Prezident Obama vyzval americký Kongres, aby zdanil banky. V Evropě už to odsouhlasily Německo, Francie a Británie. Díky této dani, kterou chtějí celosvětově, budeme mít zase méně peněz my na konci.

Nabývám dojmu, že největším nepřítelem současných politiků jsou lidé, kterým ještě zbyly nějaké peníze a mohou si dovolit, v rámci možností, být díky tomu svobodnějšími. Politici jsou si toho vědomi a vymýšlejí jednu daň za druhou, aby lidi připravili o co nejvíce. Pro politiky by bylo zjevně nejlepší, kdyby lidé měli pokud možno všichni stejně a málo. Jedině tak budou lépe ovladatelní.

Zavedení bankovní daně není ničím jiným, než dalším politickým regulačním opatřením, které je vyvoláno předchozími politickými regulacemi. Vlády se nám snaží namluvit, že za hospodářskou krizi mohou banky, finanční trhy a měnoví spekulanti a že je naprosto nezbytné jim přistřihnout křídla, omezit jejich současná práva a zavést další novou daň, tentokrát bankovní. Díky ní prý bude možné hromadit peníze na to, aby je politici pak mohli použít v případě další hospodářské krize. Jaký bude výsledek takové snahy? Dražší bankovní poplatky a méně přístupné úvěry (a když, tak dražší), protože banky tuto politickou daň naprosto logicky promítnou do ceny svých služeb. Přesný opak toho, co je nejen v krizi potřeba jak u lidí, tak u podnikatelských subjektů. Jednoznačnou politickou výhodou je fakt, že se nebude jednat o daň, která by se přímo dotýkala občanů jednotlivých států. Je to jistě klasický způsob, jak nadirigovat velkou daň pouhým stovkám či tisícům subjektů, které po kapkách tento nový náklad přenesou na stovky milionů lidí. A politici si myjí ruce, neboť platbu takové daně většina lidí přímo neuvidí. Je to koneckonců stejný švindl jako například den „daňové svobody". Politici do něj totiž nezapočítávají pro jistotu odvody na sociální a zdravotní pojištění, jakkoli se ve své podstatě o daň jedná. Jenže řekněte lidem, že jejich „den daňové svobody", při rozežranosti státních nákladů, bude až na podzim...

Jsem přesvědčen, že za jakoukoli hospodářskou krizi mohou primárně politici, jejich regulatorní opatření, křivení trhu investičními pobídkami, umělou zaměstnaností, existencí neefektivních státních podniků a za pomoci dotací umělým udržováním takových firem, které by za normálních okolností už dávno neexistovaly. Nebýt politických rozhodnutí, nikdy by žádná krize nedošla tak daleko, pokud by vůbec v takovém měřítku vznikla. Díky předchozím regulacím mají naprosto přirozeně všichni tendenci hledat nové postupy při své činnosti tak, aby se jejich svobod a práv dotkly regulace co nejméně.

Nejinak tomu bude i s novou bankovní daní. Politici nejprve svážou podnikání, aby díky tomu v podstatě pomalu přestaly existovat základní zákonitosti skutečně volného trhu. Když to selže, sypou z našich daní, kvůli potřebě získat politické body a neutrpět ztráty svých výhod a moci, peníze do sešněrovaných firem. Ty by se do takových potíží, nebýt předchozích politických regulací, nikdy nedostaly. A když tam ty naše peníze nasypou, zavedou pak daň na ty subjekty, kterým „pomohly“, čímž nás ve své podstatě opět připraví ve finále o další peníze. S každou novou regulací totiž vznikají všem subjektům, kterých se týká, nové a nové náklady, které nakonec vždy zaplatí spotřebitel a koncový zákazník. Zavést bankovní daň, navíc celosvětově, je blbost. Stejně jako jsou blbostí další jiné daně, jejichž výběr mnohdy nepokryje ani náklady s tím spojené. Jediní, kdo mlaská, jsou byrokraté pod definitivou. Už jen čekám na dobu, kdy někdo z Unie nebo USA přijde s nápadem banky zestátnit.

Současná politická elita ve státech „západní“ civilizace se nám snaží ve své podstatě postavit umělý svět, ve kterém se na sebe prý budou všichni povinně usmívat a kde budou solidární povinně všichni se všemi. I s těmi, kteří se jen vezou a kterých, jak se zdá, je navíc většina. Takovým postupem ale dosáhneme jediného cíle. Budeme vůči okolnímu světu stále méně konkurenceschopní, méně akční a tím méně přizpůsobiví podmínkám, které se mnohdy mění ze dne na den. A právě obava z důsledků sílícího lidského vzdoru vede světové politiky k regulačním opatřením, které mají mít celosvětovou působnost. Koneckonců Asie nás hospodářsky válcuje už dnes. S jistou mírou nadsázky se nakonec domnívám, že systematická politická regulace a stále silnější ovládání nás samých za naše vlastní peníze, jdoucí proti přirozenosti člověka a selskému rozumu, by měla být trestným činem s nejvyšší možnou sazbou a povinností náhrady na národech způsobených škod. Jenže na to si budou muset lidé rozbít ústa zjevně podstatně víc, než je tomu doposud.

Kéž by si lidé zachovali ve svém vývoji více instinktu a opakovaně nevstupovali na rozžhavenou plotnu.

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora