Abych se přiznal, dlouho jsem se nemohl rozohnit pro žádného z obou kandidátů na úřad presidenta Spojených států amerických. Paní Clinton mi celou svou osobností a politickým stylem až příliš připomínala jistou dámu v čele německé politiky; pan Donald Trump by mi býval vyhovoval spíš, ale zase si pro můj vkus příliš plnil ústa velkými a ne vždy rozmyslnými slovy. Je ale po volbách, dopadly jak dopadly, a mohu provést svou soukromou bilanci: v čem byl můj odhad správný a v čem jsem se mýlil, co jsem předpokládal a ono to vyšlo nebo také nevyšlo, a jaký asi tak může být v součtu všeho další vývoj.
Předpokládal jsem tedy především, že ať se vítězem stane ten nebo onen, bude to o příslovečný fous. A koukejme, on zvítězil pan Donald Trump, a ne o fous, ale s výrazným náskokem před paní Hillary. Třebaže se při volbě amerického presidenta sčítají volitelské, ne voličské hlasy – v tom může být značný rozdíl -, o něčem to vypovídá. O čem, dalo se hned vzápětí vyčíst z napěněných, až hysterických reakcí evropského tisku vysílavšího ještě krátce předtím salvy odsudků a posměšků na páně Trumpovu adresu spolu s ujištěním, že takoví blázni Američané přece nejsou, aby na sebe zvolili tohohle tatrmana. Političtí profesionálové se vyjadřují diplomatičtěji, nechuť a zklamání je jim ale na nose znát také. Nelze se mýlit: co se událo osmého listopadu v USA, bylo cosi podstatně jiného než běžné volby, po nichž zůstává všechno, jak bylo, jen s jinými figurami, nebo ani to ne. Něco se zvrtlo k nelibosti mnohých. Mnozí jsou nad obvyklou míru zklamáni, leckdo se cítí ohrožen. Pokusme se vyzkoumat, kdo a čím.
Dávám k úvaze, nemáme-li hledat kořen celé patálie v onom roce 1968, kdy se lámaly dějiny, a nejen české. Nám zní ten letopočet rachotem sovětských tanků, ozvěnou zmařených nadějí, západně od českých hranic však probíhal jiný zápas, jejž jsme buď nevnímali, nebo si neuměli vysvětlit: revolta mladé inteligence, zachvátivší nejdřív university a prolnuvší pak do celé společnosti. Morální hodnoty, na nichž od tisíciletí spočívala západní civilizace, se najednou staly předmětem výsměchu a pohrdání, nahrazeny hodnotami zbrusu novými, nekázní, neúctou, štítivým poukazováním na hříchy vlastní civilizace ať skutečné či vybájené. Ponechme stranou, vypuklo-li protestní hnutí té síly a roszahu opravdu spontánně nebo je iniciovaly desinformační služby téže mocnosti, jejíž tanky rachotily po pražských ulicích. Jisto jest, že se od základu změnilo nazírání západních elit - lidu obecného už méně – na to, co je správné a co hodno zavržení, co si občan má myslet, co říkat a co si ani cípkem nepřipustit. Vím, o čem mluvím; zakusil jsem ten stav za léta své exilové existence dostatečně a příliš nepřeháním, nazvu-li jej intelektuální diktaturou. Kdo se jí odmítl podřídit, obdržel nálepku zpátečníka (věčně včerejšího, zněl oblíbený titul), od nějž by politicky korektní pes kůrku nevzal. Až donedávna, či přesněji, až do přítomných chvil.
Studentští revolucionáři roku osmašedesátého mezitím zestárli, vyměnili rozšmajdané tenisky za kravatu a zlaté brejle, svůj cíl však ze zřetele nepustili. Dosáhnuvše vysokých míst ve všech oborech veřejného života tím účinněji mohli prosazovat přeměnu pohrdané buržoazní společnosti k vlastnímu ideologickému obrazu, a bezmála se jim to povedlo. Jen jednoho si nestačili všimnout: že sice dokázali ovlivnit, ne-li ovládnout sdělovací prostředky a vesměs i politiku (tedy až na nějaké ty populisty, pravicové extremisty a podobnou havěť) a umlčet projevy odlišného názoru, ale právě že jen umlčet. Pod povrchem zdánlivého přijetí levicově liberálních konvencí doutnala a sílila nespokojenost s jejich praktickými výsledky, zachvacovala stále širší kruhy veřejnosti, přerůstala v uvědomělý odpor a bylo jen otázkou času, kdy propukne otevřenou vzpourou. Vzpoura našla svůj ventil v amerických volbách a v osobě poněkud prostořekého D. Trumpa, ale nemylme se: mohl jí otevřít cestu i kdokoli jiný, stejně odhodlaný nedbat povinných dogmat a finančně nazávislý. Což začínají nahlížet i odvážnější ze západních žurnalistů a píší o bublině, v níž žili a vzájemně se ve svých iluzích utvrzovali příslušníci politicko-intelektuálních elit, zatímco vně bublin vřel a šířil se diametrálně odlišný názor občanský. Výsledkem snah o jinou, lepší společnost a jiný, spravedlivější svět se tak stala veřejnost rozštěpená na dva nerovné díly. Jak nerovné... soudě dle poměrů v Německu bych hádal na zhruba sedmdesát procent více či méně zásadních odpůrců merkelistické politiky, kolem dvaceti těch, kterým je všechno jedno, zbývajících deset pak připadá na ty, jež optimistická rozjásanost ze září minulého roku zatím nepřešla.
