Výroční zprávy Amnesty International (AI) bývají málokdy radostným a povzbudivým čtením. Aspekty skutečnosti, které AI ve svých zprávách zachycuje, jen sotva podporují tezi, že lidstvo kráčí po cestě sebezdokonalování. Málokdy však souhrnný názor vrchního arbitra v otázkách lidských práv vyznívá natolik depresivně a beznadějně jako letos. Autoři zprávy jsou profesionální alarmisté a jejich povoláním je trochu přehánět a nafukovat a tím burcovat veřejnost. I jejich nespokojenost však může být různě odstupňovaná a letos je vybičovaná na maximum. Už to není divadelní efekt, který má v lidstvu vyvolat půd sebezáchovy. Jejich nárůst pesimismu je symptomem poukazujícím na změny, jež se ve světě skutečně odehrávají.

Lidská práva a občanské svobody kodifikované OSN jsou pro světový řád stejně důležitým ideologickým konstruktem jako koncepce národního státu nebo základní principy mezinárodních vztahů. Neznamená to samozřejmě, že by všechny státy podepsané pod Chartou OSN, mezi jejímiž ustanoveními lze nalézt i „dodržování lidských práv“, byly ochotné je puntičkářsky a do posledního písmene plnit. Praxe bývá často značně vzdálená bohulibým předsevzetím a příliš mnoho lidí se často ohání vznešenými zásadami z čistě kořistnických pohnutek. Postupem času se odkazy na práva a svobody berou stále na lehčí váhu. Dělicí čára mezi obhájci a narušiteli těchto zásad totiž začíná být značně rozpitá a nejasná.

Tradičně nesly hlavní břemeno boje za lidská práva Spojené státy americké. Amnesty International zpochybňuje jejich schopnost činit to i v budoucnu vzhledem k pošramocené pověsti, kterou sotva radikálně napraví chystané uzavření věznice na základně v Guantánamu. Pokusy napravit reputaci mohou paradoxně vést k jejímu dalšímu zhoršení. Mýty se snadno boří v zájmu volebního vítězství, leč vítěz záhy sezná, že vybudovat nový mýtus z trosek není úkolem pro smrtelníky. Nepolevuje zatím trvalé vojenské úsilí ani dlouhodobé ekonomické potíže, což pramálo svědčí soustředění se na lidská práva. Je-li jejich hlavní obhájce přezaměstnán jinými kauzami, sotva lze od něho očekávat excelentní výkon. Proto nezbývá než souhlasit s AI a její předtuchou dalšího zhoršení v oblasti dodržování lidských práv ve světě. Jak by bylo možné očekávat zlepšení, jestliže morální, vojenské a ekonomické základy současného světového řádu jsou otřeseny a žádná náhrada za platná univerzální pravidla, jež stanovují, co je dobré a zlé, nejsou na obzoru? Jediná hojná nabídka na světovém trhu s idejemi jsou morální normy radikálního islámu, ty však zatím na dračku nejdou.

Ba co víc, nejdůslednější oponenti USA, Ruskem počínaje a Venezuelou a Čínou konče, nyní vehementně prosazují, že žádná univerzální pravidla by v mezinárodních vztazích platit neměla, protože neexistují ani v přírodě. Proto by pojem práv a svobod neměl být řešen v rámci obecné normy, ale v souladu se suverenitou jednotlivých národních celků. Není málo pružných myslitelů, kteří dokazují, že „lidská práva“ jsou čistě ideologickým konstruktem, jenž zajišťoval nespravedlivý světový řád. Za příklad bývá často uváděna ruská společnost, značně alergická na zaklínadla o svobodě slova a veřejných shromážděních, čestných volbách a tak dále. Vztah mezi těmito dogmaty a reálnými problémy zejména chudých a zaostalých společností prý nikdy nebyl natolik zřejmý. I u nás můžeme leckdy zaslechnout zdánlivě logický závěr, že pro hladového bezdomovce má právo na potravu a střechu nad hlavou přednost před odtažitými shromažďovacími svobodami. Pro Severokorejce toto právo na práci, potravu a přístřeší ideálně naplňuje celonárodní vězeňský režim. A kde je důkaz, že existuje nějaká spojitost mezi Všeobecnou deklarací lidských práv a chutí hladových k jídlu?

Problém tkví v tom, že spojitost tu je a není jen zdánlivá. Za obehranými a otravnými deklaracemi se totiž skrývá reálný systém hodnot, který v posledních desetiletích umožňoval lidstvu hovořit stejnou řečí. Pohřbíme-li jej, přestaneme si rozumět. Něco takového se odehrává, když praskají spekulativní bubliny. Na první pohled se zdá, že o peníze přicházejí především ti, kteří těžili z nafukování bublin. Ti si to zasloužili, těch nám není líto. Až na druhý pohled zjišťujeme, že se důsledky dotýkají nás všech, včetně těch, kdo nikdy s ničím nespekulovali. Právě tomu říkáme světová hospodářská krize. Stejný princip platí i pro oblast lidských práv. Na jejich zánik sice mohou doplatit i cyničtí politici, kteří se lidskými právy vehementně oháněli, přičemž tím sledovali jen vlastní prospěch, ale radovat se z toho, že dostanou co proto, by bylo nerozumně ukvapené.

Krach univerzálního systému morálních hodnot, ať už jsou jakkoli pokrytecké a měřené dvojím metrem, může mít nepředstavitelně hrůzné následky. A nejspíš také bude mít. Sotva nám zpříjemní život vědomí, že každá společnost ponese ony následky v souladu se svými svrchovaně národními specifiky.

Týdeník EURO 23/2009

Autor je publicista