušenost posledních padesáti let ukazuje, že války nakonec vždy prohrávají. A jak řekl generál Kovanda, musíme vést o boj o myšlení lidí. Myšleno našich i islamistů. Žádná armáda totiž dnes nedokáže zabít všechny své protivníky.

Musíme využít válečné zkušenosti svoje, ale i Izraelců a Kurdů (ale i Rusů, což dnes zní téměř svatokrádežně), a musíme vytvořit skutečnou armádu. S dostatečným počtem vojáků, perfektní výzbrojí a s pevným přesvědčením, že se za naše ideály vyplatí bojovat. A se skutečným plánem, co dál.

Tedy pokud nechceme problém řešit svržením atomových bomb či tím, že se prostě vzdáme. Musíme nabídnout těm, co žijí pod islámem, něco lepšího než blábolivá hesla, pomíjivé peníze a na krátký čas nějaké ozbrojené pevnosti na jejich územích. Z kterých se pak stáhneme s řečmi o strategickém vítězství. A je tam necháme napospas Talibanu anebo ISIS. Budeme-li takto pokračovat, nemůžeme nikdy vyhrát.

Lidé, kteří se pak budou muset rozhodnout s kým jít, pokud se nezměníme, nám už nikdy nebudou věřit. A budou mít pravdu. Už dnes je obtížné nám cokoliv uvěřit.