To vše se navzdory malebnému vztekání po obou stranách Atlantiku už pomalu stává minulostí. Americké volby hodily kámen do zatuchlého rybníka liberalistických konvencí a vlny se šíří. Už není tak snadné se s pohrdáním vyvyšovat nad mlčící občanskou většinu, ostatně čím dál méně mlčící, už se ozývají z kruhů politických a mediálních tací, do nichž bych to býval ještě před týdnem neřekl, hovoříce o tom, že nelze natrvalo nedbat postojů velkého, ne-li většinového dílu veřejnosti, že nepomáhá častovat nepohodlný názor nálepkami populismu, extremismu a rasismu, ano i fašismu a hnědé pakáže, nýbrž je třeba jej přinejmenším vyslechnout, v úvahu vzít. Už je to tak, Trumpův stín se rozprostřel nad Evropou a dějiny se zase o něco pohnuly. Ještě jde o to, kam. Nechtěl bych se dopouštět unáhlených soudů, zdá se však, že americké volby byly něčím podstatnějším než obvyklé hejbání škatulat: volbou mezi vývojem a stagnací. Paní Clinton zastupovala princip stagnace: představu, že uspokojivého stavu už bylo dosaženo, a netřeba tudíž dál něco měnit a někam směřovat. Pan Trump zastupuje princip opačný - pohyb, a tedy vývoj. K čemu, bude se teprve muset ukázat. Vývoj je nezkrotný koník, neběží ochotně, kam je mu přikázáno, nezřídka doběhne někam dosti jinam, než jaký byl slavný úmysl.
Jedno lze říci s určitostí: jest ošidno vsadit si v dostihách času na chromou kobylku stagnace. Jako všechny ideologie předešlé, i politická korektnost, rodná dcera levicového liberalismu, se domnívá, že jí dosáhl vývoj dokonalosti a dále si bude všechno lidstvo už jen navěky mediti v podmínkách blízkých ráji nebeskému. Odešlo však cestou marnosti jakobínství, socialismus utopický i revoluční se všemi jeho odrůdami včetně komunismu, hitlerovský socialismus nacionální i Mussoliniho fašismus (neboť není fašismem všechno, co se za něj označuje), lze tedy míti za to, že stejnou cestou odejde i levicový liberalismus. Pohříchu nemizívají ideologie v propadlišti dějin, že by si jejich zvěstovatelé řekli - ó, jací jsme to byli pitomci, sebrali se a šli, nýbrž s rachotem přenáramným. Jsme, obávám se, teprve na začátku takového procesu. Americké volby vyslaly signál změny; signál se přenesl do Evropy, jejíž politikové už také začínají nahlížet, že nemohou nastálo existovat v bublině, do níž neproniknou hlasy znepokojené veřejnosti, a proniknou-li, že se nedají odbýt nálepkami populismu, extremismu (pravicového ovšemže), rasismu etc. etc.
Jaké intenzity může nabýt rachot hroutící se ideologie, jak dlouho trvat a čím skončit – skončí-li vůbec – je nesnadno předpovědět. Leda že ani momentální vítězové v zápolení stagnace s vývojem se nevyhnou omylům, mylným předpokladům a pádům na příliš sebejisté nosy. V té souvislosti bych poukázal na páně Trumpovo laškování s ruským medvědem, z nějž kam až historická paměť sahá, nikdo nevyšel nepocuchaný. Jak pravil český národní bard Havíček-Borovský: kdo chce o politice (řečeného medvěda) dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí. I držel bych si medvěda drobátko od těla, být panem Trumpem.
To ale jen za předpokladu, že Západ – Evropa především – neprohraje závod s časem. Podrobnosti netřeba zvlášť rozvádět, známe je všichni: zahlcení evropských zemí obtížně, pakli vůbec nějak integrovatelnými migranty. Vzrůstající sebevědomí islámu, rozpomněvšího se na ovládnutí všeho světa zákony víry Prokokovy (kdo si myslí, že se to nebude jíst tak horké, ať se pročte koránem), slib daný mu samým Bohem. Žárlivost mocností druhého řádu, čekajících jen na příležitost, aby Západu podrazily stoličku, o vlastní malátnosti a nevůli k činu nemluvě. Teď konečně zpoza Atlantiku zavál větřík změn, a jak se zdá, něco se začíná hýbat i v té naší Evropě. Dá se vcelku s určitostí předpovědět, že než uplyne pět, deset let, bude velice populistická (z latinského populus = lid), kteréžto slovo se stalo nadávkou, neznamená však nic více ani nic méně než ochotu politických vůdců naslouchat většinové občanské vůli. To vše je pozitivní, to vše skýtá naději v tomto čase pokrytectví a dobrovolného ústupu před silami zmaru. Jen aby po těch pěti, desíti letech už nebylo sakramentsky pozdě. Jen abychom se nedívali na koncová světla vláčku vývoje, jejž dohonit bude nad naše síly. Nerozběhneme se už teď? Trochu hbitěji? S cílem před očima? Je takovýto: uchovat si svůj civilizační způsob, nepodlehnout v závodě s časem.
Hannover, 14. listopadu 2016