Američané už nepočítají s tím, že by vedli dvě nezávislé války. Otázka je, zda to jejich spojenci konečně pochopili

Nová obranná strategie Spojených států počítá s opravdu výraznými škrty, redukcí vojenských sil a přesunem jednotek k Číně.

V nejbližších čtyřech letech počítá Barack Obama s úsporou 500 miliard dolarů, se snížením počtu jednotek v pozemní armádě a ve sboru námořní pěchoty o 10-15 %, s redukcí počtu amerických jednotek v Evropě, s jejich přesunem do východní Asie a západního Pacifiku (s nevysloveným, leč zřejmým záměrem zadržovat rostoucí moc Číny) a s důrazem na to, co označuje za chytrou obranu - sice účinnou, leč levnější.

Někteří Obamovi američtí pravicoví kritici hned opáčili, že se jedná o nezodpovědné oslabení amerických ozbrojených sil, jež povede ke ztrátě exkluzivního postavení USA coby jediné supervelmoci a k její degradaci jen na běžnou velmoc, dále k ohrožení amerických zájmů ve světě, a dokonce i k ohrožení samotné bezpečnosti Spojených států.

Je to opravdu tak?

Zaprvé: rozhodnou-li se Spojené státy snížit výdaje na obranu, ti poslední, kdo mají právo je za to kritizovat, jsme my Evropané. My dáváme prostředků mnohem méně - již několik desetiletí. Odpovědnost za obranu a bezpečnost každé země leží primárně na zemi samotné. Když je někdo přesvědčen, že je svou bezpečnost schopen zajistit levněji, kdo mu může co namítat? Až budoucnost a případný konflikt ukážou, zda se mýlil. Nejen v době studené války, ale i dvě dekády po jejím skončení USA vydávaly na společnou obranu Západu disproporcionálně více než my Evropané.

Zadruhé: v současné fiskální situaci západních zemí, kdy se zadlužení a deficity státních rozpočtů stávají vážným politickým problémem - a svým způsobem i bezpečnostní hrozbou -, je tendence výdaje na obranu nezvyšovat či je přímo snížit přirozená a pochopitelná.

Zatřetí: Spojené státy po dobu sedmdesáti let (od útoku na Pearl Harbor v roce 1941) plnily roli garanta a hegemona mezinárodního liberálního řádu. Tedy roli obdobnou, jakou pro svobodný obchod mezi národy a bezpečnost světových moří sehrávala v 19. století Velká Británie.

Od bitvy u Trafalgaru v roce 1805, kdy britská flotila pod velením admirála Nelsona porazila větší spojené francouzsko-španělské síly, po dobu sto let Británie "vládla nad vlnami": tj. jakákoli jiná země či kombinace několika zemí ostatních a jejich námořních sil věděly, že pokus ohrozit britskou námořní hegemonii povede k tomu, že Britové jejich flotily smetou z mořských hladin.

Proto žádná jiná země či jejich kombinace neměly tendenci Britům na mořích konkurovat.

Výsledkem byl svobodný obchod mezi národy, konec pirátství a obchodu s otroky, bezpečnost světových moří, a tudíž historicky bezprecedentně mírové a klidné 19.

století. Mír a klid, jejichž garantem však kromě rovnováhy moci na evropském kontinentu byla i britská hegemonie na světových mořích.

Toto si mnozí klasičtí liberálové a libertariáni neuvědomují: liberální řád se neudrží sám od sebe, ale aby existoval, potřebuje hegemona, hegemonickou liberální mocnost, která jej garantuje.

Klid zbraní skončil v roce 1914 a Británie vstoupila do evropské války proto, že se německý císař Vilém II. (vzdor dobrým radám Bismarcka) rozhodl zpochybnit její hegemonii nad vlnami a začal budovat válečnou flotilu srovnatelnou s britskou. Následkem bylo spojenectví Britů s jejich do té doby soupeři Francií a Ruskem, vstup Británie (a později Ameriky) do 1. světové války proti Německu a vposledku porážka Německa.

Kdyby císař Vilém neusiloval o zpochybnění britské hegemonie nad vlnami, Británie (a Amerika) by do války nevstoupily, císařské Německo by kontinentální válku vyhrálo, evropský kontinent by ve 20. století mluvil německy, na mořích by se mluvilo anglicky a hrůzy komunismu a nacismu by nenastaly. Za to, že nastaly, může megalomanie Viléma II.

