1.7.2022 | Svátek má Jaroslava


ŠVÉDSKO: Zvládne země řádění gangů?

23.2.2022

Nedávno publikovala Judith Bergman v Neviditelném psu článek Řádění gangů a nová premiérka. Cituje v něm Magdalenu Andersson, která ve svém inauguračním projevu prohlásila: „Švédsko je fantastická země, ale čelíme řadě vážných problémů. Mám v plánu obrátit každý kámen, abychom zmírnili segregaci a potlačili násilnou trestnou činnost, která Švédsko zužuje.“

Jak Magdalena Andersson, nová švédská premiérka, tak i Judith Bergman mají na mysli takzvané „zranitelné oblasti a obzvláště zranitelné oblasti“, ve kterých je vysoká kriminalita s extrémně obtížnými podmínkami pro práci policie. Tyto čtvrtě mají často i další hluboké sociální problémy. Judith Bergman má ve svém popisu pravdu.

Ano, tyto oblasti jsou velkou ostudou Švédska a důkazem nevydařené švédské imigrační politiky. Toto konstatují všichni zodpovědní politici již nejméně 20 let, ale stále se jim nedaří tento vývoj zvrátit. Absurdní je, že za tu dobu se tu vystřídaly jak levicové, tak pravicové vlády a žádná z nich si s problémem neporadila.

Švédsko je velmi liberální země, kde se vysoce cení osobní svoboda a integrita, současně se spoléhá na to, že lidé budou z vlastní vůle jednat rozumně, racionálně a solidárně.

Dobrým příkladem tohoto přístupu k věci bylo potírání pandemie. Vláda přenechala volbu strategie expertům, kteří volili velmi obezřetně své kroky. Nejdůležitější zbraní v boji proti pandemii bylo přesvědčování a víra v to, že lidé budou jednat racionálně. Po důkladných úvahách se vláda vyhnula tzv. lockdownu a zachovala otevřené školy. Opozice se solidárně postavila za jednání vlády. Rady expertů se omezily pouze na doporučení. Když se situace vyhrotila a vláda později přistoupila k příkazům, tak se tyto příkazy stejně nikdy nekontrolovaly. Spoléhalo se na to, že lidé budou jednat rozumně, racionálně a solidárně. Počet vakcinovaných občanů je jeden z nejvyšších v Evropě a protesty proti vakcinaci byly zanedbatelné. Výsledkem tohoto přístupu bylo, že s výjimkou některých skandinávských zemí, které byly ještě lepší, bylo potírání pandemie úspěšné. Švédská ekonomika zaznamenala asi nejnižší ztráty a otevřené školy také nebyly chybou. Toto je pohled na krizi s mírným odstupem. Ten, kdo zažil ohromné zmatky v prvních týdnech března 2020 v některých starobincích, s nedostatkem ochranných pomůcek, s nevyškoleným personálem a starými lidmi umírajícími bez efektivní pomoci, mohl tenkrát švédskou strategii považovat za tragédii. Ne všechno vždy funguje na 100 %. Člověk by měl vidět věci s jistou perspektivou.

Švédská imigrační politika si zaslouží mnohem horší posudek než švédské potíraní pandemie, ale i zde musíme vidět situaci s trochou perspektivy. Švédsko je často pronásledováno pro své přesvědčení, že je jakousi „humanitární velmocí“. Samozřejmě je Švédsko fantastickou zemí, jak říká Magdalena Andersson, naprosto s ní souhlasím. Která jiná země posílá 57 miliard švédských korun (více než 120 miliard českých korun) do nevyvinutých zemí třetího světa? Švédská vláda také zavedla „LSS zákon“, který umožňuje těžce hendikepovaným dětem (asi 12 000 osob) žít doma se svými rodinami za náklad, který je v souhrnu dvakrát vyšší než náklady na policii (asi 70 miliard švédských korun). Německo a Finsko, tedy státy, které o tomto opatření také uvažovaly, rychle z této myšlenky vycouvaly, když se informovaly o nákladech. Tato fakta přirozeně dávají Švédům jistý pocit hrdosti. V rámci humanitních principů je vysoce chráněná integrita občanů a silně ovlivněn i právní řád. Donedávna nebyly povolené bezpečnostní kamery či odposlouchávání telefonů a policie měla omezené možnosti v kontrole identity občanů. V duchu humanity se u soudu udělovaly značně nízké tresty, zvláště pro mladé, a dávala se všem znovu a znovu možnost polepšit se. Mohl bych uvést další a další příklady. Kupodivu se na těchto principech trvalo, i když normální život ukazoval, že ne vždy fungují. O tomto švédském komplexu by se dal napsat celý článek. Kromě řady pozitivních důsledků obsahoval také značný díl naivity a pokrytectví.

Tento princip humanity ovlivnil i pohled na přijímání uprchlíků. Švédsko přijalo za posledních 85 let jeden až dva miliony uprchlíků (přesné číslo neznám) a švédská společnost to dnes považuje za samozřejmost. V dnešní moderní ekonomice mají vyvinuté západní země velkou nouzi o pracovní sílu. Služby ani zdravotnictví by bez přistěhovalců dnes nefungovaly. Proto má Švýcarsko asi 25 % migrantů, Irsko zhruba 20 % a totéž platí i pro celou Skandinávii a Německo. Uprchlíci jsou pro všechny tyto země přínosem. V rámci jakéhosi humanitního principu svobody se nechávalo na uprchlících, jakým tempem a jestli vůbec se budou integrovat. Předpokládalo se, že většina přistěhovalců bude jednat racionálně, zodpovědně a snažit se co nejrychleji zapojit do švédské společnosti, což by jim samozřejmě nabídlo mnohem vyšší životní úroveň. To v naprosté většině případů fungovalo. 

Zmíněné „zranitelné oblasti a obzvláště zranitelné oblasti“ jsou právě tou výjimkou, kde se švédské humanitární ideály o pomoci uprchlíkům ukázaly naivními. Když hovoříme o „zranitelných oblastech“, jedná se bez výjimek o některá okrajová sídliště vybudovaná v období tzv. milionové výstavby. Jsou to místa, do kterých se Švédové nechtěli stěhovat a hned od počátku tam bydleli pracovní přistěhovalci, nejprve z Finska a Jugoslávie, později uprchlíci. Ti ambiciózní se rychle stěhovali do lepších čtvrtí. Ti méně podnikaví zůstávali. V těchto několika „zranitelných oblastech“ se během času vytvářela a shromažďovala druhá kategorie společnosti. Dnes tam žijí téměř jen přistěhovalci. Lidé tam byli spokojeni. Měli blízko ke svým příbuzným a krajanům. Lehce se tam domluvili, i když švédsky moc neuměli. Nějak podobně musely fungovat české čtvrti v Chicagu nebo New Yorku někdy před 100 lety. Kromě vyšší zločinnosti, nízkého vzdělání a mnohem nižší zaměstnanosti než v jiných švédských čtvrtích fungovaly tyto oblasti dobře. Byty v těchto čtvrtích spravují obecní bytové podniky, které tam udržují pořádek. Nikdy jsem tam neviděl jediné rozbité okno, lampu, nebo počmáranou zeď. Nikde žádné odpadky na ulicích. Pro udržování pořádku v těchto čtvrtích zaměstnávají bytové podniky lokální personál.

Já sám tyto čtvrti často navštěvuji, zvláště Tensta a Rinkeby, které mají pověst tech nejhorších. V Rinkeby je úžasná knihovna, v Tensta kulturní středisko s výstavní síní. V obou sídlištích jsou jedinečné tržnice. Většina Švédů v těchto čtvrtích nikdy v životě nebyla. Mnoho Švédů ale vývoj v těchto čtvrtích zajímá a angažují se zde. Žije zde celá řada žurnalistů a politiků, hlavně levicových, spisovatelka Lena Andersson a další. Mnoho let zde bydlel i rektor fakulty architektury na Královské technické vysoké škole Erik Stenberg. Na knihu o plánech výstavby, kterou jsem od něj dostal, jsem pyšný.

