Na karlovarském festivalu. Lidí spousta a mezi nimi Arab tlačící kočárek se dvěma děvčátky. Dělám mu místo, aby snáze projel.

Zajímalo mě, odkud on a jeho rodina jsou. Z Dubaje, odpovídá. Máte hezká děvčata, dodávám. Děkuje a mizí v davu.

I s manželkou, černě oděnou od hlavy k patě. Vidět je pouze obličej.

Už jsme si na to zvykli a nemáme námitky. Ostatně našich pětadvacet ve stínu není nic proti jejich pětačtyřiceti. Jenomže v teplotě vzduchu pes zakopán není ...

My u nás respektujeme jejich oblékací gusto. Napadá mě, jestli to platí obráceně. Jsou v Emirátech stejně tak tolerantní k oblékacímu gustu našich žen a dívek?

Anebo jinak. Vydají-li se občanky Emirátů do ČR (jistěže se svými manžely), dočtou se v instrukcích, že v hostitelské zemi není obvyklé, aby se ženy zahalovaly a tudíž z úcty k evropské tradici, kultuře oblékání a způsobu života by bylo vhodné, aby se po dobu pobytu oblékaly stejně jako ženy „domorodé“? Předpokládám, že nikoli. Naproti tomu naše turistky se v pokynech cestovních kanceláří dočtou omezující pokyny: že v Emirátech, případně jiných arabských zemích, se mají oblékat tak a tak. Dle obecné zásady, čím víc toho na sobě budou mít, tím lépe.

Princip, podle kterého tato záležitost funguje, je zřejmý. My jejich způsoby oblékání u nás respektujeme (nenutíme je se odhalovat), oni naše způsoby u nich nikoli. Jejich ženy se u nás přizpůsobovat místním zvyklostem nemusejí, naše u nich ano. Je toto vzájemně rovnocenný přístup?

Chystáme-li se na dovolenou do Emirátů, jsme důrazně upozorněni: Nesmíte mít v pase izraelské razítko. Zdravý rozum většiny českých turistů, kteří se tuto informaci dozví poprvé, nechápe a vzpírá se. Jak souvisí moje předchozí návštěva Izraele s dovolenou dejme tomu v Dubaji? Co je tamním úřadům po tom, u kterého moře jsem se opaloval v minulosti?

Přesto to tak je, a pokud jsem si všiml, žádná lidskoprávní organizace proti tomu v médiích, a už vůbec ne hlasitě, neprotestuje.

Chtějí-li se vydat dvě české slečny (kamarádky, spolužačky apod.) na dovolenou do Emirátů, může se jim stát to, co jsem se nedávno dozvěděl v jedné tuzemské CK. Tamní úřady mohou usoudit, aniž by pro to měly jediný důkaz a aniž by to byla pravda, že obě dívky jsou lehčích mravů, které přiletěly pouze pro to, aby se staly sexuálními společnicemi bohatých šejků. A ještě na letišti je pošlou obratem zpět.

Neptám se, jestli by se něco podobného mohlo stát na ruzyňském letišti dvěma slečnám z Emirátů. Ptám se, jestli proti touto způsobu jednání někdy lidskoprávní aktivisté hlasitě a masově protestovali. Nikoli.

Emiráty prostě usoudily, že ony dvě Češky z toho a toho důvodu do své země nepustí – a tím to celé skončilo. Žádná kampaň na podporu jejich „práva“ prožít dovolenou na dubajském pobřeží se nekonala.

Proč o tom všem píšu?

V těchto dnech se Izrael zachoval z formálního hlediska podobně jako úřady SAE v příběhu oněch dvou dívek. Pouze s tím rozdílem, že k tomu, aby k zájmu o návštěvu své země ze strany jisté skupiny lidí ze zahraničí zaujal negativní postoj, měl víc než pádný důvod. Řeč je o propalestinských, tedy protiizraelských levicových aktivistech, kteří, když se, ač nevítáni, nemohou někam dostat dveřmi, vlezou tam oknem. Co následovalo? Hysterická protiizraelská kampaň západních levicových aktivistů.

Stejně vášnivě, jako jejich kolegové (ne-li oni sami) vřískali v 80. letech minulého století proti instalaci amerických raket středního doletu v některých evropských zemích NATO, aniž by pípli proti již rozmístěným sovětským raketám téhož doletu zacíleným na ně samotné, vřískají nyní aktivisté z organizací typu Hnutí za svobodnou Gazu proti izraelské blokádě tohoto pásma, aniž by byli ochotni byť jen připustit skutečné důvody této blokády. Západní levici tyto důvody nezajímají, protože je nikdy nezajímala pravda. Skutečná pravda o příčinách a podstatě arabsko-izraelského konfliktu.

Položme si otázku. Existovala by blokáda Pásma Gazy, kdyby se hnutí Hamás zřeklo terorismu, uznalo Stát Izrael, uzavřelo s ním smlouvu o přátelském sousedství, zabezpečilo, že z jeho území nebudou podnikány raketové ani jiné útoky na izraelské teritorium, postavilo strůjce teroristických akcí před soud a propustilo zajatého izraelského poddůstojníka Gilada Šalita? Jistěže by neexistovala – nebyl by k ní důvod.

Jenomže Hamás nic z toho, snad s výjimkou Šalitova propuštění, je-li ještě živ, udělat nemůže, neboť je sám organizací teroristickou. Koho tedy západní levice podporuje. Na čí straně stojí a proti komu? Na straně teroristů, proti demokratickému režimu. Skvělé vysvědčení pro bojovníky za „svobodu“ Gazy (která je sama o sobě svobodná od roku 2005, kdy se jednostranně stáhla izraelská armáda), skvělé vysvědčení pro bojovníky „za lidská práva“.

Jejich plánovaný námořní konvoj nebylo nic jiného, než pokus, pod falešným pláštíkem humanitární pomoci, o další protiizraelskou provokaci, navíc ve světě, v němž vládne politická korektnost, mediálně mimořádně výživnou. Přitom důkaz, že jde skutečně o provokaci vyplaval na povrch v okamžiku, kdy se řecká vláda nabídla, že sama dopraví zásilku pro Gazu prostřednictvím kanálů OSN – a aktivisté řekli NE.

A když se jim původní záměr nezdařil, netřeba dodávat, že díky chvályhodnému postoji řeckých úřadů, přistoupili na jiný způsob konfrontace.

Ptám se: stali se z nich mezitím přátelé Izraele? Ovšemže ne. Jsou to stále stejní provokatéři stojící na straně teroristického Hamásu proti vládě a lidu demokratického státu. Proč by je měl Izrael vítat s otevřenou náručí, když přiletěli nebo se chystali odletět s jasným záměrem židovský stát poškodit, pošpinit, dehonestovat?

Takto smýšlející lidé nemají žádné „právo“ navštívit Betlém, což měli v plánu. Přilétají se zlými úmysly a izraelské úřady mají nejen právo, ale i povinnost se k nim podle toho chovat.

Obrazně: rozhodne-li se někdo navštívit můj dům s cílem mi uškodit, nemůže být vítán jenom proto, že se vetřel spolu s přáteli hlavním vchodem, když se mu předtím nepodařilo dostat se dovnitř pokoutně zamčenou bránou na zahradě.

Tereza Spencerová, známá česká levicová publicistka posedlá protiizraelskou nenávistí, mezi nimi sice není, nicméně ve svých článcích na webu Literárních novin za ně kope vskutku vehementně. Občas přitom používá argumenty, nad nimiž zůstává rozum stát.

Když Izrael v rámci sebeobrany proti této jasné politické provokaci nabídl zahraničním leteckým společnostem seznam problémových pasažerů a požádal je o pomoc formou jejich včasné eliminace, paní Spencerová (7. 7. 2011) napsala:

Izrael zároveň očekává, že letecké společnosti v pátek vyhoví izraelským instrukcím a na paluby svých strojů určité pasažéry nevpustí, čímž by se ovšem staly přímou součástí izraelské okupační politiky.

Přímou součástí izraelské okupační politiky? Kvůli tomu, že přispějí k eliminaci provokatérů? Rozumíte tomu?

Cosi pozitivního ale propalestinská provokace západních levičáků přece jen přinesla. Nepřímo, kritikou vlastních úřadů a vlády za to, že letecká společnost jejich země byla k izraelskému požadavku včasné eliminace nepřátel státu vstřícná, se na stranu podporovatelů levicových aktivistů postavil Jobbik, takto maďarská nacionalistická strana, označovaná v médiích jako krajně pravicová. Její antisemitské a antiizraelské postoje nejsou neznámé. Nyní se opět ukázalo, že mezi krajní pravicí a levicí, zejména, je-li cílem jejich jedovatých šípů demokratický Izrael, zase tak podstatný rozdíl není. V daném případě dokonce žádný.

I to je dobré si pamatovat a mít se na pozoru nejen před levičáky, ale druhým okem sledovat postoje a myšlenkové pochody takzvané krajní pravice.

A proč věnuji propalestinským aktivistům tolik prostoru? Tereza Spencerová zlehčuje slova izraelského premiéra, že jde z jejich strany o pokus podkopat právo Izraele na existenci. Má Benjamin Netanjahu pravdu, nebo přehání?

Uvažujme společně.

Cílem aktivistů bezpochyby je, aby vše bylo tak, jak si přejí. Aby byla zrušena blokáda Gazy a tamní teroristický režim mohl svobodně dostávat zásilky odkudkoli. Svobodně po moři znamená bez kontroly. Že pak budou do pásma dováženy nejen potraviny, léky a nafukovací balónky, ale také zbraně a součásti pro jejich výrobu, je nabíledni. Hamas pak bude moci pokračovat v ozbrojeném boji proti Izraeli, neboť jeho právo na existenci neuznává. Konečný cíl: veškeré teritorium historické Palestiny pod kontrolou muslimských Arabů. V takovéto koncepci není místo pro židovský stát.

Kdo podporuje „svobodu“ pro Gazu spravovanou Hamasem, je, byť třeba ve skrytu duše nechce, pro likvidaci Izraele.

Nelze podporovat závěry Mnichovské konference 1938 a současně hororovat pro územní celistvost meziválečného Československa.

To je, oč tu běží.

Stejskal.estranky.cz