V době studené války a po pádu Sovětského svazu roli garanta mezinárodního liberálního řádu plnily Spojené státy. Nynější Obamova bezpečnostní strategie však naznačuje, že tento prezident už tuto roli nadále ochoten plnit není, alespoň ne v takové míře, jak to USA činily doposud.

Začtvrté: na definitivní hodnocení uvedené strategie je příliš brzy. Jak se říká, "ďábel je v detailech" - vše závisí na detailech, jež zatím neznáme. A taky nevíme, jak se k plánovaným škrtům postaví Kongres; rovněž nevíme, zda současný prezident bude prezidentem i v příštím prezidentském období 2013-17, tedy zda vůbec bude tato strategie realizována.

Nicméně zapáté: plán tohoto prezidenta naznačuje, že minimálně on nevidí USA v budoucnosti jako supervelmoc garantující mezinárodní liberální řád v roli hegemona, nýbrž (jen) jako velmoc srovnatelnou s 5-6 velmocemi jinými. Tedy nastávající mezinárodní řád má být dle jeho představy spíše multipolární než unipolární a USA se mají vrátit k roli z před roku 1941.

Zašesté: hodnotíme-li obsah nového výhledu pro americké ozbrojené síly, nejlogičtějším (a nejméně problematickým) je plán snížit počet amerických jednotek v Evropě. Výrazná vojenská přítomnost amerických jednotek v Evropě měla význam v době studené války, když hrozil sovětský útok vůči Západu. Tyto jednotky měly útok odstrašovat - ani ne tak tím, že samy o sobě by byly s to jej zastavit (vzhledem k sovětské konvenční převaze to bylo těžko možné), jako spíše tím, že by byly spouštěcím drátem: sovětský útok na západní Evropu by byl i útokem na ně, a tím by Sověty automaticky zatáhl do jaderné války s USA. Pročež Sověti měli dost dobrých důvodu snažit se vyhnout.

Nyní Evropě od žádné mocnosti masivní útok nehrozí, a proto je pro USA nasnadě snížit v ní počet svých jednotek a přesunout je například do východní Asie a západního Pacifiku za účelem zadržování Číny. Jenže: se snižováním počtu amerických jednotek v Evropě, aby byla zachována schopnost NATO garantovat článek 5 a obranu všech svých členů, musí v Evropě nastat buď zvýšení počtu evropských konvenčních sil, anebo zachování (či posílení) taktických jaderných zbraní (tedy těch "malých", bojově použitelných) coby odstrašujícího arzenálu schopného frustrovat úspěch jakéhokoli konvenčního útoku. Když se řekne A, je nutné říci i B: snížení počtu jednotek je myslitelné a žádoucí, ale za cenu zachování jaderného odstrašení.

Jenže, zasedmé, prezident Obama má za svůj cíl i postupné snižování počtu jaderných zbraní s vizí až jejich definitivního zrušení! A tady nastává problém: snižování počtu jak konvenčních jednotek, tak i jaderných zbraní schopnost odstrašení výrazně snižuje (a snižuje samozřejmě i bojeschopnost, selže-li odstrašení samotné). Snižování konvenčních sil, samo o sobě neproblematické, je-li však doprovázeno odporem ke zbraním jaderným, se už problematickým stává.

Proto nemají pravdu ti obhájci prezidenta Obamy před jeho konzervativními kritiky, kteří jej přirovnali k prezidentu Eisenhowerovi. Ten po nástupu do úřadu v roce 1953 ukončil korejskou válku příměřím, snížil výdaje na armádu - ale zároveň zvýšil počet jaderných zbraní a naznačil, že už žádné nákladné konvenční války (nákladné ve smyslu životů vojáků a peněz daňových poplatníků) vést nehodlá, leč hodlá obranu stavět na koncepci odstrašení prostřednictvím hrozby masivní nukleární odplaty v případě napadení země vlastní či spojenců. Tedy na jaderné anihilaci agresora.

Zaosmé: přesunutí pozornosti do východní Asie a západního Pacifiku za účelem zadržování mocenského vzestupu Číny je z amerického hlediska racionální. Čína je jedinou zemí na světě, jež má ambici, potenciál i prostředky pro mocenský vzestup, jenž by mohl zvrátit současnou rovnováhu moci ve světě. Nebezpečím je, že Čína by mohla na počátku 21. století sehrát vůči USA tu roli, kterou na počátku 20. století sehrálo vůči Velké Británii císařské Německo. Samozřejmě nastat to nemusí, bude-li Čína zadržována rozumně. A to se už začíná dít: vzestupu Číny se obávají i země v jejím okolí, a proto neformálně vzniká volná spolupráce Indie, Singapuru, Tchaj-wanu, Jižní Koreje, Japonska a, ano, i Vietnamu - s Austrálií a Amerikou za účelem zadržení případného čínského avanturismu.

Zadeváté: v souvislosti se snižováním prostředků na obranu je nejproblematičtějším posun od současné schopnosti ozbrojených sil Spojených států vyhrát dvě na sobě nezávislé velké války simultánně k zamýšlené schopnosti vyhrát jen velkou válku jednu a další útok pouze překazit či zastavit, ale už bez schopnosti druhou válku vyhrát.

Proč je tento posun neblahý? Protože svazuje ruce prezidentovi Spojených států rozhodnout se pro válku v případě napadení jejich spojence. Je-li koncepcí schopnost vést dvě vítězné velké války zároveň, pak rozhodnutí pro jednu válku nepovzbudí k agresi na druhém konci zeměkoule, protože potenciální agresor ví, že USA zaneprázdněné jednou válkou jinde jsou stejně schopny jej porazit. Kdyby však nastala koncepce schopnosti "jeden a půl války", jak plánuje prezident Obama, pak rozhodnutí příštích prezidentů pro pomoc napadeným spojencům nemusí být tak jednoznačné, pokud někdo další zároveň na druhém konci světa začne harašit zbraněmi!

Což sice není problém USA a jejich bezpečnosti - budou-li USA napadeny, i nadále budou schopny se ubránit a agresora porazit -, je to však velice špatná zpráva pro spojence USA: bude-li spojenecká země USA napadena zemí třetí a jiná čtvrtá země na druhém konci světa začne ohrožovat zájmy USA, pomůžou pak USA té napadené zemi první? S doktrínou schopnosti vést jeden a půl války jen stěží.

To ukazuje, že rolí ozbrojených sil není jen války vyhrávat, ale také - či možná především války odstrašovat; odstrašovat potenciální agresory od útoku vůči zemi či spojencům. Nová strategická koncepce USA nesnižuje bezpečnost či obranyschopnost USA, ale může výrazně snížit odstrašující potenciál ozbrojených sil USA proti potenciálním agresorům vůči třetím zemím, a snižuje tak i případnou ochotu příštích vrchních velitelů ozbrojených sil USA zasáhnout na obranu napadených třetích zemí.

Což nás, zadesáté, přivádí k tomu, čím jsme začali. USA vydávají na svou obranu dost, ale my Evropané na svou obranu dost nevydáváme. USA na vrcholu studené války v 80. letech 20. století za prezidenta Reagana dávaly na obranu 6 % svého HDP. Po skončení studené války v 90. letech za prezidenta Clintona ty výdaje USA na obranu klesly na 3 % HDP. Po 11. září 2001 za prezidenta Bushe opět stouply nad 4,5 % HDP. Nyní prezident Obama navrhuje, aby se ty výdaje vrátily na úroveň z před 11. září 2001, tedy něco nad3 % HDP.

Nejsilnější evropské mocnosti, Velká Británie a Francie, vydávají na obranu něco kolem 2,5-2,8 % svých HDP a během své války proti Muammaru Kaddáfímu v Libyi - tedy ani ne během války proti Libyi, zemi třetího světa, nýbrž během války v Libyi proti jedné z frakcí v občanské válce - těmto dvěma nejsilnějším evropským mocnostem došla během války munice a musely si půjčit od Spojených států! A to jsou ty vojensky nejsilnější evropské země; každá jiná je na tom hůř.

Když Česká republika začala v roce 1996 jednat o vstupu do NATO, dávali jsme na obranu 1,6%HDP. Slíbili jsme, že do roku 2000 budeme každoročně zvyšovat výdaje na obranu o 0,1 % HDP, takže jako člen NATO od roku 2000 budeme na obranu dávat 2%HDP. To se nikdy nestalo.

Nyní hrozí, že na obranu budeme dávat 0,8%HDP!

To nejpozitivnější, co může nová Obamova strategie způsobit, je zapůsobit na Evropany jako budíček - či studená sprcha.

Že k tomu však dojde, jaksi nevěřím.

LN, 18.2.2012

Autor je ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro lidská práva