Ve svém rozhovoru s redaktorem Reyem Korantengem v TV Nova 22.1 2018 odpověděl Miloš Zeman na otázku, co je jeho snem pro Českou republiku, následujícími slovy: „Můj sen je, že Česká republika by měla směřovat ke skandinávskému modelu sociálního státu, protože tento model je nejúspěšnějším v celé Evropě. Součástí skandinávského modelu je mimo jiné progresivní zdanění fyzických osob. Například ve Švédsku, ti nejbohatší, mají mezní sazbu daně z příjmu 56 %. Neřekl bych, že ty daně platí s nadšením, ale neprotestují, protože vědí, že tyto peníze se nerozkradou a že za to mají fungující zdravotnictví, školství a další věci. Já jsem se samozřejmě díval na několik ukazatelů, jednak je to čistě ekonomický ukazatel konkurenceschopnosti, tam jsou skandinávské země naprosto jasně na prvních příčkách, a to také vyvrací teze, že vysoké zdanění snižuje konkurenceschopnost. Já si myslím, že má platit určitá míra solidarity mezi bohatými a chudými, mezi zdravými a nemocnými, nebo mladými a starými, a diskutujme seriozně, jak velká má míra této solidarity být.“

To jsou slova Miloše Zemana. Miloš Zeman je velmi schopný ekonom, který dobře chápe sociální aspekty ekonomie a naopak vliv ekonomie na sociální rozvoj státu. Já jsem byl jeho velikým stoupencem, když jsem v roce 2000, při mém pracovním pobytu v Čechách, mohl zblízka sledovat jeho usilovnou a nakonec také úspěšnou snahu o vstup České republiky do EU. Jsem přesvědčen o tom, že si zaslouží, aby mu za tyto jeho zásluhy český národ jednou postavil pomník. Miloš Zeman má také velice dobrý přehled o společenském vývoji v jiných státech. Ve svém projevu hovoří o Skandinávii, ale všechny uvedené příklady se odvolávají na Švédsko. Ano, tyto státy jsou si, díky velice podobné historii a více jak sedmdesátileté úzké spolupráci, velmi podobné. Já budu hovořit o Švédsku, kde téměř 50 roků žiji.

Myslím, že vývoj Švédska nejlépe ilustruje černobílá fotografie, někdy z podzimu 1917.

Švédsko bylo tenkrát jednou z nejchudších a nejzaostalejších zemí v Evropě. Nepříznivé podnebí a většinou velmi chudá půda dávala skrovnou možnost k přežití. V 19. století emigrovala čtvrtina obyvatelstva do Ameriky. Po Irech a Norech je to největší emigrace do Ameriky. Bigotní luteránská církev nutila všechny své ovečky k povinné návštěvě bohoslužeb každou neděli. V roztahaném Švédsku to byly mnohahodinové cesty. Konzervativní monarchie a rozsáhlá šlechta vytvářela velice hluboké sociální rozdíly. Bytová situace, hlavně ve městech, kdy několik rodin žilo v jedné místnosti, v prkenné, nedostatečně vytopené chaloupce, byla také hluboko pod úrovní ostatní Evropy.

Fotografie ukazuje takzvanou“ hladovou demonstraci“ na náměstí před švédským parlamentem. Na jedné straně stojí demonstrující dělníci se svými rudými prapory. Na druhé straně jízdní policie s vytasenými šavlemi. To je asi situace, která se v tom roce odehrávala všude možně v Evropě. Zde, na té švédské fotografii, je ještě vidět téměř směšnou postavu človíčka v cylindru, který zoufalé mává svou hůlkou a asi pobíhá mezi těmito dvěma skupinami. Dělníky varuje, že nesmí provokovat. Policisty, že nesmí překročit své kompetence a použít násilí, když k tomu nebude důvodu. Tou osobou je Hjalmar Branting, úspěšný advokát, liberál, který vidí tu nesmírnou bídu těch nejchudších a z nějaké lidské solidarity se postaví do čela mladé sociálně demokratické strany. V ten rozhodující den sedí v parlamentu při zasedání, které projednává nepokoje ve Švédsku a opatření, která se proti nim musí učinit. Když se dozví, že právě probíhá spontánní demonstrace před parlamentem, vzdálí se ze zasedání, aby osobně zasáhl. Jeho mávání hůlčičkou bylo úspěšné. K žádné revoluci ten den ve Švédsku nedošlo - a ani nikdy potom.

Po necelém roce seděli sociální demokraté ve vládě v koalici s liberály. Od roku 1932 již vládnou sami a vládnou tak bez přerušení dalších 44 roků až do roku 1976. Od té doby jsme tu zažili několik krátkých period, kdy vládla opozice takzvaných „občanských stran“. Dnes tu opět vládnou sociální demokraté. Je to asi unikátní politický úspěch.

Tisk byl ve Švédsku liberální nebo pravicový a vždy vládu důsledně kontroloval. Vláda musela každý čtvrtý rok v demokratických volbách získat důvěru. Samozřejmě, že celou tu dobu byla nucena vést velmi pragmatickou politiku a když nějaká nefungovala, tak ji rychle opustila. Asi jim v jejich úspěchu pomáhala švédská mentalita vyhýbat se zbytečným konfliktúm. Vždy se dohodnout, konsensus. Většina důležitých rozhodnutí se uskutečnila prostřednictvím kompromisu s opozicí. Taková rozhodnutí jsou velmi pevná a dávají společnosti neobyčejnou stabilitu. Řeknete, že Švédsko mělo štěstí, že se vyhnulo válce, což samozřejmě přispělo k dnešní stabilitě. Velice podobný vývoj však zažilo Norsko a Dánsko, kde sociální demokracie také dominovala desítky let.

Revolucionáři chtějí zlepšit životní podmínky chudých tak, že zabaví majetek těm bohatým a začnou ho přerozdělovat. K tomu je vždy nutné použít násilí. Reformní sociální demokraté mají v programu zlepšovat životní podmínky pro všechny, ale trochu více pro ty chudé, a to s odvoláním na jistou formu solidarity, na kterou se odvolává i Miloš Zeman. Ke svému programu - zlepšit životní podmínky pro všechny - si museli zvolit politiku, která byla lákavá pro většinu obyvatelstva.Ti bohatší akceptují, že se bude sázet na chudé, pokud i jejich podmínky se budou výrazně zlepšovat. Sociální demokraté zvolili čtyři cíle politiky: Zajistit práci pro všechny, zásadně zvýšit vzdělanost národa, výrazně zlepšit bydlení a také zajistit základní sociální jistoty, jako je penze, veřejné zdravotnictví, nemocenská, dovolená, podpora v nezaměstnanosti a další a další dnes samozřejmé sociální vymoženosti. Finance na tento program získávali mírným, ale jistým zvyšováním daní. Ty daně se skutečně nerozkradly a poplatníci mohli každým dnem vidět výsledky. Ve své propagandě naprosto vypustili slovo socialismus, ale hovořili o „Folkhem“, Lidový domov. V mnohém se inspirovali v Americe a v politice „New deal“ F. D. Rooswelta.

Dnes je Švédsko jednou ze zemí s nejmenšími sociálními rozdíly, s nejrozšířenějším systémem sociálního zabezpečení a podpor, se špičkovým zdravotnictvím financovaným z veřejných prostředků (někdy se kritizuje přístupnost, tedy fronty), bez korupce (čtvrtá země na žebříčku Transparency International), s vysokou vzdělaností (asi desáté místo v OECD statistice), s nízkou nezaměstnaností a s prvním místem ve stupni zaměstnanosti v Evropě (81 %, zmíním se později, proč), s velice dobrými financemi (Švédsko zmenšilo za posledních 20 roků svůj státní dluh na polovinu) a především s velice dobrou ekonomikou. Dlouhá řada švédských podniků patří mezi ty nejúspěšnější na světě (IKEA, Ericsson, Volvo). O počtu inovací se zmiňuje Miloš Zeman výše v mém textu. Já osobně oceňuji, že současně probíhá i obrovská vlna investic, hlavně do infrastruktury, a to vždy s vyrovnaným rozpočtem. Já, který pracuji ve stavebnictví, jsem za 50 roků nikdy takovou konjunkturu, jaká probíhá dnes, nezažil. Tyto investice budeme mít jednou k dobru, až konjunktura pomine. Pro Švédy je důležitá i pomoc nevyvinutým zemím, která činila 2017 přibližně 1 % národního důchodu, téměř 100 miliard českých korun.

A nemá ten švédský model nějaké špatné zkušenosti? Samozřejmě problémy vždy měl, má a bude mít. K popisu všech problémů bych potřeboval mnoho stránek. Zmíním se jen o jednom :

V letech 2014-2015 přijalo Švédsko více jak čtvrt milionu uprchlíků. Švédsko má tradici otevřené země. Od roku 1943 našly ve Švédsku asyl statisíce a statisíce uprchlíků. Téměř všichni se tu dobře integrovali a znamenali velký přínos pro svou novou zemi. Uprchlíci představují vždy jistou elitu národa, ti, co mají sílu nespokojit se se situací a vydat se na cestu. Pohled na uprchlíky je ve Švédsku pozitivní, navíc platí všeobecný názor, že těm ohroženým se musí pomáhat.

Názor na přijímání uprchlíků ze Sýrie byl také pozitivní, zvláště když Assad a později Putin zintenzivnili bombardování civilních cílů. Průběh uprchlické krize však Švédy zaskočil. Nikdo neočekával takové množství a tak rychle. Důkazem je skutečnost, že jistá část veřejnosti stále demonstrovala pro další přijímání, když vláda současně rozhodla, že pouze uprchlíci s dokumenty (to jsou většinou Syřané) budou mít přístup do Švédska. Švédsko bylo v ten okamžik úplně plné. Všechny noclehárny, turistické hotely, až daleko na sever, byly obsazené. V tu chvíli došlo k jistému vystřízlivění. Mezi lidem, ale i ve vládě. Švédsko se dnes potýká s obrovským úkolem o těch čtvrt milionu lidí se postarat. Náklady jsou astronomické. Nikdo si nepřeje, aby se situace někdy opakovala.

Problém není ani tak s uprchlíky ze Sýrie. To jsou nejčastějí rodiny s malými dětmi. Ty jsou většinou vděčné za pomoc a snaží se rychle integrovat. Největší problém je s uprchlíky, kteří se s nimi svezli a ve Švédsku nedostanou asyl. Ukazuje se jako velmi těžké je ze Švédska vyhostit. Problémů je mnoho a jsou velké. Nejhorší je, že různé pohledy na věc rozpolcují národ a nahrávají extrémním názorům a také populistické straně Švédských demokratů.

Já jsem ale optimista, žiji zde již dost dlouho. Pragmatická politika, výjimečně dobrá konjunktura, která vládne v celém světě, snaha nalézt kompromisy a hlavně přirozená snaha Švédů pomoci, časem vyřeší i tento problém. Švédsko bude trochu jiné, než bylo před 50 lety. Takto se ale pomalu mění všechny země na světě. Bude jiné, ale určitě lepší.

Chtěl bych připomenout situaci před 25 lety, když Švédsko přijalo více jak 100 000 uprchlíků z balkánských válek, hlavně Bosňáků. Tato krize přišla také velmi náhle. Země se zaplnila uprchlíky během několika měsíců. Uprchlíci musili spát ve stanech.

Švédsko bylo tenkrát v hluboké hospodářské krizi, se stoupajícím počtem nezaměstnaných. Odpůrci uprchlíků měli hodně dobrých argumentů, proč tuto podle nich nesmyslnou invazi zastavit. Muslimové se ve Švédsku nikdy nepřizpůsobí. Také tenkrát se dostala do parlamentu populistická strana Nových demokratů s programem migranty zastavit. Uplynulo několik roků. Noví demokraté se rozpadli a bosňácká uprchlická vlna se dnes považuje za jednu z vydařených. Jistá část emigrantů se také vrátila domů, když válka skončila.

O švédské historii a sociálně demokratické politice by se asi dalo napsat mnoho a mnoho stránek. Já, povoláním stavební inženýr, k tomu nejsem dostatečně fundován. Miloš Zeman ve svém projevu v TV Nova poznamenal, že o svých snech napsal dvě knihy. Možná, že se tam dozvíte více. Já jsem je bohužel nečetl.

Zajímavé je, že úplně všichni švédové se shodnou na tom, že sociální demokraté měli v historii obrovskou zásluhu na tom, v jaké situaci dnes Švédsko je. V tom jsou všichni zcela jednotni. Pak se ale názory dělí, přibližně polovina občanů je názoru, že dnešní socanská politika není dobrá, a hlasuje pro opozici. To je velmi zdravý, demokratický přístup k věci, který vede společnost dopředu. Pak je tu ale také malá, hlasitá skupina, která tvrdí, že dnešní sociálně demokratická politika je katastrofální a přivede Švédsko do pekla. Této skupině naslouchám již 45 roků a toho pekla jsem se ještě nedožil.

Teď jste došli k názoru, že jste narazili na sociálně demokratického propagátora. Ne úplně, já jsem pro sociální demokraty v žádné z těch 12 parlamentních voleb, kterých jsem se tu zúčastnil, nehlasoval. Žiji ale 50 roků ve Švédsku a vidím kolem sebe, jaký vývoj jsme tu za tu dobu zažili. Já jsem s nimi často sympatizoval, ale vždy mi na jejich politice něco vadilo a hlasoval jsem raději pro liberály, kteří s nimi občas spolupracovali, a mně se zdálo, že ovlivňovali jejich politiku na správnou stranu. Možná jsem jejich vizím tenkrát ne vždy dobře rozuměl.

Teď bych se chtěl zmínit o jednom novém příkladu sociálního inženýrství, o kterém se zatím ve světě tolik nemluví. Je to nová „feministická“ rodinná politika, za kterou ale dnes ve Švédsku stojí všechny politické strany zleva doprava. Tato politika se ve Skandinávii vyvíjí pomalu, ale jistě již nejméně 40 roků. Já jsem před lety, když mé děti byly malé, ostře proti ní protestoval dopisem zodpovědnému ministrovi. Dnes jsem však svůj názor změnil.

Trochu zjednodušeně ji popíši, dle zkušeností z mého okolí. Díky mému čtyřletému vnukovi jsem o tomto systému slušně informován:

Mateřská dovolená je ve Švédsku přibližně 18 měsíců, s příjmem, který odpovídá nemocenské. Ve všech případech, které znám, se rodiče o tuto dovolenou dělí. Prvních 9 měsíců pečuje o dítě matka, v druhé polovině otec. Potom začíná dítě ve školce. Místo ve školce zajišťuje obec, rodiče však mají do jisté míry možnost si vybrat zaměření. Můj vnuk navštěvoval nejprve školku zaměřenou na hry, výtvarnou činnost a hudbu. Dnes navštěvuje Montesori školku, kde jsou děti většinu doby venku v přírodě, bez ohledu na počasí. Správná výchova pro malé Skandinávce. Podobnou školku navštěvuje i naše budoucí korunní princezna Estelle (6 roků). Dnešní školky jsou úplně jiné než ty, které navštěvovaly mé děti. Učitelé musí mít vysokoškolské vzdělání v pedagogice pro předškolní děti. Já jsem ve svém protestním dopise ministrovi argumentoval, že malým dětem je nejlépe doma u rodičů. Dnes už vím, že několik stimulujících hodin ve školce, společně s jinými dětmi, jim neuškodí, když potom mohou prožívat teplo domova všechny večery a víkendy. Tento nový systém péče o děti změnil i formu pracovní doby. Rodiče malých dětí si mohou zkrátit svou pracovní dobu na 6 hodin (se sníženým platem). Většinou to funguje tak, že jeden z rodičů odvede ráno děti do školky či do školy a dostaví se do práce až kolem deváté hodiny. Pracuje potom déle do večera. Druhý z rodičů odejde do práce brzy ráno a vyzvedává děti kolem třetí odpoledne. Pracovní doba je ovlivněna tak, že žádná schůze nesmí začít před devátou nebo po třetí hodině. Takto to funguje ve všech kancelářích. Jistě, že se tento systém bude dále vyvíjet a zlepšovat. Když ale zpovídám kolegyně a kolegy na svém pracovišti, což je stavební projekce, jsou většinou velmi spokojeni.

Cíl vizionářů, kteří tento systém nastartovali, byl ale jiný. Dnes už všichni víme, že v budoucnu, v nějaké soutěži mezi národy nebo státními systémy (EU), bude naprosto rozhodující, která skupina bude schopna mobilizovat ty nejlepší mozky, nejlépe vzdělané jedince a nejlepší inovace.

Je všeobecně známé, že ve všech vyvinutých zemích mají ženy vyšší vzdělání než muži. V mnoha vyspělých západních zemích - v Německu, Anglii, USA a Japonsku - ty vysoce kvalifikované ženy po několika úspěšných letech ve své profesi založí rodinu a věnují se potom manželovi a rozvážení dětí mezi školami a různými aktivitami. Když se některá, po mnoha letech, vrátí do svého zaměstnání, tak s velkým handicapem. V tom mají ty skandinávské ženy výhodu, jim těch devět měsíců strávených s novorozenětem nezabránilo v kariéře. Já to vidím také v mém zaměstnání, kde mé nejbližší šéfky jsou ženy s malými nebo odrostlými dětmi. A podobný vývoj je možné sledovat všude ve veřejném životě, kde kvalifikovaných žen na zodpvědných místech jen přibývá. Ještě šikovnější jsou asi v Norsku, kde dnes vládnou tři ženy, v čele tří občanských politických stran. Asi vládnou dobře, protože v nedávných volbách získaly opět důvěru.

Mladým rodinám tato „feministická politika“ asi velmi dobře vyhovuje, a proto je dnes nativita ve Skandinávii nejvyšší v Evropě. Mám dojem, že v té budoucí ekonomické soutěži mezi národy bude mít Skandinávie opět jeden trumf, když se jí podařilo do pracovního trhu efektivně zapojit i tu vzdělanější polovinu národa.

A teď otázka, kterou jsem postavil na začátku svého příspěvku. Podaří se Miloši Zemanovi uskutečnit skandinávský model v Čechách?

K této otázce se neodvažují mít nějaký názor. Sleduji českou politiku jen zpovzdálí, vím o ní málo. Někdy jí vůbec nerozumím. Miloš Zeman hovoří o solidaritě mezi lidmi. Jestli jsem dobře rozuměl jeho projevu o inkluzi handicapovaných, tak mi připadalo, že na ně se tato solidarita nevztahuje. Podobně jsem nikdy v žádném projevu neslyšel nějaké slovo o Romech, jejich ghettech a eventuelní možnosti, například ve velmi profesionálních školkách, pozvednout jejich úroveň vzdělání. Ještě více mne překvapuje vazba Miloše Zemana k osobnostem jako Tomio Okamura nebo pan Konvička, kteří vyloženě hlásají nenávist mezi lidmi. Jak jsem pochopil, tak solidarita Miloše Zemana se také nevztahuje na ty osoby, kterým Putin vybombardoval jejich domovy v Aleppo a prchají do bezpečí. Mám obavu, že s tímto značně nekonsekventním pohledem na solidaritu mezi lidmi a na prostou křesťanskou potřebu pomáhat těm slabším a postiženým asi českou veřejnost nepřesvědčí a jeho sen zůstane jen snem.

Stockholm