Na různých místech světa sice stále dochází k válečným střetům, terénem rozhodujích bitev jsou však čím dál víc média. Pár amatérských fotografií šikanovaných vězňů z Abú Graíf zasáhlo do bojů v Iráku mnohem účinněji, než by dokázal tankový sbor s podporou letectva. Klasické válečnické umění podrobně popisuje bohatá literatura, počínaje starým čínským Mistrem Sunem přes pruského Clausewitze až po legie současných teoretiků. O mediálních strategiích vyšly vesměs jen povšechné spekulace, jako by se jednalo o hermetickou nauku, jejíž magická tajemství zasvěcenci úzkostlivě střeží. Ovlivňování veřejného mínění je totiž opravdu úspěšné teprve tehdy, když veřejnost ani nepostřehne, že je ovlivňována.

Většina kampaní, které provázejí české politické dění, se v tomto ohledu jeví jako čiré břídilství. Obvykle v nich jde jen o to překřičet druhého a předvést světu větší ramena. Takto se snaží tupější chasníci na venkovských zábavách udělat dojem na slečny. České mediální strategie mají asi nejblíž ke kohoutím zápasům či hospodským rvačkám. Nejdůležitější je ukázat sebevědomí. Že stojí na vratkých nohách, to veřejnosti v hospodském tartasu unikne.

I proto mne pobavil povýšený tón, jímž zdejší borci vytýkali papeži Benediktu XVI. mediální nešikovnost, když svou přednáškou na univerzitě v Řezně popudil islámský svět. Nutno připustit, že ke stejnému názoru dospěla i valná část vyspělejší Evropy. Papež se prý projevil jako mediální zelenáč, knihomol, který pro samou učenost ztratil smysl pro realitu. Jeho obratnější předchůdce Jan Pavel II. by do tak rozdrážděného vosího hnízda nešťoural. Benedikt vzápětí své pochybení pokorně uznal, dokonce se zčásti omluvil. Takové slabošství! Podobnou ústupností by se český politik v očích příznivců i protivníků navěky znemožnil.

První mediální aféra Benedikta XVI. už téměř vyšuměla. I proto stojí za to ohlédnout se, co po ní zůstalo. V paměti světového publika uvízlo jen pár slov, gest, obrazů. Papež připomenul, že už před sedmi sty lety upozorňoval byzantský císař na agresivní podstatu Mohamedova učení. Současné mohamedány to natolik rozzuřilo, že se pustili do rabování obchodů i domácností, vypálili sedm křesťanských svatostánků a připravili o život jednu postarší řeholnici. Náboženské, intelektuální i politické autority islámu se přitom bojovně oháněly hesly o zásadní mírumilovnosti svého učení. Divoké výjevy v ulicích ovšem hovořily samy za sebe.

Svatý otec nejenže vyslovil odvážnou tézi středověkého panovníka, ale dovedl ji pomocí skandálu prosadit do hlavních zpravodajských relací v televizích celého světa. Islamisty navíc přiměl, aby její platnost názorně předvedli, a celou záležitost korunoval noblesně smířlivým, vstřícným gestem své poloomluvy. Povšimněme si také, že pro něj nebylo ani moc obtížné distancovat se od výroku, který celý konflikt rozpoutal - vždyť citovaný císař nebyl římský katolík.

Každý má svou pravdu, jak se říká. Netroufám si hodnotit, které vyznání má blíž k Bohu. V tomto případě však papež obešel argumenty protistrany s mistrovskou mediální strategií. A nikdo si jí vlastně pořádně nevšiml.

(psáno pro Český rozhlas)