SVĚT: Anatomie multikulturalismu

Prolog

Emigroval jsem v roce 1980. Nebyla to emigrace, jakou dnes běžně vidíme okolo sebe. Neodcházel jsem za lepším, spíš za horším, ovšem s vědomím, že tam budu o mnoho svobodnější. Odchod byl mou demonstrací naprostého nesouhlasu se znormalizovaným komunistickým režimem. Z tohoto hlediska byla moje emigrace do Austrálie odchodem do politického exilu.

Jako režisér dokumentarista pracující v Krátkém filmu Praha jsem na tehdejší české poměry žádnou bídou netrpěl. Navíc jsem často režíroval jako externista v Československé televizi Ostrava. Jeden by řekl, podobně jako jeden rakouský dělník na pile v lesích poblíž Salzburgu, kde jsem si chvilku přivydělával na cigarety a „lepší“ emigraci: „Člověče, co ti tam chybělo?“ Tehdy jsem se jen pousmál, protože tohle bych mu nevysvětlil. Uprchnout z komunistického ráje do kapitalistického marasmu bylo nad jeho chápání.

První setkání s levičáky

Netrvalo dlouho a jumbo-jet plný Australanů a také asi dvaceti Čechů a čtyřiceti Poláků přistál v Melbourne. Ubytovali nás v takovém centru pro nově příchozí plném úhledných malých dvojdomků a zařídili nám tam za vládní peníze první dva jazykové kurzy. Hned po jejich ukončení si většina z nás našla jakoukoli první práci a postupně jsme se stěhovali do běžně pronajímaných bytů. V australské společnosti byla totiž značná ostuda viset na krku sociálnímu systému.

Byla nás tam malá skupinka tří lidí s televizní praxí a přirozeně jsme hledali cesty, jak se dostat zpět ke své profesi. S kontakty, a vůbec se vším možným, nám pomáhali krajani, emigranti z roku 1948, kteří si říkali „tatínci“. Ale snažili jsme se i na vlastní pěst. V Melbourne Director ́s Guild (profesní sdružení režisérů) jsem potkal Paula Coxe, mladého filmaře z Holandska, a ten nás nasměroval na jakousi českou madam vdanou za Australana s tím, že se u ní schází parta mladých kumštýřů, s nimiž bychom se měli podle něho seznámit. Nebyli jsme tam ani tři minuty a bylo jasné, že jsme šlápli do vosího hnízda. Bojovné feministky, marxisté bojující za práva černých domorodců, tu a tam pedagog z university, a také úřednice, které svým oblíbencům přidělují granty ze státního rozpočtu na kulturu. Nevím, jestli to Cox udělal z pouhé naivity anebo si z nás chtěl jenom vystřelit. Je také možné, že se nás chtěl šikovně zbavit jako budoucí konkurence v honbě za státními granty. Řekli jsme jim celkem otevřeně, proč jsme z Československa odešli, omluvili se za nedorozumění a rychle vypadli. Když jsme to pak vyprávěli „tatínkům“, ti jen zalomili rukama a pravili: „Proč jste se nás nejdřív nezeptali, ta ženská tady má soukromou centrálu pro šíření komunismu.“

Tenkrát jsem ještě neměl ani zdaleka tušení, čemu se říká multikulturalismus, ale dostal jsem z něj řádnou lekci už pátý měsíc pobytu v Austrálii. Se všemi důsledky. Napsal jsem postupně tři projekty dvacetiminutových dokumentárních filmů a žádal o realizační příspěvek. Museli si mě z té schůzky pamatovat, protože své rozhodnutí buďto odkládali, nebo se žádost ztratila, nebo to už z nějakého důvodu nešlo natočit. Tehdy jsem si ujasnil, že tudy má cesta vést nemůže. Alespoň ne v Melbourne.

