Nepřišla nečekaně, a přesto skoro všechny překvapila. Dávno bylo známo, že arabští diktátoři se co do svých metod a zacházení s obyvatelstvem od zemí bývalého východního bloku liší jen nepodstatně. Tajné služby zvané „Muchabarát“ si nijak nezadaly s bývalou Stasi nebo Securitate – nezřídka právě tam získávaly svůj výcvik. To platí v různých národních odstínech od Maroka po Jemen, i když diktátor nosí třeba královský titul, má západní vzdělání a dělá celkem sympatický dojem. „Třicet let stanného práva a útlaku,“ shrnul jeden chodec na káhirské ulici éru egyptského prezidenta Mubaraka.

Není proto nijak přitažené za vlasy, když americká stanice CNN pozdvižení na arabských ulicích obdivně srovnává s pádem železné opony. Celá ta věc má ale háček v tom, že tentokrát tak zvaný „svobodný svět“ stál na straně utlačovatelů, jejichž trůny se povážlivě kymácejí. Proto zaraženě mlčí nebo nanejvýš chlácholivě nabádá ke zdrženlivosti a nenásilí, jako by se tím dlouholeté mlčení k nespravedlnostem a mučení daly napravit.

Význam tohoto chování je jednoznačný a Orient mu rozumí: na křesťanském Západě panuje právo silnějšího – dokud mají diktátoři navrch, poklonkuje se jim a podporují se miliardovými sumami. Když se masy vzepřou, nastane napjaté ticho. Jakmile se vyjasní, že vojáci se nechají od demonstrantů objímat, je národ oslavován, povstání proti státní moci je správná věc. Pak najde i nejmocnější muž světa opět řeč: „Říkal jsem přece Mubarakovi, že své sliby musí plnit,“ vzpomene si najednou. Názorové rozdíly mezi americkým prezidentem a jeho egyptským kolegou v úřadě zatím do Wikileaks neprosákly. Ale ovšem, ještě jednu lekci se můžeme naučit z oficiální reakce Západu: se svobodným světem se nemá cenu moc přítelíčkovat, protože když přijde na víc, není na něj spolehnutí. Kdo prohraje, toho život potrestá. Ale to je vlastně v politicky praktikovaném sociálním darwinismu samozřejmé.

A teď? – Co přijde po pádu diktátora, neodváží se nikdo prorokovat. Francouzská zpravodajská televize France 24 zapřísahá „Muslimské bratrstvo jako malou menšinu v zemi“. Jen několik dnů po vyhnání tuniského prezidenta Zine el-Abidine Ben Aliho do Saúdské Arábie vycházejí v Tunisu ženy na ulici a prohlašují: „Nechceme zpátky do šestého století!“ Izrael se hlasitě mlčky obává o své mírové smlouvy a napomíná přátele, aby to s Mubarakovou kritikou nepřeháněli. Syrský prezident ví: "My jsme na tom lépe, nemusíme vláčet na krku hypotéku mírové smlouvy s Izraelem." V Íránu hodnotí arabskou revoluci spokojeně jako „manifestaci islámské revoluce, která dobude Blízký východ a svět islámu“. Západní komentátoři se zoufale snaží nevidět v řádících masách radikální muslimy, ale jen svobodymilovné Araby.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com