28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: Antiamerické pocity za všech okolností

24.4.2018

Postačilo jen pramálo trpělivosti a přece jen jsem se dočkal předpokládaného mravního rozhořčení ve prospěch japonského počínání za druhé světové války. Trošičku jsem si to ochutnal až po delší řadě zážitků v oblasti Pacifického oceánu, toho zcela největšího. V roce 2008 se mi vyskytla příležitost objevit plavbu po stopách velikých utkání za druhé světové války. Naše oblíbená Holland-America společnost, tehdy jsme s ní absolvovali aspoň půl tuctu zážitků. V nepříjemném únorovém mrazu ze státu New Yorku odletět na opačný konec této naší zeměkoule, dvacet hodin se plahočit letem až na Nový Zéland.

Tam se pořádně rozhlédnout a další den spolu s Priscillou jsme se vydali na kýženou plavbu. Na palubě pasažérů skoro tisíc, jednu zhruba pětinu tvořili dosud přežívající veteráni druhé světové války. Započalo seznamování.

První rozkošný dotaz jsem obdržel od veterána, který se mě otázal, zda jsem se zúčastnil utkání na Guadalcanalu.

Nikoliv, poskytl jsem vysvětlení. Již sice jednou jsem na Guadalcanalu pobýval (výsledkem byla knížka „Bez Čedoku po Pacifiku“), ale v době vylodění první divize americké námořní pěchoty jsem teprve byl dvanáctiletý hošík, vyrůstající v rodném městě Plzni za Protektorátu a při příležitosti nočních britských občasných náletů. Nokturnální piráti se strefovali ledabyle. Škodovka, v té době přejmenovaná na snad Goering Werke, tak nějak, vyráběla pro Říši tanky a kanony. Svou explozivní nálož Britové shazovali vesměs na pokojné usedlosti, několikrát nám pošramotili střechu rodinného domu.

Nepokusil jsem se o vysvětlování někdejšího stalinského budování socialismu. Po studiích, které se mi podařilo jakžtakž absolvovat, poté v uniformě ČSA, s černými výložkami, dva roky plus něco extra měsíců, beze zbraně ochraňovat naši nikým nijak ohrožovanou vlast.

Poté se mi tedy podařilo započít plavbu na opačném konci zeměkoule. První zastávkou byla Nová Kaledonie, tehdejší a dosud i nynější francouzská dosud zbylá koloniální država. Tak daleko se japonští vetřelci nedostali. Teprve příští zastávkou byl již onen zmíněný Guadalcanal, nyní již nezávislé, suverénní souostroví Solomon Islands - Šalamounovy ostrovy. Když jsme tam byli poprvé, začátkem sedmdesátých roků, byli jsme tam tehdy jedinými, zvědavými návštěvníky. V hlavním městečku či spíš vísce jménem Honiara jsem tehdy zakoupil vkusné lidožroutské vidličky.

Blížíme se k rovníku, momentálním cílem byl Rabaul, kdysi nejspíš snad německá kolonie, za WWII významná japonská pevnost s dvěma či snad i s více soptícími sopkami, prach a další hanebnosti chrlícími, všelijaké ošklivosti vyplivujícími.

Následovala Papua New Guinea, nyní suverénní samostatný stát. Nejeden našinec emigrant tam uvízl. Mnozí časem přesídlili do Austrálie.

Už jsme v severní polovině naší zeměkoule. Ostrov Guam, americký majetek.

Před námi souostroví Marian, míjíme končiny s tradicí krutých bojů. Ta nejzápadnější končina se stala samostatnou republikou Palau, kde tohoto času americkým velvyslancem či spíš velvyslankyní se stala má bývalá studentka z mé dlouholeté báze Binghamton University, State University of New York.

Míjíme ostrov Tinian, rovněž ošklivé bojiště WWII a místo, kde došlo k naložení první atomové bomby adresované směrem k Hirošimě.

Naší zastávkou byl ostrov Saipan, jedno z velkých utkání. Japoncům se tam podařilo přimět velké množství domorodců, aby z útesu se svými rodinami volili úděsné sebevraždy ze zbytečné obavy, že postupující Američané by se dopouštěli absurdních krutostí. Trošku stranou východním směrem v souostroví jménem Yap se nám podařilo zastavit na pozoruhodnosti s dvojí měnou - jednak americké dolary a jednak kameny jakoby mlýnské, až čtyři metry veliké, a tedy k neunesení. Je to skupenství 138 ostrovů a atolů, z nichž obydlených je jen 22, roztroušených do vzdálenosti tisíce kilometrů, v moři na prostoru též obrovité kamenné kotouče, jež by postačily k nákupu domu. To ale vyžadovalo místní občanství. Zeptal jse se domorodce, jak kdo ví, co komu patří. S odpovědí domorodec neměl problémy. Tenhle vlastní sestřenice, ten druhý teta, tamhle ten veliký patří náčelníkovi v sousední vesnici.

Navigátor oznamoval, že náš plující Statendam dorazí k Iwojimě v 7:30 ráno a v blízkosti břehu na východním konci ostrova opačným směrem se vydáme k hoře Suribači, načež kolem 9:00 hodin se vydáme směrem k Okinavě, do přístavu Naha.

Prozatím jsme z Aucklandu absolvovali hodně námořních mil, vzdáleni od Saipanu 602 mil a do Nahu nám zbývá 775 mil. Jen na půl cesty mezi Saipanem a Tokiem. Stala se dějištěm mimořádně kruté bitvy. Bylo to první utkání na původní japonské půdě. Z počtu 21 000 obhájců 99 procent jich nepřežilo, pouhých 216 jich padlo do zajetí. Na americkém straně byly větší ztráty, než při invazi v Normandii v červnu 1944. Bitva o Iwojimu se stala nejheroičtější kapitolou amerického válečného úsilí.

Japonský velitel generál Kuribajaši se o Iwojimě vyjádřil jako o permanentní mateřské lodi, o veledůležitém nepotopitelném letišti. Dobytím ostrova obránci přišli o radar. Japonští piloti ztratili bázi, z níž mohli proti nepříteli odstartovat, zatímco Američané pak posílali stíhačky k doprovodu a ochraně bombardérů. Iwojimou v amerických rukách kterákoliv japonská metropole se dostala na dosah a musela počítat s eventualitou zničujícího navštívení.

Z místa se vzdalujeme, na palubě se účastníme vlastního vzpomínkového obřadu. Kdosi předčítá text modlitby a rozloučení, tak jak je přednesl vojenský kurát poručík Rinald Gittelsohn 26. března 1945. A každý z nás, kdo neměl kdy s touto končinou heroického hororu nic společného, pak hodil do moře květinu - plno kvítků se ve vlnách pohupovalo, mířilo k Iwojimě, od níž my se vzdalovali. A mnohému z nás ukápla poctivě cítěná slza.

Míříme k souostroví Rjúkjú - slovo v Čechách povědomé zejména filatelistům. Ostrovů je to víc než tisíc a největším z nich je právě Okinawa. šedesát krát osm mil, dějiště největší bitvy v Pacifiku s dvakrát tak velkým krveprolitím než na Iwojimě a Guadalcanalu dohromady. Američané tam utrpěli nejvíc svých ztrát, jejich počet překonali japonští obránci a úplně nejvíc utrpělo místní civilní obyvatelstvo. Z původních 460 000 jich třetina zahynula.

Třetí a poslední naší zastávkou bylo hlavní velitelství japonského námořnictva v hloubi do délky 450 metrů, s dostatečným prostorem pro 4000 vojáků: statečně bojovali, nevzdali se, zahynuli. Velící admirál spolu se svými důstojníky volil „čestnou smrt“.

Nahlédli jsme do místnosti se stolem, u něhož admirál formuloval svá poslední sdělení císaři. Značně jsem zíral na poďobanou zeď, že tady dokonale důslední vlastenci končili svůj život s použitím ručních granátů, jejichž úlomky zanechaly tak pádné, přesvědčivé stopy. V autobusu nás průvodkyně obohatila užitečnou informací, že Okinawa má rekordní počet jedovatých hadů. Po návratu z poučné expedice nás ta nemluvící průvodkyně obohatila zpěvem.

Vlast do poslední kapky krve bránit, útočníkovi způsobit daleko větší ztráty, než jaké ho potkaly na Okinawě, potopit všechny jejich lodě zásluhou neřídnoucích řad dobrovolníků kamikadze. Vydán byl rozkaz, že v okamžiku zahájení invaze dojde k popravě desetitisíců spojeneckých válečných zajatců, což dotyčným bylo předem oznámeno (mezi nimi byli i Britové a Australané, kteří kapitulovali po pádu Singapuru a mnozí z nich pak byli převezeni na nucené práce v Japonsku).

Invaze by stála milion amerických životů, takový byl odhad. Co tedy jiného zbývalo. než ty hrůzy ukončit atomově. Neměl jsem problém s odpovědí, zda se mělo či nemělo zasáhnout atomově. Přeptával jsem se veteránů, ti měli stejný názor. Však ona bomba mnohým z nich patrně zachránila život. A válečným zajatcům drženým v Japonsku život zachránila zcela určitě. Rozkaz k jejich popravě v okamžiku vydání zahájení invaze byl vydán, oni to věděli předem. I v Nagasaki tehdy přežívali váleční zajatci. V onen den - jako každý jiný - pracovali v dolech hluboko pod zemí, takže neměli tušení, co to v jedenáct hodin a dvě minuty tak strašidelně bouchlo. Když se pak dostali na povrch, město jejich věznitelů z podstatné části zmizelo.

Jedeme ke ground zero, v místu atomového dopadu. Přesně v 11.02 hodin jako každý den se ozvaly nevtíravé zvuky, trošku podobné loretánským zvonkům.

Nejvíce návštěvníků se hromadí v parku Míru.

Celkový výkon.: 6 739 námořních mil neboli 12 467 kilometrů.

KONEC