Stejně ale tyto čtvrti nejsou „správné Švédsko“. Můj kolega v zaměstnání, který tam vyrostl, si vzpomínal, že tam v dětství nepotkal žádné pozitivní švédské příklady. Nevěděl, jak Švédové žijí; to poznal, až když se odtamtud odstěhoval. Tyto oblasti obstojně fungovaly desítky let. Politici jim dříve nevěnovali pozornost, protože jako obvykle řešili jen akutní problémy, které v těchto oblastech neviděli. Ty problémy se začaly projevovat, když společnost přešla z placení penězi na placení kartami. Peníze se dnes ve Švédsku používají výjimečně, fungují více a více jen v ilegálních obchodech. Obchod s narkotiky, který se stoupající životní úrovní rychle rostl, se více a více přesouval do těchto čtvrtí. Drogy užívají všechny skupiny švédské společnosti po celé zemi, ale obchod s nimi se koncentroval jen do těchto čtvrtí. Tady se vytvořila nová kategorie společnosti. Po mladém klukovi, který se jmenuje Mohamed a nemá dokončené vzdělaní, není velká poptávka na pracovním trhu, a tak je pro něj kriminalita velice lákavým řešením životní situace.

Dříve tu obchod s narkotiky včetně vydíraní a únosů ovládala jugoslávská mafie, případně kriminální motorkářské kluby jako Hells Angels, Bandidos a další. Teď se tu najednou objevil nový hráč, který se ukázal jako mnohem brutálnější a bezohlednější než ti původní. Navíc velmi šikovně využíval všech slabostí švédského právního řádu a společenského systému. V této činnosti se točily velké peníze.

Švédsko v roce 2010 na základě statistik o klesající zločinnosti zásadně snížilo počet policistů. Má dnes stále nejnižší počet policistů v Evropě. O tomto snížení rozhodla pravicová vláda před 10 lety z úsporných důvodů, aby mohla snížit daně. Ale ani sociálně demokratická vláda, která dnes vládne, ho nedokázala za 8 let zvýšit. V jiných částech země to nečiní žádný problém, ale v těchto „zranitelných oblastech“ to problém je. Zde dnes dominují tlupy bezprizorní mládeže, téměř výhradně druhé generace přistěhovalců ze Somálska, Iráku nebo Afganistánu, a nelítostně mezi sebou bojují o nadvládu nad lukrativním trhem s drogami. Ten se však mění velmi rychle. Ti, co jeden den spolupracují na obchodu, mohou být životními nepřáteli při obchodu příštím. A takové nepřátelství se řeší velice brutálně, často střílením a nezřídka s úmyslem protivníka připravit o život. To je ta brutalita, která šokuje celé Švédsko a která donutila Magdalenu Andersson vyzdvihnout tento problém hned při jejím prvním projevu.

Zajímavé na tomto nelítostném boji je, že jeho účastníci si nepřejí, aby se do jejich konfliktu pletla policie. Ta u nich nemá důvěru, že by problém vyřešila. Když někdo útok přežije, odmítne podat policii jakékoli informace a rychle se z policejní stanice vzdálí. Za několik dní se v novinách dočteme, že byl zastřelen při nějaké jiné přestřelce. Účastníci těchto konfliktů se nedožívají vysokého věku, i když většina z nich chodí venku v neprůstřelných vestách.

