aneb Jak málo se za tu dobu v některých myslích změnilo

Sobotní článek „Muslimští směnárníci v Praze zahání koronavirus modlitbou“ mi okamžitě připomněl jedno klasické dílo anglické literatury.

Poslyšme názor Tarika, směnárníka, kterého vyzpovídaly Lidové noviny:

„Popravdě, nebojíme se,“ říká Tarik Al-Kaisi ze směnárny v Jindřišské ulici. Lidovky.cz se tam vydaly zjišťovat, zda v tomto prostředí, kam si zahraniční turisté chodí měnit bankovky, nepanuje strach z nákazy. „Je známo, že jsme Arabové a u nás se pravidelně pětkrát denně modlíme. Tím se očišťujeme a to je hodně důležité,“ vysvětluje Tarik. (Zdroj)

Tolik tedy vyjádření za rok 2020.

Nyní dejme slovo anglickému spisovateli Danielu Defoeovi, který je u nás znám jako autor příběhů trosečníka Robinsona Crusoea, ale napsal toho víc, mimo jiné knihu jménem Deník morového roku, která pojednává o velkém londýnském moru (1665-6). Její originální text je volně šiřitelný a najdete jej například na portálu Gutenberg.

Je to tři sta let stará angličtina, takže omluvte případné drobné chyby v překladu, ale význam citované pasáže je jasný.

„Then he proceeded to tell me of the mischievous consequences which attended the presumption of the Turks and Mahometans in Asia and in other places where he had been (for my brother, being a merchant, was a few years before, as I have already observed, returned from abroad, coming last from Lisbon), and how, presuming upon their professed predestinating notions, and of every man’s end being predetermined and unalterably beforehand decreed, they would go unconcerned into infected places and converse with infected persons, by which means they died at the rate of ten or fifteen thousand a week, whereas the Europeans or Christian merchants, who kept themselves retired and reserved, generally escaped the contagion.“
„Pak mi vyprávěl o zlých následcích, které měla víra Turků a Mohamedánů v Asii a v dalších místech, která navštívil (neboť můj bratr, který je obchodníkem, se před několika lety navrátil z cest po cizině, jak už jsem říkal, jeho poslední zastávkou byl Lisabon) a jak, věříce v předurčení a v to, že konec každého člověka je jasně dopředu stanoven a nezměnitelný, chodili bezstarostně do míst, kde řádí infekce, a mluvili s nakaženými, takže umírali po deseti i patnácti tisících týdně, zatímco evropští a křesťanští obchodníci, kteří se stáhli do ústraní, převážně ušli nákaze.“
Daniel Defoe, Deník morového roku

Jinými slovy, ona myšlenková propast, se kterou bojujeme dnes, se rozevírala už v sedmnáctém století, kdy se v řadě míst Evropy ještě pronásledovaly čarodějnice…

Vozík na mrtvoly v Londýně za Velkého moru (1665), Wellcome Images, CC BY-SA 4.0

*****************************

Odborník na anglickou literaturu mi teď může vytknout, že Defoeovi bylo v době velkého londýnského moru pět let, takže je to dílo napsané zpětně, na základě zkušeností jiných lidí.

Na to zase řeknu já, že už Defoeův otec James Foe byl londýnský obchodník (merchant) a jeho zcestovalý syn se potatil. (Strýc Henry Foe, který asi posloužil jako vzor pro vypravěče H.F. z Deníku morového roku, byl zámožný sedlář a nejspíš sám také prodával zámořské zboží; viz životopis spisovatele dostupný na Google Books.) Kontaktu s jinými národy a civilizacemi měl Defoe za svůj profesní život dost, což je znát i z jeho díla, a postřehy tohoto typu si vymýšlet nemusel.

Tohle může být vůbec zajímavá příležitost, při které se zase jednou ukáže, které myšlenkové vzorce jsou dlouhodobě funkčnější než jiné. V Jižní Koreji teď vyskočil celkový počet nakažených zejména kvůli šíření mezi členy podivné křesťanské sekty o necelých deseti tisících členech. Ta věří v duchovní uzdravování do té míry, že její členové nesmějí na bohoslužbách ani nosit brýle – a jsou povinni navštěvovat svůj svatostánek i jako nemocní. Na Redditu jsem narazil na tvrzení, že už přes tisíc z nich má příznaky konzistentní s infekcí. (Originál je bohužel v korejštině a překladač moc nezafungoval.)

Ona svého času ta modernita nepřevládla nad svými konkurenty úplně náhodou.

*****************************

Hudební epilog
Hudba z doby Daniela Defoea, anglické baroko.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora