Před pěti lety si posteskl komentátor amerického týdeníku Time, že v USA je tolik ruských špionů jako v nejhorších dobách studené války. Ovšem tím myslel špiony, kteří se schovávají za diplomatickou imunitu anebo tam působí jako novináři či obchodníci. Autor netušil, že FBI už pět let sleduje jedenáctičlennou skupinu ruských nelegálů – to je kategorie vyzvědačů, kterou považují sovětské a následně i ruské tajné služby za absolutní zbraň. A teď tahle absolutní zbraň vyhořela, protože americká kontrašpionáž deset členů téhle jedenáctky zatkla; poslední – a zřejmě nejdůležitější, protože držel pokladnu – uprchl, což je zase obrovský malér FBI.

Proč měli být nelegálové absolutní zbraní? Protože měli pracovat způsobem, který znemožnil jejich odhalení. Každý nelegál absolvoval důkladný výcvik trvající tři až pět let. Do ciziny odešel na cizí pas, většinou člověka dávno mrtvého, případně pas ukradený či ztracený. V případě potřeby požádal Moskvu, aby mu poslala asistenta – víc jich pohromadě nikdy nebývalo.

Jakmile dospěl do cílové země, snažil se co nejrychleji usadit, splynout s prostředím, stát se běžným občanem, který nevyčnívá, získat nové přátele a postupem času jejich pomocí pronikat dál. S vyzvědači, kteří sedí v rezidentuře na ambasádě či konzulátu, žádné styky neudržoval a oni o něm ani nevěděli. V kontaktu s centrálou byl pouze rádiem, pomocí mrtvých schránek a schůzkami se speciálními kurýry ve třetích zemích. Skoro dokonalé utajení.

Sovětská výzvědná služba NKVD-KGB a vojenská GRU vysílaly nelegály do USA, určené k práci proti této zemi, od počátku třicátých let; před tím tam bylo několik nelegálů, kteří měli přes tamní německé a japonské komunity pronikat k srdci Německa a Japonska. Poměrně úspěšně si vedli sovětští nelegálové, kteří za druhé světové války vytvořili sítě agentů mezi americkými vládními úředníky, vědci, inženýry a zpravodajci. Některé sledovali příslušníci FBI, ale na uzdě je držel prezident F. D. Roosevelt, který příliš věřil na poctivé úmysly svého válečného spojence Josefa Stalina.

Během studené války se pokoušelo usadit ve Spojených státech několik nelegálů. Někteří selhali hned na začátku, většina však nepronikla k těm nejdůležitějším tajemstvím, protože jí chyběly odborné znalosti a neměla možnost proniknout k hlavním zdrojům. Výjimkou byl William Fisher, který se po zatčení vydával za plukovníka Rudolfa Abela a určité strategické informace zřejmě získal – podrobnosti nebyly zveřejněny. Fisher-Abel byl však člověk s mimořádnými vědeckými znalostmi a uměleckými vlohy.

V polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy nastupoval do Kremlu Michail Gorbačov, se vedení KGB rozhodlo změnit strategii nelegálů: Do USA postupně vyšleme celou skupinu těchto vyzvědačů. Předpokládalo, že si budou navzájem utajeně pomáhat, takže rychleji proniknou ke špičkovým informacím. V letech 1990–2000 tedy odešlo do Spojených států jedenáct mužů a žen, zpravidla manželských dvojic s malými dětmi – není lepší utajení, než na pohled spokojená rodinka na předměstí velkoměsta.

Moskevská centrála rozhodla, že spojení s nimi bude udržovat nejen tradičními prostředky, nýbrž i pomocí svých zpravodajců na velvyslanectví. A to byl počátek průšvihu. Zástupce rezidenta ruské rozvědky SVR ve Washingtonu Sergeje Treťjakova získaly v roce 2000 ke spolupráci americké tajné služby. Vzhledem k tomu, že podle oficiální zprávy právě tento rok zahájila FBI sledování jedenáctky nelegálů, domnívají se američtí novináři, že právě Treťjakov na ni upozornil. Stačilo, když prozradil třeba jenom jednoho.

Americká kontrašpionáž rozehrála ohromnou hru. Stovky jejích příslušníků se střídali ve sledování těchto vyzvědačů, pronikli do jejich komunikačních sítí a jeden z nich se dokonce jako údajný ruský konzul-špion s jednou členkou skupiny sešel. Neuvěřitelné. Tak dlouho – pokud je známo – nikde ve světě cizí vyzvědače nikdo nesledoval. Jaký to mělo význam? Američané zjistili všechny jejich kontakty a zjistili, že zatím k žádným citlivým informacím nepronikli. Byli – snad to tak lze přirovnat – zatím v záběhu. Proto také mohou jejich advokáti tvrdit, že žádná tajemství do Moskvy neposílali. Až už to bylo jakkoli, celý tento případ je obrovským selháním ruské rozvědky, ukazuje, že není na úrovni a řídí ji nekvalifikovaní lidé.

A proč je právě nyní, v době, kdy se prezident Barack Obama snaží co nejvíc oteplit vztahy s Moskvou, zatkli? Nejspíš už záběh končil a špioni se prokousávali ke strategickým zdrojům. Jedna rodina se spřátelila s fyzikem, který pracuje na nových zbraních, další zase měla nakročeno k lidem z jednoho tzv. myšlenkového tanku, kde se formulují scénáře americké politiky.

Očekávalo se, že během několika měsíců bude všech deset postaveno před soud, který je pošle do vězení až na deset let. Místo toho se chystá jejich výměna za několik ruských občanů, odsouzených v Moskvě za špionáž ve prospěch Západu. Tito vězňové sbírali pro různé západní firmy vědeckotechnické údaje – u soudů se hájili tím, že pocházely z otevřených zdrojů. Byli tedy prakticky ve stejném stádiu prací jako jedenáctka nelegálů.

Výměny vyzvědačů nejsou žádnou novinkou. Zato spěch, s jakým ho obě strany chystají, je šokující. Zpravidla probíhaly až několik let po tom, co zatčení špioni okusili vězení. Jak si to máme vysvětlit? Bílý dům a Kreml nechtějí, aby tato aféra pošramotila vzájemné vztahy. Pro Medveděva a Putina to bude výhodné – FBI nebude moci zatčené důkladně vyslechnout. A Obama jde ve šlépějích Roosevelta v naději na přátelství. Naiva – přátelství, když tajné služby pátrají po tajemstvích druhého.

Vyšlo v mírném zkrácení v MfD 9. 7. 2010

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz