Na srpen letošního roku připadá sedmdesát let od použití prvních dvou atomových bomb. Přitom malé jaderné zbraně nejsou těmi nejničivějšími na světě. V důsledku svržení atomové bomby na Hirošimu zemřelo méně lidí, než v důsledku bombardování Tokia na jaře 1945 bombami konvenčními.

Atomové zbraně však v myslích lidí vyvolávají zvláštní hrůzu. A ty velké jaderné těmi nejničivějšími na světě jsou. Bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki měli ničivost v řádu desítek kilotun TNT; velké jaderné zbraně mají ničivost v řádu megatun TNT. Tisícinásobně větší než u těch dvou v roce 1945 použitých. To hrůzu vyvolává oprávněně.

Lidé rychle pochopili, že i když malé atomové bomby snad použity být mohou – na zastavení tankových průlomů v poli, ničení flotil na oceánech, či bunkrů a základen -, ty velké jsou prakticky nepoužitelné. Hlavně tehdy, když je vlastní strany obě. Jejich použití by vedlo ke vzájemně zaručenému zničení.

A v tom je jejich „užitečnost“: coby ten nejhrůznější nástroj války, válku odstrašují. Existují proto, aby nikdy použity nebyly. A aby nebyly použity ani zbraně jiné, méně ničivé. Jsou nástrojem nikoli válčení, nýbrž odstrašení války. Protivník ví, že nemá smyslu se dopustit agrese vůči těm, kdo tyto zbraně mají.

Jejich použití ve smyslu nasazení by bylo vrcholně nemravné; jednalo by se o kolosální vraždu. Jejich použití pro účely odstrašení se zdá být mravně obhajitelné; hrozíme, že je použijeme, pokud budeme napadeni, proto napadeni nebudeme, proto bude uchován mír a lidé ve válce umírat nebudou.

Kdyby neexistovaly jaderné zbraně, Studená válka by se stala válkou horkou, třetí světovou. Pouze strach ze vzájemného zániku zabránil SSSR a USA vstoupit do války otevřené. Takže faktu, že třetí světová válka nevypukla, lidstvo vděčí existenci jaderných zbraní.

Z tohoto důvodu je jejich existence žádoucí i nadále. Svět bez jaderných zbraní by byl světem mnohem většího počtu válek konvenčních, světem méně stabilním, světem více krvavým. Odstrašení je funkce, kterou jaderné zbraně plní i nadále.

Jenže všimněme si jedné věci. Doposud vlastníci jaderných zbraní byli rozumní v tom, že nechtěli zemřít. Jakkoli byli Stalin, Mao či Brežněv krutí, zemřít nechtěli. Nechtěli, aby zemřely jejich rodiny a jejich města byla vymazána z povrchu zemského. V tomto byli racionální, odstrašení vůči nim fungovalo. I ta kreatura v Severní Koreji; rád posílá na smrt jiné, sám však zemřít nechce.

Co však v případě člověka s mentalitou sebevražedného atentátníka? Co když si myslí, že jeho smrt – a smrt statisíců či milionů jiných – bude vstupenkou do ráje? Je tento člověk racionální ve smyslu, že nechce zemřít? Může vůči němu jaderné odstrašení fungovat?

Nikoli. Vyznává totiž „logiku“ jinou, „logiku“ (masové) smrti coby vstupenky do ráje. Sebevražedný atentátník se smrti nebojí. Smrt vítá, pokud se mu povede zároveň zabít co nejvíce lidí jiných. Vůči němu jaderné odstrašení nefunguje.

A pak je tady problém nezadržitelné proliferace: získá-li jadernou bombu Írán, vlastní si pořídí i Saudská Arábie. A když Írán i Saudská Arábie, pak následně Turecko, možná Egypt. Riziko zneužití, nebo padnutí do rukou geril teroristických či islamistických bude následně stoupat závratně.

V této situaci obezřetnost velí: nelze-li nadále spoléhat na odstrašení, které fungovalo vůči komunistům, leč které nefunguje vůči islamistům, musíme se především postarat o obranu obyvatel vlastních. O protiraketovou obranu.

Doufejme, že protiraketová obrana bude za příštího prezidenta USA vybudována včas; dříve, než bude pozdě. A taky se musíme postarat o obranu preventivní. Všemi prostředky zabránit lidem s mentalitou sebevražedných atentátníků získat jaderné zbraně. Za každou cenu.