Až dosud se všechny švédské politické strany shodly na tom, že spolupráce se stranou Švédští demokraté nepřichází v úvahu. A právě teď to přestává platit.

Strana Švédští demokraté, nebo snad lépe „demokraté Švédska“, vznikla v 80. letech. Ovšem teprve v roce 2010 se Švédští demokraté poprvé dostali do parlamentu, a až donedávna nemohli ani pomyslet na možnost, že by se podíleli na vládě. A to přesto, že mají momentálně podporu asi pětiny voličů, chvílemi to byla dokonce čtvrtina.

Zrodili se totiž jako krajně pravicová organizace, v jejích řadách působili neonacisté, a dokonce i jeden bývalý švédský člen Waffen SS. Jenže za posledních třicet let se něco změnilo, ze dvou důvodů.

Zaprvé se v roce 2005 stal předsedou Jimmie Åkesson, politik, který vypadá spíš jako hipster než neonacista. Už šestnáct let systematicky pracuje na tom, aby Švédské demokraty proměnil na standardní pravicovou stranu. Včetně vytěsňování lidí, kteří se vyjadřují jako rasisté.

Mezi pozorovateli švédské politiky nepanuje jednotný názor na proměnu Švédských demokratů. Podle jedněch jde jen o změnu fasády, za kterou zůstává ultrapravicová podstata. Podle druhých už se nedá mluvit o krajně pravicové straně, ale nanejvýš o straně populistické nebo protestní.

A za druhé, v roce 2015 Švédsko zasáhla migrační vlna, při které se tradiční vstřícnost při přijímání azylantů a uprchlíků dostala do krize. Švédská vláda, vedená sociálními demokraty, sice už dávno změnila politiku otevřenosti, ale rétorika humanitární supervelmoci zůstala. Stejně tak nechuť přiznat některé problémy při integraci cizinců do švédské společnosti. Nespokojení voliči našli ve Švédských demokratech a jejich antiimigračním programu skoro jedinou parlamentní alternativu.

Åkesson se snaží využít nejen proměny image své strany, ale i nespokojenosti veřejnosti nejen s otázkou menšin, ale i nezaměstnanosti nebo způsobu, jak švédská vláda zvládala nebo nezvládala období covidové pandemie. A právě teď se nenápadné drobné proměny ve vnímání strany proměnily ve viditelný obrat.

Tři menší pravicové strany – Umírnění, Křesťanští demokraté a Liberálové – se dohodly, že budou i nadále vystupovat koordinovaně, zejména v souvislosti s příštími parlamentními volbami. Taková aliance existovala už v minulosti. Po minulých volbách se tyto strany vzdaly naděje na přímou účast ve vládě, protože by za ni zaplatily otevřenou spoluprací právě se Švédskými demokraty.

Pár let nato už se jejich mínění změnilo. Jimmie Åkesson je přesvědčil, že pokud tyto pravicové formace po příštích volbách chtějí vládnout, budou se s ním muset nějak spojit. Když ne přímo ve vládní koalici, tak přinejmenším tak, jak středopravice dnes podporuje švédskou vládu – za ústupky ve vládní politice. Neboli, zmíněné strany se nebojí, že se spoluprací se Švédskými demokraty ušpiní natolik, aby to převážilo nad politickými výhodami.

Nejzajímavější je případ Liberálů, nejmenší ze zmíněných stran. Ti mají podle průzkumů podporu 3 procent voličů, a jsou tedy pod čtyřprocentním prahem pro vstup do parlamentu. Právě jejich vedení zatím vyslalo vůči Švédským demokratům nejvstřícnější signály. Současně je Liberály obtížné obvinit z podpory neonacismu. Jejich předsedkyní je Nyamko Sabuniová, politička černé pleti, rodačka z Burundi, navíc s muslimskou matkou. Ostatně byla to ona, kdo podporoval zákaz nošení šátků u dívek do 15 let a povinné zdravotní prohlídky, které by bránily ženské obřízce, kterou se někteří přistěhovalci snaží provádět i po přesunu do Švédska.

Sociální demokraté se nyní snaží své středopravé oponenty očernit a obviňují je, že jdou na ruku rasistům a xenofobům, jen aby se dostali do vlády. Ti takové osočení odmítají, ostatně zatím Švédským demokratům jen pootevřeli dveře.

Nic reálného se zatím nestalo, řádné volby budou až za půldruhého roku. Ale mnozí švédští novináři se shodují na tom, že to nejdůležitější, totiž přesun nedotknutelné strany Švédských demokratů z politického hnojiště do řad ostatních stran, už začal.