Setkání s marxismem v Sydney

Dal jsem výpověď ve videoduplikačním podniku, kde jsem se během dvou let vypracoval na vedoucího operátora směny, a přestěhoval se do Sydney. A tam to všechno začalo v bleděmodrém znovu. Má tehdejší žena, původně asistentka produkce v ostravském studiu ČST, dostala díky zásahu našeho přítele, režiséra Chrise Muira, místo v dramaturgii australské veřejnoprávní televize ABC. Měli jsme tedy jakýsi stálý příjem, který mně umožnil připravovat další projekty. Psal jsem jako o život, většinou na dvorku malého terasového domku, který jsme si pronajímali. Své nápady jsem nosil do takového velkého baráku v North Sydney, kde sídlila příslušná schvalovací instituce, samozřejmě také celá plná bojovných feministek.

Poučen ze svého střetu v Melbourne, vybíral jsem témata poněkud opatrněji. Jedno z nich pak skutečně zabralo. Šlo o básnířku a zřejmě také aktivistku hnutí za další nová práva původních černých Australanů, kterým se říká Aborigines. Její matka byla Aborigine a otec Skot. Četl jsem některé její básně, které svědčily o tom, že musela být velice inteligentní. Na její jméno si dnes už nevzpomínám, ale žila na ostrově Stradbroke poblíž města Brisbane, kde zřídila také cosi jako prázdninový tábor, v němž experimentovala s výchovou malých dětí různých barev pleti. Čili vzorová multikulturalistka. Rozhodně jsem ji nechtěl povinně oslavovat, jako dokumentarista jsem byl spíš zvědav, kam její experimenty vedou a mají-li vůbec smysl. Tohle jsem si však nechával pro sebe.

Námět byl schválen, dostal jsem na ni nějaké spojení a co myslíte, že se stalo. Začala se přede mnou schovávat. Buď byla nemocná, nebo měla někam přijet a nepřijela, a tak pořád dokola. Později jsem pochopil, že asi nechce žádnou další publicitu kvůli svým dotacím z kulturních fondů, z nichž si nejspíš docela slušně žije. Navštívil jsem tedy znovu dům plný feministek a vysvětlil jim situaci. Dostal jsem radu, ať navštívím jejího přítele Ulliho Beiera, odborníka na lidové umění domorodců v pacifické oblasti. Učinil jsem tak dvakrát a je pravda, že jsem si tam připadal trochu jako u českého kádrováka. Podezřelý mu musel být především důvod mého odchodu z vlasti, o kulturní praxi českých komunistů jsem se také nevyjadřoval dvakrát lichotivě, takže jsem zkrátka neprošel a on mi nepomohl.

Souvislosti jsem se pak dočetl v knize Geoffa McDonalda „Red Over Black“. Beierovi patřili ke skupině přesvědčených marxistů, kteří organizovali tlak na australskou vládu, aby předala černým domorodcům ještě další rozsáhlá území, zejména ta, kde se už našla nová bohatá ložiska různých nerostů. Praxe těchto aktivistů byla totiž taková, že pokud se někde na obrovských neobydlených plochách našlo něco, co by šlo těžit, okamžitě tu lokalitu prohlásili za nedotknutelné „svaté místo“, kam údajně předci černých domorodců po tisíce let ukládali kosti svých zemřelých. A zajímavé je, že aktivisté měli při prosazování podobných nesmyslů vždycky dost peněz na drahá právní zastoupení.

Šlo to i bez nich

Po druhé poučen jsem konečně usoudil, že cesta spoléhání na nějaký státem zřízený kulturní fond je hrubý omyl, protože tyto fondy jsou pod tuhou kontrolou australských multikulruralistů. Ti pak nejsou nic jiného než rozpuštění bývalí komunisté, přesvědčení marxisté a feministky. Nechal jsem zbytečného psaní a na chvíli se zaměstnal jako údržbář v podniku, který byl podobný našim Sběrným surovinám. Říkalo se tomu šrotiště a recyklovaly se tam kovy. Za první vydělané peníze jsem si koupil videokameru a začal točit vše, co mi kdo byl ochoten zaplatit. Konec konců jsem byl vystudovaný dokumentarista a tohle bylo v tu chvíli jediné, co jsem uměl pořádně. Ale to bych již odbíhal od tématu.