V novinách se píše o těchto konfliktech velmi detailně. Z takzvaných tiskově etických důvodů se ale nepíše, jakého původu podezřelý je. Dle principu presumpce neviny se to dozvíte, až když je viník odsouzen. Z novin se však dočtete, že oběť, která byla při konfliktu zastřelena, byla pro policii „známou osobou“. V naprosté většině případů se jedná o interní vyřizování účtů mezi těmito gangy. Zcela výjimečně bývá postižen někdo nezúčastněný. Noviny dnes mají velmi vděčné téma. Veřejnost se podivuje nad tím, jak tato „humanitní politika“ fungovala. Státní a obecní úřady si mezi sebou nesměly předávat informace, aby se neporušil princip ochrany identity. Když policie chytila nějakého nezletilého lumpa, nesměla ho zadržet, po zjištění identity ho musila propustit. O případném výslechu rozhodl až prokurátor a kvůli věku pachatele většinou negativně. Listina těchto naivních opatření by mohla být velmi dlouhá. Dnes se situace zásadně změnila a dále se mění.

Již dva roky se mohou do těchto čtvrtí umisťovat bezpečnostní kamery. Zmizela hořící auta, která byla metlou těchto čtvrtí. Zmizel i otevřený prodej narkotik v centru. Ten se ale odstěhoval na okraje těchto čtvrtí. Dnes je již znovu povolena spolupráce mezi různými úřady, jisté formy odposlouchávaní jsou povolené. Před nějakým časem se v novinách psalo o nové taktice finančního úřadu. Když veliká skupina těchto nezbedů, vyzdobená zlatými řetězy a drahými hodinkami, odjela ve svých Porsche do centra Stockholmu do jedné luxusní restaurace, asi oslavovat nějaký vydařený tah, v restauraci je již čekali zástupci daňového úřadu, státního úřadu pro vymáhaní dluhů (Kronofogden) a policie. Daňový úřad jim předložil důkazy, že již několik let nedeklarovali žádný příjem, a Kronofogden jim zadržel jejich majetek do té doby, než prokáží, jak se k němu dostali. Hoši odešli domů pěšky a bez hodinek. Podle novinářů způsobila akce veliký rozruch v jejich kruzích. Ukazovat svůj luxusní způsob života je jednou z důležitých inspirací pro činnost těchto hochů.

Před třemi lety protestovala předsedkyně Svazu švédských advokátů Pia Insulander Lind proti pravomocnému trestu udělenému 17letému lumpovi za nějaký brutální čin. „Vždyť to jsou jen děti, mládež, která nemá dotvořenou svou osobnost, nepatří do vězení.“ Časy se velmi změnily, dnes by tato slova neopakovala. V minulém roce to byli právě tihle 17letí kluci, co se dopustili těch nejzávažnějších zločinů. Ti o něco starší již pravděpodobně seděli v base. Jedno z těch 17letých dětí svojí nešikovností zastřelilo policistu, který se dostavil příliš rychle na místo činu. To se ve Švédsku nestalo už 20 let.

V zásadě má ale Pia Insulander Lind pravdu. Tito kluci ještě nechápou konsekvence svých činů. Vloni se odebrala skupina 17-20letých stockholmských gangsterů z Rinkeby do Kodaně, aby si vyřídila účty se svými dánskými konkurenty, a celou tuhle akci si filmovali mobilem! Asi aby se s tímto činem mohli doma pochlubit. Dánská policie je asi čipernější než švédská a všechny hochy rychle pochytala. Pro odsouzené byly doživotní tresty šokem. Neměli tušení, že nové dánské zákony zdvojnásobují tresty pro zločiny spáchané ve „zranitelných oblastech“. Když si nejmladší z nich, 17letý hoch, u soudu uvědomil, že bude nejbližších 7 let sedět ve vězení, rozplakal se v soudní síni. Ve Švédsku by ho v nejhorším opět postihlo pár let v nápravné škole, ze které už několikrát uprchl.

Je Švédsko nebezpečné? Tuto otázku jsem si kladl již mnohokrát. Srovnávat Česko a Švédsko je lákavé. V obou případech se jedná o vyspělé průmyslové země a počet obyvatel je téměř stejný. Pokoušel jsem se porovnat kriminalitu v těchto dvou zemích. To je nemožné, protože zákonodárství a využívaní zákonu je úplně odlišné. Srovnal jsem počet vražd v obou zemích, protože se jedná o jedno jediné číslo. Česko v roce 2019 zaznamenalo 143 vražd. Švédských je 124. V Čechách je tendence klesající, ve Švédsku zůstává na stejné úrovni. V těchto číslech se Švédsko a Česko příliš neliší, Švédsko ale také uvádí zvláštní číslo pro počet zastřelených v těch brutálních kriminálních konfliktech, o kterých píše Judith Bergman. Tím je Švédsko unikátní, tento fenomén v Čechách vůbec není. V posledních třech letech byl tento počet stejný, asi 47 obětí. Počet zavražděných ve zbylé populaci je ve Švédsku zřejmě nižší než v Čechách.

Dánsko, které má přesně stejný problém se segregovanými oblastmi jako Švédsko, zaznamenalo vloni 16 zastřelených. Vzhledem k počtu obyvatel Dánska a Švédska to není tak velký pokrok. Dánsko zahájilo svůj boj proti „Bandpakken“ již v roce 2008. Asi nás čeká zde ve Švédsku ještě dlouhá cesta.

Jiné zajímavé číslo při srovnání Česka a Švédska je počet osob, které sedí ve vězení. Před několika lety, kdy jsem to srovnával, sedělo ve švédských věznicích 4 500 vězňů, v českých 24 000. Dnes se počet vězňů ve Švédsku jistě zdvojnásobil. Jak si tato čísla vysvětlit přenechám čtenářům. Odstrašujícím příkladem je asi USA, kde sedí ve vezení 2,3 milionu občanů a zločinnost je mnohem vyšší než v Evropě.

Judith Bergman uvádí také výsledek průzkumu BRÅ, švédské národní rady pro prevenci kriminality. Vláda dlouhou dobu odmítala objednat nový průzkum pravděpodobnosti, se kterou se lidé narození v zahraničí dopustí nějakého zločinu. Ministerstvo vnitra poukazovalo na průzkum z roku 2005 s odvoláním, že nový průzkum by neřekl nic nového. Nový průzkum objednala a zaplatila společnost Timbro, think tank organizace švédských zaměstnavatelů. Výsledek tohoto průzkumu musel být zklamáním pro všechny, kteří chtěli poukázat na to, že největším zdrojem rostoucí kriminality je přistěhovalectví. Průzkum potvrzuje skutečnost, že u druhé generace přistěhovalců, u které oba rodiče přišli z Afriky, převážně ze Somálska, je více než třikrát vyšší pravděpodobnost, že budou policií zaregistrovaní jako pachatelé, než pro etnické Švédy. A protože tato část přistěhovalců činí necelé procento veškerého obyvatelstva, svědčí to o tom, že za většinou kriminality stále stojí obyčejní Švédové. U švédských obyvatel zločinnost klesá, protože největším problémem Švédů je alkohol a kontaktem s cizinou stále více Švédů přechází z kořalky na pivo, ze kterého plynou jiné sociální konsekvence. Pro ostatní skupiny přistěhovalců je riziko, že budou náchylní ke kriminalitě, vyšší než u Švédů, ale mnohem nižší než u Somálců. Zajímavé je, že ve všech případech je riziko zločinnosti u druhé generace přistěhovalců vyšší než u těch, kteří do Švédska přišli jako uprchlíci. Tato čísla opět ukazují na nevydařenou integraci.

Za necelých osm měsíců budou ve Švédsku parlamentní volby. Volební kampaň bude zajímavá. Sociální demokracie ve vedení s Margaretou Andersson má všechny ekonomické trumfy v ruce. Švédské ekonomice se i její zásluhou v posledních letech dařilo. Ztráty způsobené pandemií byly malé. Dnes se navíc opět objevuje optimismus; úplně nová odvětví průmyslu dávají švédské ekonomice nový impuls. Jedna obří továrna na automobilové baterie již funguje. Rozhodnutí o výstavbě druhé se učinilo před několika dny. Výroba oceli bez použití uhlí nabízí nové možnosti. Všechno je to založené na švédském mixu elektrické energie z vodních, jaderných a větrných elektráren. Můžeme být vděční sociálně demokratickým politikům, kteří před 30 lety odmítli jakkoli lákavé nabídky na dodávky plynu od Borise Jelcina. Plyn ve Švédsku nemáme.

Pravicová strana „umírněných“ je pro sestavení vlády zcela závislá na Švédských demokratech. Vůdce této nacionálně konzervativní strany Jimmy Åkesson je velice šikovný politik. Když před 20 lety převzal tuto stranu s kořeny v nacismu, nikdo netušil, jaký pokrok dokáže udělat. Omezil kontakty s proruskými pravicovými stranami, jako jsou ADF v Německu, ÖVP v Rakousku, nebo Marine Le Pen ve Francii, a přiblížil se k příbuzným stranám ve Skandinávii. Hlavně ale přizpůsobil stranu švédské mentalitě a hodnotám: „Přistěhovalci jsou ve Švédsku vítaní, když se naučí jazyk, opatří si práci a budou respektovat švédskou kulturu a zákony.“ Kdo by protestoval proti těmto názorům? Problémem této strany je skutečnost, že je tou nejpravicovější stranou v zemi, a tak se v ní shromažďují všichni pravicoví kritici vlády a švédské imigrační politiky. Do strany se také přidávají různí extremisté. Ti se oficiálně hlásí k ideologii strany jako ostatní členové. Když se ale trochu napijí, začnou hajlovat a hlasitě vyjadřovat svou nenávist vůči muslimům a židům. Jimmy je okamžitě ze strany vykopne, ale škoda je na světě. Průzkum z roku 2019 ukazuje, že 60 % Švédů by nikdy pro tuto stranu nehlasovalo. Ve stockholmských obecních volbách neměla tato strana ani 8 %, i když problémy, které Judith Bergman popisuje, převládají právě ve Stockholmu. V menších městech, hlavně v těch, kde zkrachovala místní továrna, přišla nezaměstnanost a imigrační úřady do vyprázdněných bytů posílají uprchlíky, volí Švédské demokraty i přes 20 % obyvatel. Hlasují pro ně zcela obyčejní Švédové, které pobuřuje pokrytectví švédských politiků. Ti uprchlíci dostávají jen o trochu menší podporu než ti nezaměstnaní, kteří tu celý život pracovali.

Příští volby budou napínavé.

Ještě než jsem stihl dopsat svůj článek, vyšla nová statistika kriminality. Opět se zde objevuje zvláštní číslo pro „vraždy ve zranitelných oblastech“. Toto číslo bylo v letošním lednu mnohem vyšší než v minulém, sedm zastřelených. Úděsné.

Ve Švédsku dnes už fouká jiný vítr, ti lotři v citlivých oblastech to ale asi ještě nezaznamenali. Mnoho zákonů se od 1. ledna zásadně zpřísnilo. Zvláště řada „úlev“ pro mladistvé zmizela. Naopak se ve spolupráci s kriminální službou připravují nápravné školy pro mladistvé; takové, které budou fungovat. Také policie dostala mnoho nových kompetencí. Na žebříčku nejhumánnějších zemí asi Švédsko trochu poklesne, ale s tím budou Švédové jistě souhlasit. Jinak by se mohlo stát, že získá Švédsko jiné prvenství, o kterém ve svém článku píše Judith Bergman. Magdalena Andersson má pověst, že si jako ministryně financí vždy prosadila svou. Uvidíme, co se stane, až obrátí všechny kameny, jak slíbila. Nechme se překvapit.

Stockholm