Pár takových tvorů, spíš než netvorů, jsem potkal a trošku i poznal. Nejlíp jsem uspěl na opačném konci světa. Sir Joh (Johannes) Bjelke-Petersen, bývalý premiér australského státu Queenslandu, s rekordní výdrží v úřadu (od srpna 1968, pouhé dva týdny před tankovým příjezdem mezinárodních bratrů v tehdejší ČSSR, až do 1987), v Brisbane, hlavním městě státu tam na tropickém severu, jsme chodili se procházet v doprovodu jednoho strážce a premier mě přiměl, abychom si tykali. Důkladněji, leč bez tykání, jsem měl možnost v jižním Pacifiku, v oblasti mezi Fidži a Tahiti, se seznámit s tatíčkem zakladatelem nezávislosti Cookových ostrovů: toť Polynézan, premiér sir Albert Royle Henry, sídlem na hlavním ostrově Rarotonga, kde jsem pobýval celkem čtyřikrát, v roli poradce, též přepisujícího ústavu, s nikterak blahodárným dopadem. (O své roli tehdejšího kokosového Rasputina se trošku zmiňuji v textu Nevítané kroky národní a nadnárodní, NP, 7.3.2013).

V USA jsem se poněkud seznámil s z rodné země upláchnuvšími osobnostmi jako Petr Zenkl, Jozef Lettrich, Adolf Procházka, Ferdinand Peroutka, profesor Vratislav Bušek, úspěšný absolvent nacistického koncentráku Mauthausen, posléze komunisty odsouzen k smrti oběšením, jemuž se včasným exilem vyhnul. V New Yorku pak byl mým svatebním svědkem. Tamtéž jsem se seznámil s uprchnuvším studentským předákem Emilem Ransdorfem, jehož jmenovec, komunismu stále oddaný vševěd, nyní v Bruselu luxusně europoslancuje.

Z exilu na ministerském křesle v Praze zasedl přítel Pavel Tigrid. V knížce "Velikáni a malikáni" (Šulc-Švarc, 2012) v kapitole "Exulanti všelijací" se zmiňuji o našinci z Kostariky, majiteli modré krve, se šlechtickým jménem a jím proklamovaným nárokem usednout na trůn českých králů. K tomu potřeboval královnu, a tak si u nás v časopisu Západ podal inzerát s nabídkou sňatku, avšak s dost výstřední podmínkou, aby šťastná vyvolená "byla panna, pokud něco takového je v dnešní době ještě možné". Jiří Včelař Kotas, rovněž emigrant, se královského trůnu zmocnit nechtěl, ale v polistopadových podmínkách hlavou státu se stát chtěl. V Kanadě založil Československou národní radu a učinil se jejím předsedou. Rada měla 19 výborů čili ministerstev (od zahraničí po vnitro včetně úřadu pro věci církevní - dozorčí instituce v demokratických státech neznámé) a rovněž i Národní shromáždění - větev zákonodárnou, vlastní parlament. Rada mínila formulovat stanoviska ke všem otázkám světové politiky včetně řešení komplikací v Namibii. Po nekrvavé abdikaci normalizátorů odspěchal do vlasti, vlísal se v přízeň pozdější hlavy státu a též usiloval o své zvolení prezidentem.

- - -

Po sametovém kotrmelci jsem se v Praze seznámil s několika poslanci, senátory, konzuly, vyslanci a velvyslanci. Nejlíp bych se měl vyznat v domácím americkém prostředí, které čím víc je pozoruji, tím míň mě přitahuje. Ovlivněn jsem skepticismem výtečného publicisty Thomase Sowella, černošského ekonoma na Hooverově institutu v Kalifornii. Politiku definuje jako umění přetvářet sobecké tužby v celonárodní zájem. Na adresu podvodníků - oněch "černochů z povolání" - se vyjadřuje takto: "Já jako černoch se cítím uražen, když běloši berou lidi typu Al Sharptona vážně - nebo aspoň tak předstírají." Se záměrem zmocnit se našich peněz a získat politickou moc objevili magickou formulku: závist a vztek natolik značný, že pozvolně a ochotně se vzdávají svých vlastních svobod. Všichni nejúspěšnější diktátoři dvacátého století - Hitler, Lenin, Stalin, Mao Ce-tung - tak úspěšně využili téhož třídně i rasově motivovaného boje.

V textu s názvem "Why Politicians Promise Heaven and Deliver Hell" (posted 04/09/2012) o politicích slibujících nebe, ale dodávajících peklo, Sowell zdůrazňuje ono populární domáhání se přerozdělování dosaženého výsledku ve jménu fair share - férový, spravedlivý podíl na výdajích státu. Tohoto domáhání se spravedlnosti s podmínkách, kde téměř jedna polovina společnosti platí všechny daně, kdežto druhá polovina neplatí vůbec nic. A mluvčí těchto absolutních neplatičů nepolevují ve svém zdůrazňování, že americká vláda diskriminuje černochy, ač v Bílém domě sedí prezident, který se vydává za Afro-Američana. Stejně tomu tak v případě ministra spravedlnosti (Attorney General), taktéž tomu v porovnání podílu tohoto etnika vůči zbylé většině národa. Zhruba 12 % černochů má 18% podíl na nepříliš náročné, mnoha výhodami obdařené kariéře ve federální mašinérii. Politické popularitě znamenitě prospívá schopnost utvrzovat parazity v přesvědčení, že oni jsou ty pravé oběti útlaku. Poskytovaná velkorysost nevede ke vděku, ale jakoby k důkazu přiznání vlastní viny dárců, a navíc s rostoucí dávkou nepřátelství ze strany obdarovaných.

Daně jsou cenou, kterou platíme za svou civilizaci - tak se přece říká. Podle Sowella je to zejména cena, kterou platíme za naši důvěřivost, naivitu (for being gullible). Okolní realita není zdrojem zvolení politiků. Tím je jejich schopnost se na veřejnosti prezentovat, slovy, sliby ohromovat. To je ta správná realita volebního triumfu či fiaska. Kdykoliv se politici zmiňují o "redistribuciˇ - to spread the wealth, tím se zejména míní úsilí o soustředění, koncentraci moci, z níž pak lze vskutku přerozdělovávat.

V jednom z jeho mnoha westernů, kovbojských filmů, hollywoodský hrdina John Wayne povídá černochovi: "Nemám v těle ani unci předsudků. Zastřelil bych tě stejně rychle jako kteréhokoliv bělocha." Tohle je to nejsprávnější porozumění rovnosti, takto uzavírá výtečný Sowell.

- - -

Značnou trvanlivostí se aspoň donedávna vyznamenávalo předvědčení o kýžených hodnotách multikulturalismu, relativismu (není rozdílu mezi hodnotami, objektivní měřítko neexistuje, primární je feeling - pocity), rovněž důrazu na diversity.

Prohrabávám se dokumentací nashromážděnou po třeskutých událostech 11. září 2001. Profesor na univerzitě Purdue nebyl ten jediný, kdo nevyloučil, že v pozadí této katastrofy byly temné pikle amerických a izraelských vládních kruhů. Profesor na Kolumbijské univerzitě, mé alma mater, přirovnal tuto událost k zapálení Reichstagu v Berlíně 1933 - že třeba zloduch prezident Bush to přímo nezpůsobil, ale stejně jako Hitler to využil k likvidaci občanských práv. Profesor na univerzitě v Berkeley zdůraznil přesvědčení některých indonéských kruhů, že USA naplánovaly masakr na ostrově Bali.

Michael Walzer, politický filozof a editor levicového časopisu Dissent (jaro, 2002), ve stati "Can There Be a Decent Left?" se vyjádřil o levicových intelektuálech jako tvorech tak důkladně odcizených, pro něž jakýkoliv pocit patriotického pocitu je něco politicky naprosto nekorektního, nepatřičného, nepředstavitelného. A masochistic refusal to admit that our own civil society has any merit, takto vyjádřil John Leo v textu "Leaving the left behind" (U.S.News & World Report, 4.11. 2002).

Politicko korektní ohledy mají i košatější dopad. Však považte dilema příslušně pokrokových myslitelů, kteří v říjnu 2002 na univerzitě v Michiganu mínili uskutečnit pro-palestinskou konferenci, z jejíhož konání ale sešlo kvůli disonanci v hodnocení sebevražedného explozivního počínání. Nakolik že dobré, mravné, užitečné, chvalitebné.

Jak správně se má zájemce o zdárnou politickou kariéru v takové situaci orientovat? O podobné zádrhely lze zavadit za mnohým rohem. Zhruba v téže době v oblasti Washingtonu, D.C., řádil sniper, jemuž se prý správně česky říká "odstřelovač". Policie dlouze neúspěšně pátrala, její velitel připustil, že pátrání po "vzteklém bělochovi" (angry white male) nikam kloudně nevedlo.

Tento druh priorit má už svou tradici. V předchozím desetiletí (1979-1981) v metropolitní oblasti Atlanty, stát Georgia, docházelo k serii hodně ošklivých vražd černošských dětí. Veřejnost se morbidní mysterií tuze zabývala, až tedy do okamžiku, když pachatel byl dopaden a on to černoch. Tím pominul i mediální zájem.

Onen Unabomber, bláznivý zkázonosný matematik s polským jménem, byl sice běloch, rasově by podle pokrokových mediálních kriterií vyhovoval, jenže svým ultralevicovým temperamentem nikoliv. Daleko vítanějšími byli a nadále jsou útočníci zasahující kliniky a jejich personál věnující se potratům.

- - -

Tak či onak, zájemce o politickou kariéru aby se na poli takto bohatě zaminovaném velmi obezřetně pohyboval.

KONEC