V Austrálii s první profesionální kamerou

Rakovina zvaná multikulturalismus

Po několika letech, kdy jsem už dávno na své první zkušenosti s australským multikulturalismem zapomněl a malá videoprodukce mi zdárně fungovala, se stala nepatrná událost, která mi to celé znovu oživila. Jeden kamarád, který z ČSSR emigroval o trochu později než já, se stal knihovníkem veřejné knihovny ve čtvrti, v níž bydlel. Často jsem ho tam navštěvoval a půjčoval si zejména hudbu, ale jednou padl můj zrak na tři kazety s přepisem přednášek Phillipa Adamse. Zvědavost mi nedala a půjčil jsem si to domů. Phillip Adams byl člověk, kterému už v době mých melbournských začátků přezdívali australští filmaři „šedá eminence australského filmu“. Už tehdy prakticky neomezeně rozhodoval o tom, který titul se díky štědrým národním dodacím točit bude a který půjde k ledu. Jednalo se o výrobu hraných celovečerních filmů, takže šlo o nemalé peníze. Málokterá tehdejší produkce se bez této injekce obešla.

Co jsem pak slyšel ze svého kazetového přehrávače, jen potvrdilo mé tušení. Adams svým studentům barvitě a dopodrobna vyprávěl, jak ho jako šestnáctiletého začínajícího žurnalistu nechtěli přístavní dělníci přijmout do své buňky komunistické strany, protože se jim zdálo, že mu to moc myslí. A jak je pak tak dlouho přesvědčoval, až ho tam nakonec přijali.

Jenže v druhé polovině padesátých let byla komunistická strana v Austrálii zakázána a aktivní marx-leninští soudruzi se rozpustili mezi socialisty a budoucí multikulturalisty. Tam začali svou mravenčí cestu zpět k vlivu a moci, aby pak mohli uskutečnit svůj dávný sociálně-inženýrský utopický sen, stvořit tzv. „nového člověka“. Mnozí další se uchýlili z veřejné sféry do příšeří kateder akademického světa, aby tam potichu zkoušeli převychovávat mládež k obrazu svému. A vězte, tohle se nedělo jen v Austrálii nebo USA, jsme toho s určitým zpožděním svědky také u nás.

Nedávné zkušenosti ukazují, že v zemích, kde zůstalo zákeřné bujení multikulturalismu dlouho bez povšimnutí, a tedy neléčeno, zákonitě tato choroba metastázuje až k životně důležitým orgánům společnosti, jako jsou vlády a parlamenty jednotlivých národů. Ostatně totéž platí i o nakaženém organismu vedení Evropské unie. A všichni víme, jak tahle neléčená zákeřná choroba, není-li zastavena radikálním zásahem, obyčejně končí.

Epilog

Multikulturalismus je pouze neškodně znějící eufemistický název pro kulturní relativismus, který dává rovnítko mezi všechny, mnohdy závratně rozdílné kultury, které se ve světě vyskytují. Vidíme, že na první pohled je zde něco v nepořádku. Jak může někdo považovat kulturu, která se vyvíjela více než dva tisíce let a dala světu vše, čím se dnes můžeme právem pyšnit, včetně pokročilé vědy a pokročilých technologií, za rovnocennou kultuře, která nedala lidstvu téměř nic a sotva se dokáže postarat o přežití svých obyvatel? Kultuře, která si umí jen terorem a násilím přivlastňovat to, co vybudovali druzí? O těchto věcech bychom měli přemýšlet na prvním místě.

Asi v polovině roku 1988 mi z ničeho nic zavolal Ulli Beier. Básnířce naplánovali na Stradbroke Islandu těžbu stavebního písku a potřebovala to nějak odvrátit. Náhle si přála natáčet. No vida je. Tak jsem si zahrál na mrtvého brouka tentokrát já.

Australští soudruzi mi udělili nezapomenutelnou a velmi užitečnou životní lekci. Potkám-li dnes multikulturalistu, lhostejno kde a jak, vím přesně, s kým mám tu čest.